Otýlie zrovna snídala v posteli, když
jí někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“
Ve
dveřích se objevila Otakárkova tvář. Otýlie se rozzářila a vyzvala ho, aby se
usadil na křeslo, které mu posloužilo již včera večer.
„Jak se cítíte?“
„Už je to lepší, děkuji.“
„Musíme si promluvit.“ Jeho hlas byl
vážný.
„Jistě.“ Otýlie odložila šálek čaje a
pozorovala detektiva. „Je tu jedna věc, kterou jste včera řekla o svěřence
Egona Bayera.“
„Ano?“
„Proč si myslíte, že neměla Elvíru ráda?“
„To je přeci jasné. Je blázen do Aleka.
Vždycky to tak bylo. Pořád se o něho starala. A teď se měl oženit s mou
neteří.“
„Otýlie, vaše teorie má jednu zásadní
trhlinu.“
„Opravdu?
A jakou?“ žena se téměř vzpřímila vsedě.
„Teorie o tom, že je zamilovaná do jednoho
z bratrů Bayerových, byla správná. Ale jinak se vaše dedukce ubírala
špatným směrem.“
„Chcete tím naznačit, že Ludvík?“
„Nic nechci naznačit. Dnes ráno jsem je
viděl na vlastní oči.“
„Oh, je to možné?“
„Jistě že je.“ Detektiv se na ní usmál. „A
teď je tu něco mnohem závažnějšího. Kdo je ten muž z hotelu, kterého
milovala vaše neteř. Nutně s ním musím mluvit,“
Otýlie
na něho vytřeštila oči.
„Vždyť jste říkal, že se o vašem
vyšetřování nesmí nikdo dozvědět.“
„To stále platí.“
Otýlie
přikývla, ale stále to nechápala. „Jmenuje se Félix. Je poslíček. Ale jak už
jsem řekla, on by jí nikdy neublížil.“
„To nechte raději na mém úsudku.“