Jsou okamžiky, kdy se vám něco přihodí a vás by ani ve snu nenapadlo, že se něco takového opravdu může stát. A ono se to stane. Chyba v MATRIXU! (stará hláška, ale pořád skvělá)
Bydlení mezi sexshopy
Když jsem v prváku na magistru změnila své bydliště v Praze
a přestěhovala se z jednoho břehu Vltavy na ten druhý propadla jsem kouzlu
Smíchova (ano, Smíchov má své kouzlo – pamatujte, že všechny cesty v Praze
vedou na Smíchov).
Ale zpět k jádru pudla. Bydlela jsem tehdy v obklíčení
sexshopů. No ono mi to nějak nevadilo, ale byly momenty, kdy mi nebylo úplně
příjemné někomu do telefonu vysvětlovat, kde bydlím. Obzvlášť v tramvaji v obležení
důchodkyň. Zkrátka a dobře jsou chvíle, kdy si i ošlehaný student přijde trochu
trapně.
 |
| Zdroj: http://www.holmesplacesbc.cz/obrazek/4f2fd1547cb8a/mapy-4f40e6bcc24c4_459x298.jpg |
Těch momentů není moc, někdy jste naopak hrdí na to, jak
jste si na eskalátoru vystřihli v opilosti úžasný sólíčko s Freddiem Mercurym
i s tanečkem, ale občas jsou chvilky opravdové trapnosti.
Zvlášť, když do telefonu vysvětlujete kamarádce „Od metra
musíš jít dolů směrem k řece. Na světlech narazíš na sexshop a u něj zahni
dolů. Ale pozor! Nesmíš dojít až k řece, tam je totiž ještě jeden sexshop,
ale ten je fetiš. Tam bys byla úplně mimo.“ No vážně, dá se tohle popsat s kamennou
tváří? Ale jo, jednou, dvakrát, pak vám ale dojde ta absurdita.
Poznáte mě na první pohled
Domlouvala jsem si pracovní rande. Rozhovor s muzikantem.
Strašně dlouho jsme hledali termín, kterej by vyhovoval nám oběma. A nakonec se
to i podařilo. Ale! Jak se poznáme? Nikdy jsme se neviděli, takže je to trochu
komplikované. Nevadí, poradíme si, ne? Prostě mu řeknu, jak vypadám. Tolik lidí
po Varech nechodí, aby mě nepoznal. To jsem si aspoň do té doby myslela.
Naivka!
„Mám červený vlasy a černou bundu!“ A v rámci sebeznehodnocování
dodám „A určitě budu ten nejmenší člověk na Masaryčce.“ (mám jen 162 cm)
Pohoda, ne! Vyběhnu ven z redakce a snažím se stát jako malinkatej maják
(kterej kontroluje holuby v okolí). Vždycky když čekám, tak si zašpuntím
uši a poslouchám mptrojku. A na malou chvilku si užívám svůj vlastní malej
vnitřní vesmír.
Během chvilky naprostého povznesení a vychutnávání si
prvního sluníčka, můj ne zrovna ostříží zrak zbystří. Proti mně jde holka v černé
bundě a s červenejma vlasama. Jako vážně? Je tohle vůbec možný?
 |
| Zdroj: http://www.tyden.cz/obrazek/201404/5360f34e2e43e/crop-607531-kafe-2.jpg |
Přiznám se, že mi trošku zatrnulo. Naštěstí se pak ukázalo,
že jsem stála přesně na muzikantovo straně a opravdu jsem byla jako maják.
Nakonec jsme udělali společně úžasnej rozhovor v jediný slušný kavárně v celejch
Varech. A ukázalo se, že i kluk může bejt stejně ukecanej jako já. To se mi moc
líbí!
Ony se jmenují stejně
Ukazuje se, že práce redaktora v deníku má i své stinné
stránky v podobě překlepů, přehmatů a neúmyslných omylů. Ze začátku jsem
měla pocit, že kdyby za tyhle boty rozdávali nějakou cenu, tak já vyhraji první
místo. Něco jako Zlatou malinu pro novináře.
Jednoho dne se mi podařil husarský kousek. V loketské knihovně
se měla pořádat výstava fotografií místní úžasný fotografky V. L. Tak jsem si
jako vždycky našla nějaké informace, abych svému čtenáři poskytla aspoň krátké
CVčko a taky předchozí úspěchy fotografky. A našla jsem úplně stejnou osobu,
která vystudovala AVU a vystavovala už několikrát u nás i ve světě.
Všechno to do sebe DOKONALE zapadalo, až do okamžiku, kdy
druhý den jsem se dozvěděla, že jsou dvě. A já je prohodila a úplně promíchala.
Jedna je ta naše místní a ta druhá má AVU. Nemusím ani říkat, že jsem si přišla
jako totální kretén.
Nakonec jsem byla i na workshopu V. L. a všechno jí
vysvětlila a omluvila se za svojí neskonalou blbost. A V. L. mi jen řekla, že
jí to pobavilo, a že se nic neděje.
Ale vážně, napadlo by někoho, že jsou dvě a obě dělají do
umění? Mě to asi napadnout mělo, ale nenapadlo.
Auto a očkování v jeden rok
První auto je zážitek na celý život. Je to jako vaše první
pusa, první rande, první oblíbená knížka, první láska. Zkrátka to prožíváte. A
já svoje první auto taky prožívám. Překřtila jsem ho na Mazlíka a místo
tankování jezdíme bumbat. Jop, já vím, jsem ŠÍLENÁ. Dokonce se mu omlouvám,
když vjedu do díry.
Mazlík je nejen moje první auto, ale i auto mých snů. Od
chvíle, co jsem si udělala řidičák, jsem snila o Mini Cooperovi. A to se mi
nakonec i splnilo, až na to, že mám Mini One. Je to můj krásnej, úžasnej
Mazlík.
Ale proč jsem se o tom tak rozepsala? Mazlík je rok výroby
2004 (já vím, není nejmladší, ale je můj) a když jsem si na klíče od něj dala
klíčenku, co jsem si koupila před dvěma lety na Baker Street, tak jsem si
všimla, že jsem si na ní nechala i známku z prvního očkování mého psa
(Emouška) a najednou to tam bylo. Na známce byl vyražený rok 2004. Náhoda? Nemyslím si. Rozhodně je to chyba v Matrixu!
Poslední příhoda s Mazlíkem
Pádila jsme na dopravku (rozhodně jsem odmítla vžitou
tradici, že si lidé berou den volna, aby si cokoliv v tomhle chaotickym
molochovi zařídili) s tím, že si nechám vydat značky na Mazlíka.
Cestou na
magistrát (druhý chrám byrokracie, ten první je pracák), tak jdu kolem stejného
Mini jako je můj Mazlík. S jediným nepatrným do očí bijícím rozdílem.
Tenhle Mini má červenou střechu. No a světe div se, šel si taky pro značky
stejně jako já. Na tom by asi nebylo nic zvláštního, že? Jenže ono to má dohru.
Cestou z práce si takhle jedu, poslouchám si U2 a
vychutnávám si každý pohyb volantu. To souznění dvou duší. Přejedu kruháč a
najednou proti mně jede ten Mini z rána s tou červenou střechou a v něm
sedí plešatej hromotluk. V euforii na něho zamávám a on mi zamávání
oplatí. My s Mini si máváme pravidelně. Přiznám se, že mi můj Mazlík sluší víc
než hromotlukovi ten jeho, ale plnění si snů se meze nekladou.
