To zkrátka nevymyslíš

Jsou okamžiky, kdy se vám něco přihodí a vás by ani ve snu nenapadlo, že se něco takového opravdu může stát. A ono se to stane. Chyba v MATRIXU! (stará hláška, ale pořád skvělá)

Bydlení mezi sexshopy

Když jsem v prváku na magistru změnila své bydliště v Praze a přestěhovala se z jednoho břehu Vltavy na ten druhý propadla jsem kouzlu Smíchova (ano, Smíchov má své kouzlo – pamatujte, že všechny cesty v Praze vedou na Smíchov).

Ale zpět k jádru pudla. Bydlela jsem tehdy v obklíčení sexshopů. No ono mi to nějak nevadilo, ale byly momenty, kdy mi nebylo úplně příjemné někomu do telefonu vysvětlovat, kde bydlím. Obzvlášť v tramvaji v obležení důchodkyň. Zkrátka a dobře jsou chvíle, kdy si i ošlehaný student přijde trochu trapně.

Zdroj: http://www.holmesplacesbc.cz/obrazek/4f2fd1547cb8a/mapy-4f40e6bcc24c4_459x298.jpg

Těch momentů není moc, někdy jste naopak hrdí na to, jak jste si na eskalátoru vystřihli v opilosti úžasný sólíčko s Freddiem Mercurym i s tanečkem, ale občas jsou chvilky opravdové trapnosti.

Zvlášť, když do telefonu vysvětlujete kamarádce „Od metra musíš jít dolů směrem k řece. Na světlech narazíš na sexshop a u něj zahni dolů. Ale pozor! Nesmíš dojít až k řece, tam je totiž ještě jeden sexshop, ale ten je fetiš. Tam bys byla úplně mimo.“ No vážně, dá se tohle popsat s kamennou tváří? Ale jo, jednou, dvakrát, pak vám ale dojde ta absurdita.

Poznáte mě na první pohled

Domlouvala jsem si pracovní rande. Rozhovor s muzikantem. Strašně dlouho jsme hledali termín, kterej by vyhovoval nám oběma. A nakonec se to i podařilo. Ale! Jak se poznáme? Nikdy jsme se neviděli, takže je to trochu komplikované. Nevadí, poradíme si, ne? Prostě mu řeknu, jak vypadám. Tolik lidí po Varech nechodí, aby mě nepoznal. To jsem si aspoň do té doby myslela. Naivka!

„Mám červený vlasy a černou bundu!“ A v rámci sebeznehodnocování dodám „A určitě budu ten nejmenší člověk na Masaryčce.“ (mám jen 162 cm) Pohoda, ne! Vyběhnu ven z redakce a snažím se stát jako malinkatej maják (kterej kontroluje holuby v okolí). Vždycky když čekám, tak si zašpuntím uši a poslouchám mptrojku. A na malou chvilku si užívám svůj vlastní malej vnitřní vesmír.

Během chvilky naprostého povznesení a vychutnávání si prvního sluníčka, můj ne zrovna ostříží zrak zbystří. Proti mně jde holka v černé bundě a s červenejma vlasama. Jako vážně? Je tohle vůbec možný?

Zdroj: http://www.tyden.cz/obrazek/201404/5360f34e2e43e/crop-607531-kafe-2.jpg

Přiznám se, že mi trošku zatrnulo. Naštěstí se pak ukázalo, že jsem stála přesně na muzikantovo straně a opravdu jsem byla jako maják. Nakonec jsme udělali společně úžasnej rozhovor v jediný slušný kavárně v celejch Varech. A ukázalo se, že i kluk může bejt stejně ukecanej jako já. To se mi moc líbí!

Ony se jmenují stejně

Ukazuje se, že práce redaktora v deníku má i své stinné stránky v podobě překlepů, přehmatů a neúmyslných omylů. Ze začátku jsem měla pocit, že kdyby za tyhle boty rozdávali nějakou cenu, tak já vyhraji první místo. Něco jako Zlatou malinu pro novináře.

Jednoho dne se mi podařil husarský kousek. V loketské knihovně se měla pořádat výstava fotografií místní úžasný fotografky V. L. Tak jsem si jako vždycky našla nějaké informace, abych svému čtenáři poskytla aspoň krátké CVčko a taky předchozí úspěchy fotografky. A našla jsem úplně stejnou osobu, která vystudovala AVU a vystavovala už několikrát u nás i ve světě.

Všechno to do sebe DOKONALE zapadalo, až do okamžiku, kdy druhý den jsem se dozvěděla, že jsou dvě. A já je prohodila a úplně promíchala. Jedna je ta naše místní a ta druhá má AVU. Nemusím ani říkat, že jsem si přišla jako totální kretén.

Nakonec jsem byla i na workshopu V. L. a všechno jí vysvětlila a omluvila se za svojí neskonalou blbost. A V. L. mi jen řekla, že jí to pobavilo, a že se nic neděje.

Ale vážně, napadlo by někoho, že jsou dvě a obě dělají do umění? Mě to asi napadnout mělo, ale nenapadlo.

Auto a očkování v jeden rok

První auto je zážitek na celý život. Je to jako vaše první pusa, první rande, první oblíbená knížka, první láska. Zkrátka to prožíváte. A já svoje první auto taky prožívám. Překřtila jsem ho na Mazlíka a místo tankování jezdíme bumbat. Jop, já vím, jsem ŠÍLENÁ. Dokonce se mu omlouvám, když vjedu do díry.

Mazlík je nejen moje první auto, ale i auto mých snů. Od chvíle, co jsem si udělala řidičák, jsem snila o Mini Cooperovi. A to se mi nakonec i splnilo, až na to, že mám Mini One. Je to můj krásnej, úžasnej Mazlík.

Ale proč jsem se o tom tak rozepsala? Mazlík je rok výroby 2004 (já vím, není nejmladší, ale je můj) a když jsem si na klíče od něj dala klíčenku, co jsem si koupila před dvěma lety na Baker Street, tak jsem si všimla, že jsem si na ní nechala i známku z prvního očkování mého psa (Emouška) a najednou to tam bylo. Na známce byl vyražený rok 2004.  Náhoda? Nemyslím si. Rozhodně je to chyba v Matrixu!

Poslední příhoda s Mazlíkem

Pádila jsme na dopravku (rozhodně jsem odmítla vžitou tradici, že si lidé berou den volna, aby si cokoliv v tomhle chaotickym molochovi zařídili) s tím, že si nechám vydat značky na Mazlíka. 

Cestou na magistrát (druhý chrám byrokracie, ten první je pracák), tak jdu kolem stejného Mini jako je můj Mazlík. S jediným nepatrným do očí bijícím rozdílem. Tenhle Mini má červenou střechu. No a světe div se, šel si taky pro značky stejně jako já. Na tom by asi nebylo nic zvláštního, že? Jenže ono to má dohru.

Cestou z práce si takhle jedu, poslouchám si U2 a vychutnávám si každý pohyb volantu. To souznění dvou duší. Přejedu kruháč a najednou proti mně jede ten Mini z rána s tou červenou střechou a v něm sedí plešatej hromotluk. V euforii na něho zamávám a on mi zamávání oplatí. My s Mini si máváme pravidelně. Přiznám se, že mi můj Mazlík sluší víc než hromotlukovi ten jeho, ale plnění si snů se meze nekladou.