Z příběhu jedné knihy se vyklube příběh veliké lásky a utrpení hodný antické tragédie.
„…snad to byla náhoda či její vznešený příbuzný – osud, ale v té chvíli jsem věděl, že jsem si už svou knihu vybral. Možná bych měl spíš říct, že kniha si vybrala mě.“ str. 12
Stín větru je román o lásce k literatuře jako takové.
Carlos Ruiz Zafón
Carlos je katalánský spisovatel, novinář a scénárista. Jeho nejslavnějším románem se stal právě Stín větru, který ve světě způsobil šílenství zvané zafónománie.
Celý svůj dětský život prožil v Barceloně, ale v současnosti žije v Los Angeles, kde píše scénáře. Dřív psal do novin, jako jsou El Pais nebo La Venguardia. Jeho první román se jmenuje Kníže z mlhy, který napsal, když mu bylo dvacet sedm let.
 |
| Zdroj: http://media1.faz.net/ppmedia/aktuell/feuilleton/3636162495/1.735509/article_multimedia_overview/wirf-alles-zusammen-und-mach.jpg |
„Některé věci lze vidět pouze v přítmí. Odvětil otec se záhadným úsměvem, který si vypůjčil z některého ze svazků Alexandra Dumase.“ str. 10
Stín větru je v pořadí jeho pátou knihou a poprvé vyšel v roce 2001. Těsně po vydání nezaznamenal román velký úspěch, nakonec si ale své čtenáře našel a ze Zafóna se stala spisovatelská hvězda. Tři roky na to se prodala práva na Stín větru a ten se začal překládat do angličtiny, hebrejštiny, maďarštiny, češtiny a dalších jazyků.
 |
| Photo by: UŠI |
Stín větru
V originále La Sombra del viento, je románem vyprávějícím o lásce k literatuře. Stín větru je vlastně příběh o příběhu v příběhu. Možná se to zdá příliš komplikované, ale až (pokud) si ho přečtete, tak mi dáte za pravdu.
„Každá kniha, každý svazek, co tu vidíš, má duši. Všechny v sobě mají duši toho, kdo je napsal, a taky duši těch, kteří je četli, prožívali a snili s nimi. Pokaždé, když kniha přejde do jiných rukou, pokaždé když někdo přejede po jejich stránkách pohledem, duch knihy roste a sílí.“ str. 11
„Snad to bylo čarovnou atmosférou onoho místa, ale nabyl jsem jistoty, že kniha tu na mne čekala už léta, pravděpodobně ještě dřív, než jsem se narodil.“ str. 13
„Měl u sebe neustále vyhaslou dýmku, ze které vycházela vůně perského trhu a sám sebe označoval za posledního romantika.“ str. 18
 |
| Zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/8/84/TheShadowOfTheWind.jpg |
Celý děj se odehrává v Katalánské Barceloně kolem mladého Daniela Sempereho. Román nás doprovází jeho životem od dětství až po dospělost. A mezi tím se nám do jeho příběhu vkrade kniha jistého Juliána Caraxe, který byl úžasným spisovatelem, ale jeho knihy se nedají sehnat. Až na jednu. Stín větru, kterou si Daniel přinesl z tajuplného pohřebiště zapomenutých knih.
Daniela začne pronásledovat děsivý muž jménem Líam Coubert. Muž, jehož oči žhnou a místo tabáku kouří papír z knih Juliána Caraxe. Pomalu ale jistě se nám odkrývá příběh, který má rozsah antické tragédi. Je to příběh o lásce Juliána a krásné Penelopé. Stejně tak je to příběh o Danielovo první lásce k slepé pomíjivé dívce a nakonec i jeho životní lásce, sestře jeho nejlepšího přítele. Časem se ukáže, že se Juliánův a Danielův příběh prolínají a co víc, ony se propojují. Na první ale i na druhý pohled to tak je. Ten třetí vám ale ukáže něco dalšího.
„…táhl za sebou nohy i tíhu své duše.“ str. 19
„Ateneo bylo a pořád ještě je jedním ze zákoutí Barcelony, kde 19. století ještě nedostalo oznámení o svém odchodu na odpočinek.“ str. 22
„Snad proto, že jsem sám vyrůstal obklopen knihami a knihkupci, jsem si jako malý kluk přál stát se spisovatelem a vést sladkobolný život jako z románu.“ str. 33
Třetí pohled vám ukáže zlého, fanatického sadistu Fumera, který má jediný cíl. Zničit Juliána Caraxe, ale kde vlastně Julián je? To nikdo neví, nebo ano? A jak je možné, že Daniela pronásleduje muž, který je vlastně postavou z Caraxova Stínu větru? A navíc postava, která by měla být samotný ďábel?
Stín větru je ale také příběh o veliké bolesti, ve kterém se prolíná několik lidských příběhů, několik dějových linek a historických událostí. Od Španělské občanské války až po krutovládu generála Franka. A přesto je to také příběh o naději.
„Napadlo mě, že tenhle člověk, něco mezi Charónem a knihovníkem z Alexandrie, by se na stránkách knihy Juliána Caraxe cítil dobře.“ str. 66
„Paříž je jediným místem na světě, kde se smrt hlady považuje za umění.“ str. 68
„Nám by se hodil někdo jedinečný, napůl detektiv, napůl básník, kterému stačí malý plat a přitom se nezalekne nemožných úkolů.“ str. 81
Postavy
Daniel Sempere
Stejně jako u Vesaliova tajemství i ve Stínu větru se jmenuje hlavní hrdina Daniel. Jako malý chlapec najde zapomenutou knihu Stín větru. Ještě téže noci ji celou přečte a její autor ho bude fascinovat po zbytek života. Tehdy ještě netušil, jak moc ho kniha a okolnosti jejího vzniku zasáhnou, a jak moc se budou podobat jeho vlastnímu příběhu.
„…měl instinkt detektiva, díky kterému mohl jednat s přesností chirurga.“ str. 85
 |
| Zdroj: http://subterraneanpress.com/uploads/zafon_b.jpg |
Líam Coubert
Literární postava, která ožije. Sleduje Daniela a chce od něho získat Stín větru. Ten ho ale nikdy nedá. A tak Líam čeká a pozoruje. Muž bez tváře. Muž se zajímavou minulostí. Muž, jehož životním cílem je zničit odkaz Juliána Caraxe.
„Julián žil jen pro své knihy, žil těmi knihami. Žil v jakémsi podivném a zvláštním přepychovém žaláři.“ str. 100
Julián Carax
Mladý nadějný muž, který se zamiluje do krásné Penelopé. Nešťastný hoch, který musel uprchnout do Paříže. Pianista, který píše úžasné romány, které se moc neprodávají. Muž, kterého zlomí pravda. Nebo aspoň její část. Muž, kterého všichni jeho přátelé milují. Muž, kterému závidí zlomyslný sadistický Fumero. Julián, kterého musíte obdivovat a mít rádi, protože to zkrátka jinak nejde.
„Proč se pálí knihy? Z hlouposti, z nenávisti… a kdo ví, proč ještě.“ str. 165
 |
| Zdroj: https://passion2read.files.wordpress.com/2011/12/shadow-of-the-wind.jpg |
Fermín
Fermín Romero de Torres je bezdomovec, pohádkář a bývalý špion. Člověk, kterému Daniel a jeho otec dali druhou šanci a on se tak mohl z bezdomovce stát prodavačem knih. Nejlepším přítelem, ale i rádcem. Fermín miluje bonbony a biograf. A má panickou hrůzu z Fumera, který ho mučil, když byl zavřený pod Montjuickým hradem.
„O prokletých knihách, o člověku, který je napsal, o postavě, která uprchla ze stránek jednoho románu, aby jej mohla vzápětí spálit. O zradě, a o ztraceném přátelství. Je to příběh o lásce, o nenávisti a snech, které žijí ve Stínu větru.“ str. 171
Bea/Penelopé
Dvě rozdílné postavy a přesto jsou si neskutečně podobné. Jednu miluje Daniel a druhou Julián. Jejich osudy se prolínají, ale v závěru románu se oddělí. Jeden dopadne dobře a ten druhý se promění v krvavou tragédii.
„Namlouvání je jako tango. Je to jen samá póza a je absurdní. Ale vy jste muž a je na vás, abyste se ujal iniciativy a vedení.“ str. 182
Nurie Monfortová
Žena, která nám osvětlí celý Juliánův příběh. Žena, která Juliána milovala, ať se stalo cokoliv a ať on udělal cokoliv. Nurie složí skládanku dohromady a ukáže nám celý příběh, takový, jak se ve skutečnosti stal.
„Neuvědomila jsme si, že jsem mládí obětovala lásce k muži, který nemá duši a jenž je pouhým přízrakem.“ str. 394
Fumero
Francisco Javier Fumero je ztělesněním čistého zla. Jeho čistá esence. Dříve byl nájemným žoldákem, ale pak, za vlády Franka, se dostal na vysoký policejní post. Dělá mu dobře, když může ubližovat druhým, a co víc? Jeho to vzrušuje. Dříve až fanaticky obdivoval Juliána. Ale stejně jako on miloval Penelopé. To v něm probudilo věčnou zášť a nenávist vůči svému tehdejšímu příteli, kterému slíbil, že ho zničí a nakonec zabije. Troufnu si říct, že Fumero je mnohem děsivější, než sám lord Voldemort. Možná je to tím, že postava jako Fumero mohla opravdu existovat a systematicky s požitkem ničit životy druhých.
„Knížky jsou jako zrcadla. Člověk v nich vidí to, co nosí v sobě.“ str. 200
„Tvrdí, že nevěří na Hippokratovu přísahu, o níž říká, že je hypoteticky pokrytecká.“ str. 275
 |
| Zdroj: http://holeinthedonut.com/wp-content/uploads/2013/03/Spain-Barcelona-La-Rambla-Night2.jpg |
Stín větru je báječná knížka plná naprosto dokonalých a úžasných momentů, ale také hluchých míst. Konec, asi tak posledních 150 stran byla smršť, kdy jsem pociťovala nesnesitelný vnitřní neklid ve stylu „bože, co se to děje?“
Přesto se o ní dá říct, že se četla jedním dechem. Ale v mezi pauzách jste se mohli znovu nadechnout.
„Prohlížel jsem si muže, kterého jsem kdysi považoval za silného, téměř neporazitelného. Viděl jsem, že je teď křehký a poražený, aniž to sám tuší.“ str. 279
V závěru dojde k několika šokujícím odhalením, kdy si nejste zcela jisti, zda vás neklame vlastní zrak a čtete jednu větu stále dokola. Můžu vám zaručit minimálně dva infarktové stavy na pouhých sto stranách textu.
Některé věty jsou zase tak úžasné, že je čtete pořád dokola, protože si je chcete zapamatovat.
Ze Stínu větru jsem stále rozpolcená. Nadšená a zmatená zároveň.
„Byl jsem zajatcem vlastní slepoty a tak jsem ani netušil to, o čem osud již dávno rozhodl.“ str. 293
„…náhody jsou jizvami osudu.“ str. 402
Volné pokračování Stínu větru se jmenuje Nebeský vězeň. (Už jsem si ho koupila.)
Autor: Carlos Ruiz Zafón
Překlad: Athena Alchazidu
Nakladatelství: Dokořán
Počet stran: 450
Rok vydání: 2008
Za mě 8,5 z 10
Žádné komentáře:
Okomentovat