Čekání na Roberta Capu je příběhem v příběhu. Je tam osudová láska dvou lidí, kteří utíkají před svým osudem vyvrhelů. Čekání není jen Capův příběh, ale hlavně Gerdin. Mnohem víc Gerdin, to ona stvořila Roberta Capu. Čekání je příběhem o velké lásce o boji za svobodu a naději pro Evropu.
„Nejsem nikdo,“ smál se hořce. „Jenom přízrak s foťákem. Jenom přízrak, co fotí jiný přízraky.“ str. 40
Velký příběh na pozadí velkých událostí, které otřásly světem a byly předzvěstí druhé světové války. Vyprávění o rozervaném Španělsku, které se snaží přežít. O Španělsku, které krvácelo jako první. „NO PASARÁN!“ Bylo jejich heslem. „NEPROJDOU!“ Ale oni nakonec prošli a rozdrtili je.
 |
| Zdroj: https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/originals/57/c8/26/57c826fb11343bc02eba487dede1a5f9.jpg |
Příběh dvou Židů, kteří hledali své místo na zemi, která se měla otřást v základech. A oni byli u počátečních otřesů. V té době prožívali svou velkou lásku, které se často říká osudová.
„Hebrejština je starobylý jazyk, který má v sobě osamělost trosek.“ str. 12
Příběh o fotoaparátech a fotografiích doprovázený charakteristickým „CVAK!“
 |
| Zdroj: http://www.tempodelecerourense.com/app /webroot/img/raiz/2013/Conferencias/OURENSE/Liceo/susana_fortes.jpg |
Susana Fortesová
Tato nadějná španělská novinářka, spisovatelka a učitelka se narodila v roce 1959. Studovala historii v Santiagu de Compostele a také v Barceloně. Dnes žije ve Valencii. Pravidelně píše své články do El País. A knihy, které zatím napsala, byly přeloženy do několika světových jazyků.
„Za křehkostí často skrýval svou hrdost. Možná, že veškeré jeho kouzlo spočívalo v této schopnosti předstírat, v plachosti, kterou zastíral zlobu, ve způsobu, jakým se usmíval a krčil rameny jakoby nic, když byl opravdu zoufalý. Všechno bylo až příliš protichůdné.“ str. 54 (Gerda o Capovi)
Za Čekání na Roberta Capu získala Susana v roce 2008 premio Fernando Lara. Příběh o Robertu Capovi byl přeložen do jedenácti jazyků, a dokonce se plánuje jeho filmové zpracování. Filmová práva ke knize zakoupila společnost Columbia Pictures, tak uvidíme, kdy se dočkáme filmu a jaký nakonec bude.
Co bylo inspirací k sepsání knihy?
Průvodcem příběhu je Gerda Taro, která se stala také impulsem a inspirací pro sepsání této knihy. Vše spustila jedna fotografie, která byla nalezena v ošuntělém kufru v Mexiku. Tuto fotografii mohla veřejnost poprvé vidět otištěnou v New York Times. A co je na té fotografii, tak zajímavého, že spustila tvůrčí proces u Susany Fortesové?
Na snímku je mladá Gerda Taro ležící v pyžamu Roberta Capy. A spí. Jenom spí.
 |
| Zdroj: http://zahyo.sakura.ne.jp/agx/agx-books/capa/img-2/1936-Gerda-Taro-Sleeping.jpg |
„Měl tu hubenou, tvrdohlavou, sobeckou a nesnesitelnou Židovku rád. Měl ji z hloubi duše rád.“ str. 126
Protože právě v Mexiku byl nalezen onen vzácný a drahocenný kufr plný ztracených pokladů. Kufr plný fotek Roberta Capy, Gerdy Taro a Davida „Chima“ Seymoura.
„Nakonec to však s nimi dopadlo tak, že uvízli v síti… nezvratně fascinování poslední romantickou válkou.“ str. 202
Děj:
 |
| Zdroj: http://www.icp.org/icpmedia/t/a/r/o/ taro_gerda_36-5-4-_24_pos_435891_thumbnail.jpg |
Mladá polská Židovka utíká do Paříže před nacisty, ale ani tady před nimi není zcela v bezpečí. V metropoli básníků její životní cestu zkříží Maďar s cikánskýma očima. Byl to Endre Friedmann. Muž, ze kterého se stane právě díky této Židovce Robert Capa.
„Jmenuji se Gerda Pohorylle. Narodila jsem se ve Stuttgardu, ale jsem Židovka s polským pasem. Zrovna jsem přijela do Paříže, je mi dvacet čtyři let a jsem naživu.“ str. 16
Z přátel se postupem času stanou milenci. A ta nejlepší dvojice fotografů, které kdy svět viděl. Zachytí útrapy občanské války, ale i obyčejných lidí, kteří si válku nevybrali a musí nějak přežít.
Čekání na Roberta Capu je opravdu čekáním, protože on sám se objeví až na straně 22. Stále ještě jako Endre.
„Dnes jsem se seznámila s jedním Maďarem, je to tak napůl blázen.“ str. 22
Jejich život v Paříži nebyl dokonalý, a nakonec ani bezpečný. Měli několik skutečných přátel a toužili někam patřit, být v bezpečí a mít domov. To jim, ale jejich doba neumožnila a oni museli bojovat s osudem i sami se sebou.
Ta neskutečně silná a statečná Židovka se jmenuje Gerda. Gerda Pohorylle. Osudová žena nejslavnějšího válečného fotografa, který koncem války osvobodil po boku Hemingwaye hotel Ritz.
V knize se prolínají osudy hlavních postav s osudy dalších slavných fotografů. Jedním z nich byl i Chim Seymour.
 |
| Zdroj: http://farm3.static.flickr.com/2026/2187895487_31f7a8e64c_o.jpg |
„Z různých poznámek, které Gerda náhodně pochytila vyvodila, že je přesvědčeným ateistou. Nicméně měl v sobě i karmu židovství, jakýsi druh smutku, stejně jako ona.“ str. 31 (o Chimovi)
Postavy:
Sebedestruktivní Maďar a Židovka, která nechtěla ztratit samu sebe. Měli všechno a o všechno přišli.
 |
| Zdroj: http://www.photogriffon.com/ les-maitres-de-la-photographie/Robert-CAPA/portrait-robert-capa.jpg |
Robert Capa/ Endre Friedmann
Asi nejznámější a nejlepší válečný fotograf, který spatřil světlo světa. Muž, který se vylodil v Normandii a pořídil neskutečné snímky těchto jatek. Jeho oči spatřily pět válek. Jeho fotografie podaly svědectví ze španělské občanské války, čínsko-japonské války, druhé světové války, ale i z arabsko-izraelské války a nakonec z indočínské války.
„Ty jeho oči, člověk mu všechno odpustil. Hezký až to bolí“, pomyslela si. „Zatracený Maďar.“ str. 64
„Když dostaneš nálepku surrealistického fotografa, je to ztracený… nikdo už ti práci nedá. Stane se z tebe skleníková kytka.“ str. 29
Byl svůdník, který ale celý život miloval jednu ženu. Tu mu vzala první válka, již byl svědkem spolu s ní. Nakonec jeho život a ty oči vyhasly ve Vietnamu. Roku 1954 šlápl na minu. Capa byl muž, který vždy stál v první linii.
 |
| Zdroj: http://www.blouinartinfo.com/sites/default/files/20130422_taro-4.jpg |
„Spojoval je určitý romantismus. Dej mi fotografii a postavím ti svět. Dej mi fotoaparát a ukážu ti mapu Evropy, nemocného světadílu, který při vyvolávání vystupuje z nádoby s roztokem…“ str. 60–61
Gerda Taro/ Gerda Pohorylle
 |
| Gerda: https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/ 736x/20/36/12/20361240c18c18addc6c26d27564adbb.jpg |
Mladá, statečná a talentovaná Židovka. Proč na to upozorňuji? Pro ni to bylo moc důležité. Bojovala se svým původem. To její oči nás provázejí celým příběhem. A ten příběh končí ve chvíli, kdy naposledy své oči zavře.
„Doma se styděla ukazovat taková jaká je. Ale venku, na setkáních v kavárnách, byla někým jiným. Rozdvojit se, tak znělo první pravidlo pro přežití. Nutnost umět rozlišit vnější život od procesí, které prochází nitrem.“ str. 37
Gerda je považovaná za první válečnou fotografku. Dívala se na svět kolem jinak než její souputníci. Za španělské občanské války byla v přední linii. S Capou a Seymourem procestovala téměř celé Španělsko.
„Jako reportérka dostala první důležitou lekci. Žádná krajina není tak bezútěšná jako lidský příběh. … Její mírně zkosené záběry zachycovaly mnohdy větší pocit osamělosti a smutku něž samotná válka.“ str. 113
Skutečnost, že dostala svůj vlastní novinářský průkaz pro ni byla nesmírně důležitá. Tehdy byla samostatná. Žádná nebohá židovská dívka utíkající před nacisty, ale Gerda Taro. Válečná fotografka.
 |
| Zdroj: https://upload.wikimedia.org/ wikipedia/commons/thumb/4/4f/ Gerda_Taro-Anonymous.jpg/ 220px-Gerda_Taro-Anonymous.jpg |
„Ten doklad znamenal mnohem víc než jen legální záruku. Byl to její novinářský průkaz.“ str. 92
Gerda zemřela ještě před začátkem druhé světové války. Dodnes se spekuluje, zda její smrt byla nehoda nebo důsledek komunistických čistek ve Španělku. Gerda měla spoustu přátel mezi komunisty, ale sama komunistkou nebyla.
Cestou z boje spadla přímo pod pásy tanku, který ji přejel. Zemřela ve svých nedožitých sedmadvaceti letech. Capa se o její smrti dozvěděl, když byl v Paříži.
„Ovšem tenkrát už se nejmenoval Endre Friedmann a ona už s ním nebyla. To už byla sedm let mrtvá. Sedm dlouhých let, během nichž se mu po ní pořád stýskalo, každý den a každou zatracenou noc. Možná si přál, aby mu už konečně někdo dal ránu z milosti.“ str. 91
O knize:
Zprostředkované svědectví, beletrizovaný životopis, který je naprosto strhující.
Kniha ve čtenáři vyvolává spoustu silných emocí. Zmatek, nadšení, touhu po dobrodružství, zmar i smutek. Při čtení cítíte horko španělského slunce na tváři.
Kromě slunce na tváři cítíte i hmatatelný strach, který vám sedí na ramenou a ožívá na stránkách z recyklovaného papíru. Strach, který je tak skutečný až vyčkáváte na okamžik, kdy vedle vás něco vybouchne a vy uslyšíte jen pískot v uších.
 |
| Zdroj: http://mpspg.com/images/gerda-taro-photography-i4.jpg |
„Byli to pouze fotografové, lidé, kteří se pouze dívají. Svědkové. Aniž to ovšem tušili, žili mezi dvěma světovými válkami.“ str. 60
Nemůžu si pomoct, ale tahle doba mě fascinuje. Opravdu potřebujeme válku, abychom se cítili živí?
Čtenářovým průvodcem příběhem je Gerda, která nás doprovází téměř na každé stránce.
Kniha často přeskakuje v čase. Přesto se v ději neztrácíte. Spíš naopak. Tyto skoky dotváří postavy a vy je lépe chápete. Jejich pohnutky i naděje. Navíc to příjemně osvěžuje tempo celé knihy.
 |
| Zdroj: https://www.icp.org/icpmedia /c/a/p/a/capa_robert_436_2003_465393_displaysize.jpg |
„Na ústup je pozdě. Jednoho dne se znenadání probudíš a uvědomíš si, že tohle nikdy neskončí, že to tak bude pořád. Nasedání do prvního vlaku, spěšné rozhodování. Buď sem nebo tam. Buď bílá, nebo černá. Tomu důvěřuji, tomu ne …“ str. 11
Čekání na Roberta Capu je rozloučením s Gerdou Taro. Tichým pláčem, který překřičí čas i válečnou střelbu.
 |
| Zdroj: http://g.cz/sites/default/files/styles/ clanek_-_velke_foto_586x330/public/g /images/gerda-tarograve.jpg?itok=3Gmo2wi7 |
Originální název: Esperando a Robert Capa
Autor: Susana Fortesová
Přeložil: Athena Alchazidu
Počet stran: 203
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2009
Za mě 9¾ z 10
Žádné komentáře:
Okomentovat