Haroldovi se dokonalá příležitost na likvidaci toho zmetka naskytla téhož večera. Byla swingová středa, a to znamenalo hodně alkoholu a večer ve stylu večírků Velkého Gatsbyho seniora. Tahle vražda byla kouzlem nechtěného. Zkrátka příležitost, kterou by byl hřích promrhat.
 |
| Zdroj: https://nutritek.ru/wp-content/uploads/2018/evpiche.jpg |
„Hej, kámo, poď. Dáme si drink.“ Harold sám nemohl uvěřit, jak mu okolnosti hrály do karet. Ten chlap nebyl soudný nebo mu v mozku vesele bujel nádor. Na tom ale už nezáleželo.
„Co si dáme, ty kanče?“ Normální člověk by zpozorněl, ale Tristan si jen užíval svou neexistující výjimečnost.
„Martini, kámo?“
No prosím. „Martini a tři olivy.“
Tristan musel mít vždycky navrch, i když na to neměl, a tak se stalo, že se udusil olivou. Tou poslední šestou olivou. Harold ho zabil vlastně tím, že umocnil jeho soutěživost a pak, při odchodu do něho prostě jenom šikovně strčil.
Místnímu rádoby Donu Juanovi zaskočilo, aniž by si toho někdo všiml. A než doběhla Gerda, která si přirozeně dala na čas, bylo po všem. Harold tu noc spal jako nemluvně. Zbavil se otrapy a uchránil Doru před jistým znásilněním. Na to, že už mu za jeho práci nikdo neplatí je to celkem slušné.
. . .
Jak dny plynuly Harold začal Gerdu postupně zasvěcovat do řemesla. Po malých krůčcích ji učil, jak být tím nejlepším. Teorie nikdy není nic zábavného, ale je jí potřeba. A navíc, když se v tomhle oboru převáděla teorie do praxe, vždycky to stálo za to.
„Pamatuj si, když chceš někoho zabít, musíš to udělat dokonale, elegantně a rafinovaně. Bomba v balíčku zní sice dobře, ale má to své nevýhody. Vybuchne a tlaková vlna v domě vymrští střepy z oken ven. To není elegantní. Rafinované ano, ale něco tomu chybí.“
„Co tomu chybí?“
„Mozek. Takhle se to v naší branži nedělá. Musíš být flexibilní. Umět improvizovat. Vždycky je tady totiž šance, že se něco zvrtne. A ty musíš mít v záloze hned několik plánů, a přitom být stále neviditelná. Bomba je zkrátka moc pompézní.“
. . .
Po Tristanově smrti se opět uchýlil ke své seniorské rutině. Chodil pro noviny, trávil holuby v zahradě sanatoria, učil své fígle Gerdu
a po nocích se vykrádal za Norou. I když teď ji vídal častěji, protože přijala místo primářky u svatého Lazara. Mělo to hned několik výhod. Ale toho si všiml až mnohem později.
Teď musel řešit další otravnou mouchu ze sanatoria. Sebestředný egocentrik, bývalý nedoceněný herec a dodnes docela švihák. Jednodušší ženy jsou z něho stále naměkko. Byl to zasmušilý kuřák drahých aromatických doutníků, co pořád čte Prousta
a deklamuje kde co. Pokaždé ho zdobil motýlek a kapesníček v klopě.
Harold se naučil vypnout, když se Richard objevil v jeho blízkosti, ale byly dny, kdy by ho za to jeho nesnesitelný přehrávání uškrtil vlastníma rukama, a přitom mu deklamoval Othella. „Umřít v tuhle chvíli, umřel bych rád a na vrcholu štěstí, neboť mám strach, že nejistý můj osud mi nedopřeje další okamžik tak dokonalé radosti.“
O tom dost často snil. Asi se už stává nesnášenlivým. Navíc, svých obětí se v minulosti nikdy nedotýkal a dnes v něm představa toho, že mu mezi prsty vyprchává něčí život budila neskutečnou rozkoš.
Richard byl alkoholik, notorik, který bojoval se svou závislostí od osmnácti let. Delirium tremens pro něho byl standard. Rutina. Bílé myšky a třesoucí se ruce. V tu chvíli se vždy odvolával na Stanislavského metodu. V sanatoriu působil jako Hemingway mezi braky.
Zatímco si Harold vychutnával své zabijácké představy, v horních patrech sanatoria se odehrávalo drama, které ovlivní nejeden život.
. . .
Posledních pár měsíců je místní ošetřovatel Ruben trochu mimo. Z nervozity přešel k podrážděnosti, kterou si vybíjel jen na jednom člověku. Tenhle hromotluk s křehkou duší se pral sám se sebou a nevěděl, jak ze svého koloběhu emocí ven. Nechtěl odejít ze sanatoria, ani nemohl. Byl to jeho jediný domov. A ona ho provokuje už jenom svojí přítomností. Tím, že dýchá stejný vzduch jako on. Proč se musela usídlit zrovna tady?
Všechno v něm vřelo. Před ostatními se dokázal ovládat, ale když byli sami, tak si nemohl pomoct. Po všech těch letech smutku
a opuštění nešlo jen tak zapomenout a začít znovu. Nenáviděl se za svoje chování. A přesto v něm bylo něco, co ho pobízelo k tomu ji trápit, aby věděla, jaké to je, když vás člověk, který vás má milovat nenávidí.
Ruben byl na první pohled docela nenápadný hromotluk. Široká ramena, pronikavé oči a trpělivost s pacienty mu zajistili teplé místo ve svatém Lazarovy, kde pracoval už několik let. Svobodný, bezdětný a dost často tak unavený, že po práci už nikam nešel, aby se někde seznámil. Občas si některá z pacientek všimla jizvy, kterou měl na čele. Vždycky se ho ptaly, kde k takovému šrámu přišel a on jim jako zaseklá gramofonová deska vždy odvětil. „Jizvu na čele mám z dětství. V sirotčinci nebylo nic zadarmo.“ Ty slušnější se ho pak už na nic nevyptávaly, ty zvědavější mu nedaly pokoj ani když je slušně odbyl.
„Podívej se na sebe, jak jsi ubohá. Závislák, kterýmu se třesou ruce a potí se jako prase. Takhle to asi nevypadalo, když jsi si odkdákala ty svoje trapný árie, co?“ Byl nemilosrdný, ale nikdy ji neuhodil. Jen ji občas silně zval za zápěstí a ona pak měla modré flíčky, ale to se jí dělalo už odmalička. Neubližoval jí fyzicky, ale psychicky ji týral jako nikdo před ním. A ona jeho týrání snášela stoicky jako světice, kterou nikdy nebyla. V hloubi duše věděla, že si to zaslouží.
Vždycky, když se vyběsnil, tak ji nechal, aby se k němu přiblížila a mohla se ho dotknout, nebo dokonce pohladit. Prohlédnout si jeho stárnoucí tvář a hledat tam svou vlastní podobu. Milovala ho víc, než cokoliv na tomhle světě a on byl to jediné, co nikdy nemohla mít. Toužil po její lásce, ale mnohem víc toužil po tom jí ubližovat. Vrátit jí i s úroky všechny ty roky samoty. Nedokázal odpustit a ona to nežádala. Byl to zvláštní vztah, který skrývali před okolím. Nikdo nesměl vědět, kdo je on a kdo je ona.
Oba byli opuštění a přitom spolu.
. . .
Zatímco Ruben prožíval svoje vlastní vnitřní peklo, Gerda se učila.
„Při naší práci je důležité umění kamufláže. Musíš splynout s okolím. Být co nejobyčejnější nebo naopak co nejextravagantnější.“
„Proč bych měla být extravagantní?“
„Přeci, abys splynula s okolím.“
„No, to asi těžko. Nechci na sebe přilákat pozornost. To je chyták, že jo?“
„Pod svícnem je největší tma. Nikoho by nenapadlo, že bys jako pachatel byla tak hloupá, že by ses před někým promenádovala v křiklavých šatech. Byla bys první, koho by vypustili, protože tohle oni dělají.“ Nejednou mu tahle lest prošla. Vyšetřovatelé jsou si sami sebou tak jistí, že je ani nenapadlo, že se před nimi promenáduje jeden z nejhledanějších mužů světa.
Mnohem častěji se stávalo, že ho nikdy nikdo neviděl, protože si své zakázky pečlivě vybíral a díky tomu se stávalo, že za jeho dobře odvedenou práci šel sedět někdo úplně jiný. Ale jen málokdy to byl někdo čistý jako lilie.
Obzvlášť hrdý na sebe byl, když otrávil jednoho výrobce mikročipů do chytrých telefonů. Podezření okamžitě padlo na jeho snoubenku, na kterou v poslední vůli přepsal veškerý svůj majetek. Dokonce neměli ani předmanželskou smlouvu. Za vraždu dostala trest smrti. Nikdy ho ale kvůli tomu nežralo svědomí. Jeho úkolem bylo zabíjet, ne vyvracet detektivům, že jejich hlavní podezřelá není vrah. A co víc, že je tak neschopná, že by během pokusu o otravu zazobaného snoubence nejspíš otrávila i samu sebe.
Pokračování 22. července.
Žádné komentáře:
Okomentovat