Milý Scotte,
sama netuším, jak
se to stalo, ale najednou jsem se ocitla na jednom z tvých večírků. Hlava
se mi točila úžasem, byla jsem na prahu ráje.
Všude se ozýval
jazz, hosté tančili, šampaňské teklo proudem a já si připíjela na banality s velkým Gatsbym. Ach, jaká to
něžná byla noc. Ve víru veselí jsem si ani nebyla jistá, zda
jsem v New Yorku nebo v Paříži. Možná že ta osvětlená věž v okně
byla jen hromada sklenic plných bublinek.
Divoká dvacátá
léta. Všichni jsou tady tak krásní a prokletí.
Je to bláznivá neděle
a mně je jedno, že rovnou z večírku musím ve svých tanečních botách
spěchat do práce. Protože najednou někoho vidím. Spisovatele. Sedí v koutě
a mračí se. Možná že od něj uslyším povídky jazzového věku? Ale když
k němu přistoupím, tak zvedné své krhavé oči a ginovým dechem se mě zeptá
„Komu zvoní hrana?“
Zmateně na něho
hledím, v ruce svírajíc teplající šampaňské. Rychle ze sebe vysypu
„Poslednímu magnátovi?“ Muž cosi nesrozumitelně zabručí. Je to podivuhodný
příběh Ernesta Hemingwaye? Ale než se nad tím stačím víc zamyslet, přitančí ke
mně rozesmátá drobná blondýnka v zářivých šatech. „Zdravíčko, já jsem
Zelda. Zelda Fitzgeraldová.“ O můj bože! Je to skutečné! Podávám jí ruku a
nemám slov. Mrkám a čekám kdy se z toho krásného snu probudím, když
v tom se u nás objeví další spisovatel. Elegantní muž v na míru šitém
obleku. Cestou k nám se za ním otáčejí všechny ženy v místnosti. On
má ale oči jen pro ni. Jsou takový pěkný pár.
 |
| Zdroj: https://66.media.tumblr.com/ e0a054c3e902d0680b8df71e897d4ba6/ tumblr_o0vusyMPJt1ujaxtto1_1280.jpg |
„Drahá, posaď svůj
velbloudí zadek na toto pohodlné sofa.“
„No dovol?“
„Ale jdi, je jako
diamant. Diamant velký jako hotel Ritz.“ Pošťuchují se. Najednou se spisovatel
vytrhne ze svého zasněného pohledu a obrátí se na mě. „Scott Fitzgerald.
Francis Scott Fitzgerald. Mluvčí své doby a manžel téhle nádherné duše.“
Horko těžko ze sebe
vykoktám, že mě těší a vy dva už spolu spěcháte na terasu. Hodiny odbíjejí
půlnoc. V tom se ozve rána a každého, kdo je na večírku oslepí barevná
světla. Zelda výská radostí a hosté se hrnou ven. Ohňostroj!
Udělám krok
dopředu a pohltí mě tma. Obklopí mě ledový palác. Najednou jsem zpět ve své
době a nemohu se vrátit do snu. Do světa plného nadějí a zářné budoucnosti,
která se zanedlouho rozplyne jako pěna dní. Zoufám si jako Pat Hobby a upadám
do bezesného spánku, toužíc po dalším večírku.
S nadějí na
další setkání
vaše Šílená
Intelektuálka
P. S. Tohle se
nikdy nemělo stát. Teď bloumám ulicemi jako tělo bez duše a doufám, že odněkud
opět zazní jazz.
Žádné komentáře:
Okomentovat