Můj seznam klasiků

Když jsem začala chodit na střední, tak jsem si podvědomě vědomě vytvořila svůj vlastní seznam klasiků, které jsem měla v plánu si přečíst. Postupem času se rozrůstal, a i dnes k němu občas přihodím něco, o čem doufám, že za to bude stát.

Zdroj: https://henryehooper.files.wordpress.com/2014/09/antique-books-half-size-image.jpg

V prváku mě posedla touha hraničící s obsesí, kdy jsem si chtěla předčíst konkrétní časem osvědčené knížky. Ne proto, že mi je doporučoval nějakej zkostnatělej seznam povinné četby, kterej jsme tenkrát dostali od naší češtinářky. Kdepak, tenhle můj vlastní seznam měl knihomolský koule. A já si v hlavě vytvořila vlastní vytuněnej seznam povinné četby podle Šílené Intelektuálky. Jen jsem v té době ještě nebyla tak šílená a ani intelektuálka. Ta se teprve líhla na svět.

Zdroj: http://www.scarymommy.com/wp-content/
uploads/2015/09/Teacher-Forces-Right-Hand.jpg

Přiznám se, že mě překvapilo, že ani jedna z knížek, kterou jsem si dala na svůj seznam jsem nenašla v tom hroznym seznamu k maturitě. A pak se všichni diví, že lidi nechtějí číst, když jim už na škole vnucujou takový hrůzy. Nedej bože, ty hrozný čtenářský deníky, který stejně každej odrbe. Já je totiž odrbávala taky.

Ale zpět k meritu věci, ne? Ze začátku to byly jen tři knížky, který jsem považovala od začátku za takovej úzus klasický literatury. Ani nevím, proč jsem si vybrala zrovna tuhle trojici, ale asi to byl můj knihomolskej osud.

Už je asi na čase vám konečně napsat, o které tři knížky se jedná, co? No tak dobře, už vás nebudu napínat. Jsou to DRÁKULA, FRANKENSTEIN NEBOLI MODERNÍ PROMÉTHEUS A PODIVUHODNÝ PŘÍPAD DOKTORA JEKYLLA A PANA HYDA. Těmahle to začalo.

Zdroj: https://images.gr-assets.com/photos/1424547489p8/1142570.jpg

A hrdě můžu prohlásit, že už je mám dávno přečtené. I když časovej rozptyl byl dost velkej. Drákulu jsem si střihla hned v prváku na střední, Frankensteina ve třeťáku na vysoký a Doktora Jekylla a pana Hyda až letos v lednu.

Během let se ale k těmhle mým klasikům přidávala další díla. Postupně na ně navázal Obraz Doriana Graye (ten za to stál…dodnes nevím, jestli mi je Doriana líto nebo ne) nebo Doylův Ztracený svět (ten jsem zatím nepřelouskala). 

Bylo jen otázkou času a mého šťourání se ve světe literatury, než jsem na svůj pomyslný seznam přidala taky Pýchu a předsudek (to prostě nešlo neseznámit se blíž s panem Darcym) a Fantoma opery (ten za to ale v knižní podobě nestál).

Zdroj: http://www.openculture.com/
wp-content/uploads/2013/04/
great-gatsby-cover-designs-e1365721277174.jpg

Seznam se pak začal tak nějak samovolně rozrůstat. Najednou se tam objevil Velký Gatsby. Velký americký román, který zas tak velký není, ale postavu Gatsbyho jsem si oblíbila. Na rozdíl od Daisy, která mě od prvního setkání iritovala. 

Logicky se na Gatsbyho přilepila další Fitzgeraldova knížka, a to Něžná je noc. Ta se mi docela líbila. Možná je to tím, že už znám zákulisí vzniku tohohle románu, nebo je to tím, že jsem starší, ale tady mě zase začala štvát postava Dicka, ale o tom vám napíšu víc v recenzi k Něžný noci.

Tady se musím přiznat, že jsem toužila po jedné knížce. A to jakože hodně. Už jsem ani nedoufala, že ji kdy seženu, když jsem zabrousila do antikvariátu a narazila tam na ní. Byla tak malá, a tak krásně voněla, že jsme obě hned věděly, že k sobě patříme. Byla to DÁMA S KAMÉLIEMI od Dumase mladšího. Jop! To je klasika, která stojí za přečtení. A i když nerada, tak se musím přiznat, že jsem u ní brečela jako želva. Stejně jako u konce Světa podle Garpa nebo u Harryho Pottera, když umřel Dobby. Jsou prostě momenty, kapitoly, odstavce a postavy, který vás totálně dostanou.

Na můj pošahaně dokonalej seznam se tak postupem času dostal i Svět podle Garpa. I když tam to bylo hlavně proto, že mi všichni říkal, že je hroznej a ať ho nečtu. To je, jako když dítěti říkáte „Nešahej na to, spálíš se!“

Já si sáhla a byla jsem naprosto nadšená. Tu knížku miluju. A jednou se k ní s rozkošnickým nadšením vrátím. Miluju Garpa a jeho životní příběh. Ten by stál za přečtení k maturitě.

Divíte se, proč tu nemám žádného českého autora? No přiznám se, že mě žádnej nějak zvlášť neoslovil. Teda pokud se nebudeme bavit o Čapkovi. Jeho Věc Makropulos nebo Bílá nemoc nemají chybu.

A teď? Můj seznam si dal na chvilku pohov a nechává mě číst to, na co mám chuť. Ale už teď můžu říct, že není u konce a pomalu do něj imaginárním brkem připisuju další knížky.

Zdroj: https://krivashist.files.wordpress.com/2015/06/pen.jpg