Bloudění Lucemburskou zahradou

Lucemburská zahrada a Michal Ajvaz, už jenom jeho jméno je příslibem něčeho netradičního.

„Paul chvíli zkoumal těch osm písmen, ale vůbec neví, co si se slovem, které zepředu vypadá jako Japonec a zezadu jako Egypťan, má počít.“ str. 9

Jedno slovo, špatný prstoklad a celý život se může zhroutit jako domeček z karet.

Autor:

Michal Ajvaz

Zdroj: https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/
2011/08/AJVAZ_Michal_16.jpg

Český spisovatel a absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se narodil léta Páně 1949. Během svého života vystřídal řadu povolání. Ostatně jako většina spisovatelů. Od dělníka, hlídače a domovníka až po čerpače. V druhé polovině 90. let se stal redaktorem Literárních novin. V současnosti píše nejen romány, ale i básně, povídky, eseje a filozofické studie. Do toho posledního bych se jako čtenář moc nehrnula.

Jeho knihy vyšly v několika světových jazycích. Dokonce i v maďarštině nebo slovinštině.

Já sama jsem se s Ajvazem poprvé setkala na vysoký, kdy jsme dostali k přečtení jeho povídku Moře. Něco podobného jsem do té doby nikdy nečetla. Ostatně celá kniha Vražda starého varana je jedinečnou sbírkou surrealistických textů, které stojí za to si přečíst. Ale asi jenom jednou.

I když k Moři se občas vracím.

Za Lucemburskou zahradu získal Ajvaz v roce 2012 cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu.

„Blízkost je mnohdy důležitější než vítězství nebo prohra.“ str. 24

Děj:

Celý příběh začíná na začátku letních prázdnin, kdy mladý profesor filozofie Paul usedá ke svému počítači a chce se vrhnout na Platóna. Jenže místo slavného Řeka napíše do vyhledávače zdánlivou hloupost. Tahle blbost ho přivede k nečekanému a lehce sebedestruktivnímu dobrodružství. Otevře mu na malý okamžik oči a ukáže cestu do neznáma. To a mnohem více dokázalo jedno jediné slovo, a Platón to nebyl. Pro Paula tahle chyba znamená, že během jednoho léta prožije ty nejšťastnější a zároveň nejhorší chvíle ve svém životě.  

A my spolu s Paulem procestujeme kus světa. Od Paříže a Moskvy až po Karibik. Tam Paul narazí na zvláštní ostrov, který je malou kopií Paříže. 

A nakonec se dočkáme i sebereflexe hlavního hrdiny.

„…nejpevnější řád se rodí z vln dýmu.“ str. 34

Zdroj: http://uspesny-web.cz/files/obrazky/google-browser.png

Postavy:

Paul

Paul je nejhlavnější postava celého příběhu. To kolem něho se točí celá zápletka. Na první pohled je Paul tuctový profesor filozofie v jednom pařížském lyceu. Před sebou má letní prázdniny a relativní pohodu, kterou si sám naruší.

Paul je komplikovaná postava, která ve čtenáři budí rozporuplné pocity. Jednou ho litujete, jednou byste mu jednu vrazili a pak už jenom kroutíte hlavou. Paul zkrátka není člověk, se kterým byste šli na kafe.

„…občas na omluvu citoval Nietzscheho slova, že nesmíme důvěřovat vysezeným myšlenkám…“ str. 55

Simone

Paulova žena. Mladá a dobře situovaná Francouzka, která si je svou rolí milované manželky až nezdravě jistá. O to větší je pro ni rána, když se dozví o Paulovo nevěře. Najednou se z ní stane pomstychtivá mrcha, chorobně toužící po trýznění svého manžela. Jedno jediné selhání jí přivede na pokraj šílenství.

„…s pocitem, v němž se mísily opojení, zaujetí cestovatele, odhodlání dobrodruha, zvědavost požitkáře a téměř vědecký odstup…“ str.72

Irina

Záhadná Ruska, kterou Paul najde na ještě záhadnějším ostrově v Karibiku, kam přijel za svou milenkou. Vědkyně, která počítá ty nejsložitější matematické rovnice v pralese svého ostrova, vypráví Paulovi svůj příběh. Z celé knihy asi nejzajímavější postava. Škoda, že nedostala víc prostoru. Její životní příběh by byl mnohem zajímavější než Paulovo trmácení za pochopením něčeho nepopsatelného.

Zdroj: http://files.pamatkyfrancie.webnode.cz/200000020-a8e7fa9e92/lucemburska-zahrada.png

O knize:

Lucemburská zahrada je sice tenká, ale záživná tak jen z 1/3. Nejlepší částí je kapitola Irina. Její příběh by si zasloužil vlastní novelu.

Začátek Lucemburské zahrady se vyvíjel docela slibně, ale pak Paul začal mít vidiny nebo spíše se mu naskytl nový pohled na svět kolem a všechno šlo do háje. Myslím si, že dalším hřebíčkem do rakve bylo i předimenzované a mnohdy neslučitelné chování Simone, která je čtenáři prezentovaná jako racionální a vzdělaná žena, ze které se vyklube vyšinutá saň, která se na konci příběhu opět změní. Tentokrát v krotkou ženušku, která se bojí jen jediné zmínky o tom, co se stalo během osudného léta.

První dvě kapitoly vás rozhodně nadchnou, ale pak se najednou z příběhu stává zmatená slátanina, která se sice ke konci rozmotá a děj se vrátí do slušný fáze čtitelnosti, ale i tak je celá zápletka až moc zatěžkaná žárlivostí, nezdravou a až chorobně obsedantní touhou po pomstě. Zatímco konec je zase jedna velká opatrnost. To aby vydržela křehká manželská rovnováha.  

Zdroj: http://www.i-pariz.cz/wp-content
/uploads/eiffelova-vez1.jpg

Postavy i příběh stále kolísají na hranici uvěřitelnosti (kromě Iriny, ta je prostě skvělá). K tomu všemu je hlavní dějová linka neustále narušovaná vedlejšími zápletkami, které nakonec čtenáři pomáhají knihu dočíst a aspoň trošku si ji užít. Ať už jde o záhadného profesora Rosse, kterého opustí žena a on si nechá vyrobit její přesnou robotickou kopii. Nebo Claire. Paulovu milenku, která prožila stejný pocit osvícení, nový způsob vnímání světa jako Paul až na to, že ona to od počátku chápala jako něco negativního, zatímco mladý profesor z toho byl naprosto nadšený. Dokonce o svém zážitku začne psát knihu. Možná tím chtěl autor ukázat na rozdílné vnímání světa z pohledu muže a ženy, možná jen chtěl mít dva protiklady, které se i přes neshodu tohoto vnímání přitahovaly. Možná? Kdo ví? 

„Byl jsem jako čarodějův učeň, říkal si Paul, zahrával jsem si s magií, a dosáhl jsem toho, že jsem dovedl na pokraj šílenství dvě ženy a sám sebe: to já jsem teď autorem obludného dramatu, scén na náměstí Estrapade a v Nice, to já jsem probudil ze spánku příšery…“ str. 160

Zatímco Vražda starého varana byla od začátku tak nějak snová a čtenář tušil, do čeho jde, tak Lucemburská zahrada je spíš mišmaš čehosi, co se dá jen těžko uchopit a popsat. Děkujme za nádech exotiky, který vrací příběh do snesitelných mezí a dá čtenáři aspoň malou šanci knihu dočíst. Přesto se nejedná o knížku, ke které bych se ještě někdy vrátila.

Nakladatelství: Druhé město

Rok vydání: 2011

Počet stran: 176

Za mě: 5 z 10