Divadelní román je
teatrální, groteskní a místy až absurdní příběh o mladém neúspěšném ruském
autorovi.
„Můj přítel trpěl nemocí, která má zcela
odpuzující název melancholie.“ str. 6
Moskva 20. let 20.
století nemohla být pro začínající autory lepším a zároveň horším místem na
světě. Místem, kde se rodí a umírají naděje a sny.
„…nakazil ses dostojevštinou, a basta!“
str. 19
 |
| Zdroj: https://obalky.kosmas.cz/CreatorCovers/1844.jpg |
Autor:
Michail Bulgakov
Míša byl ruský
spisovatel, dramatik a světe div se taky lékař. Dokonce jednu chvíli pracoval i
jako novinář. Světlo světa poprvé spatřil roku 1891 a oči naposledy zavřel roku 1940.
Přestože ho dnes
všichni známe jako autora velkého románu Mistr
a Markétka, tak většina toho, co
napsal skončila v šuplíku. Bulgakov patřil mezi autory, kteří spadali pod
tvrdou sovětskou cenzuru. Nakonec byl ale úplně zakázaný a všechny jeho hry
byly staženy z repertoárů různých divadel.
Přesto se ale na
Míšu usmálo štěstí a díky slavnému telefonátu se Stalinem mohl začít pracovat
v MCHATu jako dramaturg, scénárista a asistent režisér.
Bulgakovovým
učitelem byl sám velký Gogol.
„Zlý duch, který vzal na sebe podobu
redaktora, provedl jeden z proslulých triků: vytáhl pohotově
z aktovky žárovku.“ str. 26
Sám Bulgakov mohl
dělat divadlo jen tajně. Ve své době totiž patřil k zamlčovaným autorům.
Jeho jméno se nesmělo nikde objevovat,
a to i přesto, že v MCHATu nějaký
čas působil i jako autor. Díky tomu si mohl vše osahat a zažít na vlastní
kůží. Své prožitky
a zážitky plně rozvinul právě v Divadelním románu. A to
je také důvod, proč mají postavy z této knihy reálný základ.
Za jeho
nejslavnější dílo je i tak považován román Mistr a Markétka. Málokdo ale ví, že Mistr
a Markétka vyšel téměř tři dekády po Bulgakově smrti.
Bulgakov umřel ve
svých 48 letech na selhání ledvin.
„Chtělo se mi vyhrknout: hrajte mou hru,
nic jiného nežádám, jen abych sem směl denně chodit, ležet dvě hodiny na téhle
pohovce, vdechovat medovou vůni tabáku, poslouchat něžný menuet a snít.
Naštěstí jsem to nevyslovil nahlas.“ str. 78
Děj:
Zoufalý autor
Maksudov nenávidí svou práci editora. A aby se z toho úplně nezbláznil,
tak po nocích píše román a v mezičase uvažuje
o sebevraždě. Nakonec se
stane malý autorský zázrak, protože i přesto, že jeho román byl hroznej, tak se nějak stalo, že ho jistí lidé chtěli přepracovat na divadelní hru. Na první pohled se zdá tento
obrat jako velké štěstí, ale pravda je úplně jiná.
Maksudova uchvátil
divadelní život. Miluje ho stejnou měrou jako ho nenávidí.
Nezávislé divadlo
pro něj a jeho dílo není řešením, ale dalším problémem. Věčným bojem s větrnými mlýny, plnými
setkání s podivnými individui. Snaha přesvědčit zatvrzelého a
zkostnatělého majitele divadla a režiséra v jedné osobě o jakémkoli
omezení škrtů v textu je prakticky nemožná.
„Výstřel ve třetím dějství jednoduše
vynechte…“ str. 126
A tak mrzne ve
svém bytě a pomalu se připravuje na sebevraždu. A to i přesto, že hra se
nakonec bude hrát, i když úplně jinak a podle autora špatně.
„Víte, co byste měl napsat?...Hluboké
psychologické drama…“ str. 139
 |
| Zdroj: http://www.mundo.cz/sites/default/files/images/moskva/moskva-velke-divadlo.jpg |
Postavy:
Maksudov
Sebestředný,
ambiciózní a trochu neschopný autor, který propadl kouzlu divadla. A co víc,
dokonce napsal i divadelní hru, kterou mu mají v jeho milovaném divadle
hrát. Jenže to má hned několik zásadních háčků. A tak se Maksudovův život
pomalu rozpadá.
Maksudov je
čtenáři proti srsti, a to nejen díky své sebestřednosti, ale i kvůli své
ukňučené povaze neprůbojného chudáčka.
„Herečka, která chtěla předvést pláč
uraženého a ušlápnutého člověka, kterému ubližují, a udělala to tak, že zešílel
kocour a roztrhal záclonu, nemůže hrát.“ str. 173
O knize:
Bizarní příběh ukazuje ještě bizarnější život tehdejších ruských bohémů.
Celý příběh začíná
netradičně. Spoilerem. Sebevraždou hlavního hrdiny, který originálně skočí
z mostu. Díky spisovateli za ty dary, kdyby se vrhl pod jedoucí
lokomotivu, tak ho ani nemůžeme brát vážně.
Divadelní román je
nedokončenou knihou, kterou s nadšením může číst jenom člověk, který trpí
čtenářským sebepoškozováním. Jako třeba já. Kdyby kniha skončila první částí,
tak bych neřekla ani popel a byla bych spokojená, ale když dočtete nedokončenou
druhou část, tak vám nezbývá, než si hlodat nehty, protože už nezjistíte,
proč se vlastně Maksudov zabil.
Nikdy se tak
nedozvíme, zda měla Maksudova hra úspěch. Najednou vzniká až moc
prostoru pro vlastní fabule. Najednou se začnou v hlavě rodit teorie.
„Možná ho k sebevraždě dohnala skutečnost, že jeho hra na jevišti nemá být
taková, jak ji napsal
a představoval. A jako autora ho to zkrátka
zdrtilo. Možná!“
Nebo?
„Jeho hra byla tak
dobrá, že se zalekl toho, že nic dalšího, co napíše nebude tak dobré. A to byl důvod jeho sebevraždy. Už nedokáže překonat sám sebe.“
„Je na čase, abych vše vysvětlil. Důvodem
mé antipatie, kterou jsem se pokoušel neobratně utajit, nebyl pléd ani
Prjachinová, ale to, že Ivan Vasiljevič působil padesát let jako režisér a
vynalezl široko daleko známou a podle všeobecného mínění geniální teorii, jak
má herec přistupovat k roli. Nepochybuji ani na okamžik, že to byla skutečně
geniální teorie. Ale její aplikace v praxi mě přiváděla
k zoufalství.“ str. 208
 |
| Zdroj: https://www.i60.cz/images/stanislavskij_i01301171357009 Konstantin Sergejevič Stanislavskij a Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko |
Bulgakov přináší
satirický pohled na tehdejší divadelní scénu. Kriticky se vyhrazuje vůči
zakladatelům MCHATu Konstantinu Sergejeviči Stanislavskému a Vladimiru
Ivanoviči Němiroviči-Dančenkovi, Stanislavského metodě, a dokonce i zakladateli
moderního dramatu Antonu Pavloviči Čechovovi. Přestože jejich život kritizuje,
tak ho i bezmezně a vroucně miluje. Aby také ne, když v MCHATu nějaký ten čas
působil jako autor a dramaturg.
Celá kniha je plná
narážek na Čechova a jeho tvorbu. V postavě režiséra a spoluvlastníka
divadla Ivana Vasiljeviče jasně vidíme Stanislavského, do kterého se mnohdy až
hrubě naváží.
Ale jedno se
Bulgakovovi musí nechat. Psát uměl a jeho nedokončený román se mi četl opravdu
dobře.
Tenhle nervy drásající román je divadelní verzí odi et amo.
Originální název: Těatralnyj roman
Překlad: Alena Morávková
Nakladatelství: Garamond
Rok vydání: 2017
Počet stran: 226
Za mě: 8 z 10
Žádné komentáře:
Okomentovat