Šílená Intelektuálka a její rok plný klasiků

Už to tak vypadá, že Šílenou Intelektuálku (tedy mě) čeká rok plný klasiků.  Jako nesystematický systematik si dělám svá každoměsíční čtenářská předsevzetí. A letos jsem si pořídila několik pro mě opravdu lákavých klasiků. Ale tak nějak jsem se k nim úplně nedostala. Ano, je pravda, že Jonathana Strange a pana Norrela jsem četla celý dlouhý (někdy až nekonečně dlouhý) měsíc, což se také na mém plánovaném čtení projevilo. Některé knihy tak zůstaly neotevřeny.

No, a tak jsem si sedla a zabrousila do té děsivě velké hromady nepřečtených knih, která se stále zvětšuje a našla tam několik kousků, který chci v příštím roce přelouskat.

Asi bych začala Růží pro Algernon, moje drahá Modrá mi říkala, že u toho bude stoprocentně brečet. S tímhle zjištěním jsem se na Algernon musela připravit. A nemyslím tím nákup hromady třívrstvých kleenexů. Ale jisté obrnění se vůči srdcervoucím událostem.

Protože prostě potřebujete aspoň tušit, do čeho jdete. Jinak se vám totiž může stát, že se začtete do Dámy s kaméliemi a bulíte jako želva a roníte krokodýlí slzy. Jsou knihy, na které se křehká knihomolská dušička musí cítit. Nebo se ve vás může probudit nějaká sebemrskačská obsesivní porucha a vy si k tomu sednete.

Podobnou peckou je i O myších a lidech. Tahle drobounká knížečka čeká na svou příležitost už od letošního jara. Tady ale naprosto přesně vím, do čeho jdu.

Ale ať nejsem chodící, tedy vlastně píšící depka. V hromádce je i pár knížek, který vám nevyplaví všechny tělesné tekutiny slznými kanálky.

Dobře…teď jsem se trochu zapotila. Zrovna na mě vykukuje Větrná hůrka. Té leží na zádech Evžen Oněgin, a ano…je veršovaný. Jestli přelouskám tohle, tak už zvládnu úplně všechno.

Možná se pak s chutí vrhnu na Vladaře a Květy zla. Útěchou mi může být skutečnost, že obojí jsou drobné knížečky, se kterými nebudu trpět dlouho. Doufám! Možná bych ve slabé chvilce mohla dočíst i Golema. Možná!

Ať nejsem jak staropanenská babka z nějakýho zapadákova, kde lišky dávají dobrou noc.

Trošku se rozjedu se Shakespearem. Pořídila jsem si už mé druhé Zkrocení zlé ženy. Zbožňuju tenhle příběh. Kateřina a Petruccio. Navíc je to překlad od E. A. Saudka, což není vůbec špatné. Když už budu nevěrná Hilskýmu, tak s někým, kdo za to opravdu stojí. Jen se nesmí provařit, že mám v knihovně taky jeden překlad od Joska. Takže pššš! Ale zpět ke Kateřině…mimochodem ta nadbíhací scéna je vážně úžasná i na papíře.

V neposlední řadě tady mám ještě Fitzgeraldovo Příběhy Pata Hobbyho.

A dnes se k seznamu připsala další položka, Blade Runner.

Když to tak vidím, začíná mi být jasné, že tohle defilé klasiků budu muset prokládat Pratchettem, Gaimanem a Zafónem. 
I knihomolství má své meze. A já se možná v zoufalství spustím ještě s někým dalším…frivolnějším.