Že to zní jako
naprostá blbost? No, možná máte trochu pravdu, ale možná taky ne. Protože v životě
každého knihomola jsou knihy a KNIHY. A já na jednu takovou, osudovou opět narazila
tento týden, když jsem si v klidu snídala u pracovních mailů.
Mělo to být rutinní
ráno jako každé jiné, ale ona tam na mě znovu čekala. Kniha, se kterou jsme na
sebe v průběhu let narážely, dokud nenastala ta pravá chvíle a já si ji koupila. Bylo to předloni na začátku léta, když jsem v Levných knihách objevila
Stín větru. Roky jsem
o něm čítávala, ale nikdy jsem si na něj v knihkupectví
ani nevzdychla. Až do toho osudného pátku. Najednou byl můj a během několika
málo okamžiků se z něj stala knížka mého života (jedna z mnoha).
Po přečtení jsem
ho hned půjčila mému Neurotikovi, který ji patřičně ocenil, a tak se stalo, že
nás kromě podivínského přátelství spojuje i nadšení z jedné knihy.
To vše se odehrálo
během jednoho léta. Silný dojem zůstal, ale bylo a je stále dost nových i
starých knih, které čekají na přečtení. A tak jsem Stín větru schovala na
čestné místo v knihovně a vrhla se na další skvělé příběhy. Přirozeně jsem si
sehnala i jeho volná pokračování v podobě Nebeského vězně a Andělské hry, ale
Stín je jenom jeden. To krásné poprvé.
 |
| Zdroj: https://taturrolector.files.wordpress.com/2017/06/02_color_baja.jpg?w=816 |
Čekání na další
díl se zdálo být relativně v klidu, dokud jsem si nesedla k Nebeskému
vězni a ten skončil tak hrozně otevřeně, že jsem si myslela, že mi z toho šoku,
slezou všechny vlasy i nehty. Nakonec nic neslezlo a já po pár dnech nervozního
ošívání propadla dalšímu příběhu.
Doufajíc, že se do vydání nového dílu Zafónománii
vyhnu, žila jsem si dál svůj knihomolsko-kavárensko povalečský život.
Všechno bylo relativně
v klidu, dokud jsem to osudné ráno nenarazila na naprosto dokonalou,
úžasnou a nádhernou reedici Stínu větru. Umíte se představit moje spontánní
nadšení a okamžité žhavení emailu. Psala jsem Neurotikovi, který mi obratem odepsal
a vrátil mě zpátky do šedého světa plného reality. „Je to stejnej překlad?“
Sakra, to mi nedošlo. Co když je ta krásná reedice přeložená špatně? Co když
ten úžasnej text někdo zprznil?
Další půlhodinu
jsem věnovala googlení a hledání překladatele nového vydání Stínu větru. Nic,
ani čárka. Začala jsem propadat zoufalství. Najednou se ve mně vzbouřila nezkrotná touha opět si pořídit knihu, kterou už dávno mám s obavou, že
tam bude všechno špatně. Na čtvrteční ráno to bylo téměř nepřekonatelné dilema.
Ale pak se rozsvítila žárovka. Najednou tu bylo tak jednoduché
a elegantní řešení. Myslela jsem, že prorazím hlavou zeď. Mělo mě to nenapadnou hned.
 |
| Zdroj: https://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/239/194_bg.jpg |
Skočím do
knihkupectví a nakouknu do nového vydání. Tam se na vlastní oči přesvědčím, zda
se o překlad postaral někdo jiný, nebo je to stále skvělá Athena Alchazidu.
Po práci jsem tam
skočila, hodila řeč s knihkupkyněmi a pak si šla splnit svůj miniaturní
herkulovský úkol.
Byl tam. Na dolní
polici ležela hromádka s asi čtyřmi kousky. Téměř nábožensky jsem si vzala
první výtisk z vrchu a s odbornou přesností ji hbitými prsty otočila
a našla si překladatele. Krve by se ve mně nedořezal, když v tom najednou…ano…předklad
se nezměnil. Spokojenějšího člověka byste v tu chvíli nenašli. S nadšeným
úlevným povzdechnutím jsem Stín zaklapla. Když v tom můj zrak přilákala
zadní strana knihy. Bože můj!!! Všechny díly vyjdou v reedici a co hůr
nebo líp (těžko říct), vyjde i dlouho očekáváný čtvrtý díl. Ach, taková
nádhera. Najednou se mi na tváři rozlil takovej divnej škleb, který se vám na
tváři objeví, když si šlehnete (myslím). Odcházela jsem do čajovny v naprostém
rauši. Natěšená, až o tom Neurotikovi povyprávím.
Od toho dne mnou cloumá
obsesivní touha pořídit si knížku, kterou už mám. Protože ta obálka je dokonalá.
Všechny jsou. A já je NUTNĚ POTŘEBUJU!
Kdybyste jenom
viděli ty krásný fotky ze zákoutí Barcelony? Až uvidíte, pochopíte!
Žádné komentáře:
Okomentovat