Nevinné začátky „part I“

Od prvního nastupuju do nové práce, a tak jsem se zastavila a zavzpomínala na své malé i velké začátky v první skutečný práci, kterou jsem po škole měla.

Photo by UŠI

Prodávání knížek v knihkupectví bylo jen takové intermezzo. Ale stát se redaktorem regionálního deníku byl sen, kterého jsem se po letech na škole vzdala a on se mi pak nějak neplánovaně splnil.

Za ty dva roky, co jsem psala do novin se mi podařil nespočet kiksů. Řekla jsem si, že by nebylo od věci, některé mé „úspěchy“ zaznamenat a podělit se o ně. Když už nic jiného, tak si můžete říct, že je na tom někdo ještě hůř a zasmát se jeho nemotornosti.

Mé redaktorské začátky byly plné entuziasmu. Byla jsem jak nadšená veverka naspeedovaná kofeinem. To mi ostatně vydrželo dodnes (myslím naspeedování kofeinem). Dokonce jsem i ráno ráda vstávala (tohle mi moc dlouho nevydrželo). Chvíli po nástupu do práce jsem navíc dostala své první auto. Najednou se mi začaly plnit sny a já byla štěstím bez sebe. Mé vlny štěstí střídaly vlny hrůzy, že něco kardinálně pohnojím.

Deštník nepotřebuju

Zdroj:https://decodoma2.ocdn.cz/pictures/1/13120.jpg

Nicméně i dobře naplánovaná cesta za rozhovorem může skončit jako jeden „velký/malý“ trapas. Předem si připravíte první nástřelné otázky, na které se budou nabalovat další v průběhu rozhovoru. Snadný. Poté projdete Mapy.cz, abyste věděli, kde je hasičárna, ve které se máte sejít. Zase snadný. Stačí už jen dorazit na místo.

Vzhledem k tomu, že jsem na místo určení jezdila jeden čas skoro pořád, tak jsem němela problém s parkováním. Byl začátek léta a venku bylo hrozný předbouřkový dusno. Těm černým mrakům nade mnou jsem nevěnovala pozornost. Rozfouká je přeci vítr. Naivní představa i v mém věku.

Nicméně, když jsem dorazila a zaparkovala, nechala jsem deštník v kufru. Pršet přece nebude. Do centra města se jde po kamenném mostě. Krásnější entrée si ani neumíte představit. Mezi černými mraky občas prosvitne slunce a před vámi se na skále tyčí hrad. Slastně přejedu panorama očima 

a pokračuju dál do historického centra.

Už jsem příliš daleko od auta, ale ještě nejsem dost blízko u hasičárny. 

A hádejte co? Průtrž mračen. Několikaminutový monzun, který mě během pár sekund zmáčel od hlavy až k patě. Najednou jsem litovala, že jsem si vzala to bílé tílko, které po namočení zprůhlednělo, a ještě víc jsem litovala té barevné podprsenky, která najednou svítila na kilometry. Nevadí, malé škobrtnutí mě neodradí. Chci nabrat hned dva materiály. Taková příležitost se nesmí promarnit. A navíc bylo docela teplo, takže zápal plic nehrozil.

Zdroj: http://cdn.worldofwonder.net/wp-content/uploads/2016/02/D5iZx7D.gif

Konečně jsem bez úhony sešla dolů po kluzkých kočičích hlavách. Jenže hasičárna nebyla označená a já měla v hlavě jen otisk mapy z internetu.  Tehdy se opět projevila má orientační hluchota 

a slepota. Stejně jako v době, kdy jsme studovala a malovala si pracně detailní mapy, jsem se vydala na opačnou stranu ulice. A ne, nebylo mi divné, že tady jsou rodinné domky a hasičárna nikde.

Takže se mi stalo, že jsem zabloudila na naprosto rovném 

a přehledném úseku. Naštěstí přestalo pršet, ale ta hasičárna nebyla k nalezení. Stačilo zahnout doprava, ale ne, já se nadšeně vydala doleva. Nechápu! 

Když už mi to trvalo opravdu dlouho, tak mi volal hasič, kde jsem. No přece na cestě, že? Po další delší chvíli už to nervově nevydržel 

a sedl do auta, že mě vyzvedne. V ten moment jsem se objevila u hasičárny úplně mokrá. Ale dorazila jsem, nabrala materiály a jako bonus jsem další monzun přečkala v suchu.

Poprvé jedu ve služebním autě

V redakci nás nikdy nebylo moc, ale zkoordinovat se a prostřídat u služebního auta byl někdy opravdu nadlidský výkon. Moje poprvé ve služebáku vstoupilo do řidičské historie jako den, kdy to pako i přes ukazatele zahlo blbě a jelo na druhý konec kraje.

Zdroj: https://media1.tenor.com/images/315603eecb1e6ea5a80175fef9b9bcfc/tenor.gif?itemid=8849535

Ano, hádáte správně. Tu cestu jsem měla relativně naježděnou, a pro jistotu i nastudovanou, jenže jsem to chtěla vzít zkratkou. Co je na tom tak těžkého, vždyť jsou všude cedule. Ukázalo se, že kdybych dala poprvé v životě na svou navigátorskou intuici nikdy bych nejela do Chebu. Jenže já dala na tu blbou ceduli.

Ze začátku mě orosila hrůza. Sakra, co teď? První, co jsem si ověřila bylo, že jsem měla ještě půlku nádrže, druhá věc, která mě uklidnila byla skutečnost, že v autě nebyla GPSka. Představa, že by si někdo zpětně projížděl záznam mojí zběsile pomatené jízdy se mi zvlášť nezamlouvala. No a pak přišel bod tři, probudil se ve mně chladný pragmatik, kterému došlo, že tady někde určitě bude sjezd do nějaké prdeloidní vesnice, ze které se dostanu na tu správnou stranu dálnice. Pohoda!

Po několika šumějících písničkách na Evropě 2 (jiné rádio tam snad ani nebylo naladěné) jsem narazila na onen sjezd, který mě dovlekl zpátky do Sokolova, odkud už jsem nejela zkratkou, ale klasickou, o něco delší cestou na místo určení. Čekalo na mě muzeum Tajných spolků a já i přes tyto drobné komplikace dorazila včas a jako bonus jsem nezmokla a za odměnu dostala skvělý kafe.

Jediný dům s lešením

Jako regionální redaktor se člověk dostane na místa ve svém okolí, o kterých mnohdy ani netušil, že existují. A pak jsou místa, o kterých víte, že tam někde jsou, ale jediné, co z nich znáte je cedule, která ukazuje na odbočku, která pokračuje dál lesem. A tam někde to je.

Na jedno takové místo jsem se tehdy vydala. Schůzka se starostu byla domluvená, mapa nastudovaná a já vyrazila s patřičným časovým předstihem. Jeden nikdy neví, co ho na cestě potká, že?

Dlouho se jelo jenom rovně po něčem, co by mohla být, ale tak úplně není dálnice. Po nějaké době jsem narazila na onu odbočku 

a čekala, až budu moci zahnout na úseku, kde je na můj vkus až moc velká nehodovost. Dobrý, projela jsem. Zatím jde všechno hladce. Projíždím uživatelsky nepřívětivou cestou a v duchu se raduju, že jedu služebním autem, a ne mým Mazlíkem. Když už se mi zdá, že to trvá až moc dlouho narazím na ceduli s názvem města. Ano, je to hodně zapadlé město.

Zdroj: https://media.giphy.com/media/ACLCA6bvwBEvC/giphy.gif

Teď přijde ta horší část, kde je tady radnice. Starosta mi dal jasný pokyn. Je to jediný dům s lešením. Toho jsem se držela jako klíště a hned na kraji narazila na stavbu obehnanou lešením. Raduju se, jak jsem to rychle našla a vyrážím za starostou. Hledám vchod a nějaké ujištění, že to je opravdu radnice.

Ujištění přijde během pár vteřin v telefonu, kdy mi pan starosta říká, že stojí před radnicí a já tam nejsem. Tak to obejdu a nikde nikdo. Byla to místní střední škola. A taky měla lešení.

No co? Nasedla jsem do auta a hledala radnici. 

Projela jsem městem křížek krážem a nic (není moc velké, trvalo to jen pár nekonečně dlouhých minut). Přiznám se, že to už jsem propadala zoufalství. 

A najednou se objevila jedna taková relativně úzká cestička z dlažebních kostek, která vypadala jako příjezdovka do nějaké obytné zóny. Tou jsem ještě nejela, tak proč to nezkusit. Uvidím, kde vyjedu.

Zdroj: https://media.giphy.com/media/11FiDF2fuOujPG/giphy.gif

Hádáte správně, to byla cesta do historického centra, kde stála i radnice s lešením. S panem starostou jsme se sešli, já nabrala tři materiály a lehce vyčerpaně jsem se vrátila do redakce.

Podobných přešlapů mám ještě pár, ale abych si nepřipadala jako naprostý idiot, budu je vám i sobě dávkovat. Příště se možná dozvíte, jak jsem ukazovala svou podprsenku jednomu významnému řediteli nebo jak jsem zaměnila jednu umělkyni za druhou. Ale na mou obhajobu, obě mají stejné jméno. S takovým bizárem by nemohl počítat snad nikdo.