Bylo až neuvěřitelné, jak ho dokázali
Kavka s Beránkem ignorovat, když jeden druhého pošťuchovali.
„Ale já vám říkala, že si máte přibalit
frak.“
„Ne, to jste neříkala Kavko.“
„Pro vás jsem slečna Adamová.“
Už
aby se vzali. Tohle se opravdu nedá vydržet.
Během jejich nesmyslného hašteření do
kavárny vešel urostlý snědý muž. Kývl na číšníka a ten mu okamžitě odebral
klobouk, rukavice z teletiny a hůl.
„Už jste to slyšel?“
„Co jsem měl slyšet?“
„Včera v noci někdo vyloupil
klenotnictví Goldberg.“ Muž se na číšníka nevzrušeně podíval.
„To je politování hodné, že?“ Číšník jen
přikývl, zklamaný vědomím, že jeho informace nevyvolala v muži kýženou
reakci. Hosté pokaždé prahli po senzacích. Místo rozvíjení svých teorií raději
uvedl muže k jeho stolu a přebral si jeho objednávku.
Otakárkovi na tom muži cosi nesedělo. Byl
to suverén. Muž z vyšších vrstev, nebo tak alespoň působil. Začal ho se
zaujetím pozorovat. To jak držel šálek, jak skládal noviny při čtení. Bylo
zřejmé, že je to muž zvyklý pohybovat se ve vyšších kruzích.
Otakárkovo společníci byli tak zaujatí
sami sebou, že se mu naskytla příležitost, která se neodmítá. Zvedl se
z od stolu a zamířil k barovému pultu. Sedl si na prostřední barovou
židličku a čekal, až k němu číšník přiběhne jako malé štěně.
„Něco je v nepořádku, pane?“ ptal se
až příliš vyplašeně. Detektiv se na něho chvíli díval a pak mladíka požádal o
oheň, vytáhl si cigaretu a čekal. Potáhl dým, vypustil ho ze svých plic, a když
se číšník chystal k odchodu, zaútočil jako lačná zrzavá kobra.
„Jste tu již dlouho?“ číšník se na něj
zmateně podíval, ale odpověděl.
„Ano pane. Jsem zde již pátým rokem.“
„Takže znáte všechny stálé hosty, ale i ty
nové, co se už nevrátí?“
„Dá se to tak říct.“
Během
svých dotazů se ani jednou na mladíka nepodíval. Jen fascinovaně sledoval svou
téměř dokouřenou cigaretu.
„A ten muž, co sem zrovna přišel? To je
stálý host?“ Číšník zpozorněl.
„Proč se ptáte, pane?“
Otakárek
se na mladíka znuděně podíval „Vypadá, že ví, co je dobré. Chtěl bych se ho
zeptat na jeho názor ohledně tohoto hotelu.“
„Proč, pane?“
„Proč? Vy se mě opravdu ptáte?“
„Promiňte mi pane mou drzost.“
Vilém
se na hocha blahosklonně usmál. „To nic hochu, chci jen vědět, co tu stojí za
mojí pozornost a co ne. Dlouho jsem neměl volno a chci si ho náležitě
vychutnat. No a ten muž vypadá, že ví.“
Než stačil mladíka obalamutit, muž se
zvedl od stolu a vyšel druhými dveřmi z kavárny rovnou na ulici. Šel
klidně a vyrovnaně podél řeky.
Vilém
típl cigaretu. Vzal si svou vycházkovou hůl, klobouk a jal se projít směrem,
kterým šel záhadný aristokrat.
„Kam to jdete?“ vydala ze sebe poněkud
hystericky Kavka.
Otakárek
se jen nerad otáčel. Usmál se na ní. „Jdu se projít má drahá. Čerstvý vzduch mi
jenom prospěje.“ Už se otáčel zpátky k venkovním dveřím, když v tom u
něj jeho sekretářka stála a tahala ho za rukáv u saka. Kde se tu vzala tak
rychle, pomyslel si.
„A to půjdete sám?“ Něžně ze sebe setřásl
její ruku.
„Ano, Kavko. Půjdu sám. Chci si utřídit
myšlenky.“ Chvíli se na něj dívala, ale pak ho nechala jít.
„Večeře je v sedm hodin, tak ať jste
tu včas.“ Oprášila mu ramena a nechala ho.
