Bylo až neuvěřitelné, jak ho dokázali
Kavka s Beránkem ignorovat, když jeden druhého pošťuchovali.
„Ale já vám říkala, že si máte přibalit
frak.“
„Ne, to jste neříkala Kavko.“
„Pro vás jsem slečna Adamová.“
Už
aby se vzali. Tohle se opravdu nedá vydržet.
Během jejich nesmyslného hašteření do
kavárny vešel urostlý snědý muž. Kývl na číšníka a ten mu okamžitě odebral
klobouk, rukavice z teletiny a hůl.
„Už jste to slyšel?“
„Co jsem měl slyšet?“
„Včera v noci někdo vyloupil
klenotnictví Goldberg.“ Muž se na číšníka nevzrušeně podíval.
„To je politování hodné, že?“ Číšník jen
přikývl, zklamaný vědomím, že jeho informace nevyvolala v muži kýženou
reakci. Hosté pokaždé prahli po senzacích. Místo rozvíjení svých teorií raději
uvedl muže k jeho stolu a přebral si jeho objednávku.
Otakárkovi na tom muži cosi nesedělo. Byl
to suverén. Muž z vyšších vrstev, nebo tak alespoň působil. Začal ho se
zaujetím pozorovat. To jak držel šálek, jak skládal noviny při čtení. Bylo
zřejmé, že je to muž zvyklý pohybovat se ve vyšších kruzích.
Otakárkovo společníci byli tak zaujatí
sami sebou, že se mu naskytla příležitost, která se neodmítá. Zvedl se
z od stolu a zamířil k barovému pultu. Sedl si na prostřední barovou
židličku a čekal, až k němu číšník přiběhne jako malé štěně.
„Něco je v nepořádku, pane?“ ptal se
až příliš vyplašeně. Detektiv se na něho chvíli díval a pak mladíka požádal o
oheň, vytáhl si cigaretu a čekal. Potáhl dým, vypustil ho ze svých plic, a když
se číšník chystal k odchodu, zaútočil jako lačná zrzavá kobra.
„Jste tu již dlouho?“ číšník se na něj
zmateně podíval, ale odpověděl.
„Ano pane. Jsem zde již pátým rokem.“
„Takže znáte všechny stálé hosty, ale i ty
nové, co se už nevrátí?“
„Dá se to tak říct.“
Během
svých dotazů se ani jednou na mladíka nepodíval. Jen fascinovaně sledoval svou
téměř dokouřenou cigaretu.
„A ten muž, co sem zrovna přišel? To je
stálý host?“ Číšník zpozorněl.
„Proč se ptáte, pane?“
Otakárek
se na mladíka znuděně podíval „Vypadá, že ví, co je dobré. Chtěl bych se ho
zeptat na jeho názor ohledně tohoto hotelu.“
„Proč, pane?“
„Proč? Vy se mě opravdu ptáte?“
„Promiňte mi pane mou drzost.“
Vilém
se na hocha blahosklonně usmál. „To nic hochu, chci jen vědět, co tu stojí za
mojí pozornost a co ne. Dlouho jsem neměl volno a chci si ho náležitě
vychutnat. No a ten muž vypadá, že ví.“
Než stačil mladíka obalamutit, muž se
zvedl od stolu a vyšel druhými dveřmi z kavárny rovnou na ulici. Šel
klidně a vyrovnaně podél řeky.
Vilém
típl cigaretu. Vzal si svou vycházkovou hůl, klobouk a jal se projít směrem,
kterým šel záhadný aristokrat.
„Kam to jdete?“ vydala ze sebe poněkud
hystericky Kavka.
Otakárek
se jen nerad otáčel. Usmál se na ní. „Jdu se projít má drahá. Čerstvý vzduch mi
jenom prospěje.“ Už se otáčel zpátky k venkovním dveřím, když v tom u
něj jeho sekretářka stála a tahala ho za rukáv u saka. Kde se tu vzala tak
rychle, pomyslel si.
„A to půjdete sám?“ Něžně ze sebe setřásl
její ruku.
„Ano, Kavko. Půjdu sám. Chci si utřídit
myšlenky.“ Chvíli se na něj dívala, ale pak ho nechala jít.
 |
| Zdroj: https://pixabay.com/static/uploads/photo/2015/10/10/20/10/open-book-981405_640.jpg |
…
„Tak
má milá, co budeme celý den dělat?“ ptal se s šibalským výrazem v očích
Beránek.
„My nic. Já se jdu převléci a pak si půjdu
číst na terasu.“
Čím
k němu byla chladnější, tím víc se mu zamlouvala. „Ale no tak, Kavko? To
chcete být celý den sama?“
„Já sama nebudu. Budu si číst a pak půjdu
na procházku. A navíc, hned vedle hotelu jsou krásné lázně.“ Vzala si ze stolu
svou kabelku, rukavičky a vyrazila směrem k recepci.
…
Vilém šel svižně, ale elegantně. Ani na
okamžik by nikoho nenapadlo, že spěchá za záhadným cizincem. Když muže neviděl,
rozhodl se obdivovat krásy lázeňského města. Zamlouvalo se mu, že jen kousek od
hotelu je divadlo a usmyslel si, že tam musí zajít na nějaké představení.
Vypadalo to na klidný den. Na kolonádě
nebyla skoro ani noha až na jednu ženu, která seděla na lavičce a pozorovala
kachny, jak dovádí v říčním proudu. Něčím Otakárka zaujala. Vydal se tedy
směrem k ní. Když k ženě přistoupil, zeptal se, zda si smí
přisednout. Žena se na něj podívala svýma velkýma uslzenýma očima a jen
přikývla na souhlas.
Chvíli seděli mlčky, pak to Otakárek
nevydržel a spustil.
„To máme dnes, ale krásný den. A ty
kachny.“ Zněl radostně. Pohlédl znovu na ženu a ta se škytavě rozvzlykala.
Trochu ho to vyvedlo z míry, tak vzal ženu za ruku a snažil se jí
uchlácholit.
„Ale no tak. Ať se stalo, co se stalo,
určitě to dopadne dobře, uvidíte.“
Žena
se mu podívala do očí a promluvila ochraptělým hlasem zastřeným pláčem.
„Už nic nebude dobré. Ona je mrtvá. Je mrtvá.
Moje holčička je mrtvá. A on myslí jen na to svoje podnikání a peníze. Moje
holčička spadla z věže. Byla víc moje, než jeho. A teď je mrtvá.“ Hlas se
jí zlomil a ona propukla v hysterický pláč.
„Pojďte, projdeme se.“ Pomohl ženě na
nohy.
„Jak
se jmenujete? Já jsem Vilém Otakárek.“ Teď když se žena uklidnila, všiml si, že
má krásné šedé oči a její havraní vlasy propletené stříbrem jsou tak lesklé,
jako by byly od rosy. Otakárkovi tato žena přišla velmi přitažlivá i přes svůj
pokročilý věk.
„Jmenuji se Otýlie.“
…
Beránek se převlékl do pohodlnějších šatů
a vydal se prozkoumat město na vlastní pěst. Cestou to vzal přes terasu, kde už
seděla Kavka a četla si tu svou knihu. Beránkovi to nedalo a šel k ní.
„Pýcha a předsudek?“
„Máte s tím snad nějaký problém?“
„Ne, já ne. Jen mi přijde, že jste na
takový druh literatury už stará.“ Slovo stará si vychutnal na jazyku a
s vítězoslavným pocitem se vzdálil od ohromené ženy.
„To nečekala. Tak vidíš, Kavko, taky umím být
protivný jako ty. Prý Pýcha a předsudek. Spíš Mráz a zaujatost.“ Bez jediného
ohlédnutí se vydal na svou malou výpravu.
…
„Je mi velice líto vaší ztráty. Vím, jak
se cítíte?“ chlácholil Otakárek Otýlii, která s ním šla zavěšená ruku
v ruce. Už neplakala, jen tak šla.
„Taky jste ztratil dítě? Chci říct, byla
to má neteř, ale milovala jsem jí jako vlastní dceru.“
„Člověk potřebuje někoho milovat.“
„Neodpověděl jste mi na otázku.“
Otakárek
se podíval na ženu, která s ním šla bok po boku. Něco v ní ho
přesvědčilo, že poprvé promluví o svém velkém trápení.
Otýlie ukázala na osamělou lavičku, na
kterou se mohli posadit a v klidu si promluvit, aniž by je kdokoli rušil. Chvíli
seděli mlčky, než se Vilém odhodlal otevřít ránu a začít vyprávět. Žena vzala
detektiva za ruku a naslouchala.
„Tak vy tedy opravdu víte, jak se cítím.“
Pohladil jí po hřbetu ruky a přikývl.
…
Do haly hotelu vešel Egon Bayer ve vší své
majestátnosti. Chystal se promluvit si se slavným pražským detektivem, když
v tom ho viděl, jak vchází s Otýlií. Byla stejně tak krásná jako
v den, kdy jí poprvé potkal. Často se sám sebe ptal, jak by jeho život
vypadal, kdyby si tenkrát vzal Otýlii a ne Albertu.
Zahnal
tuto myšlenku a vydal se svižným krokem k přicházející dvojici. Egon
nevěřil vlastním očím. Otýlie se usmívala.
„Děkuji Vám za vaši nabídku. A za to, že
jste se mi svěřil. Hodně to pro mě znamená.“
„Jsem rád, že jsem mohl pomoci.“
Otýlie
se opatrně vyprostila ze společného sevření a vydala se směrem k recepci.
„Oh, Egone? Co to, že jsi tady mezi
obyčejným lidem?“
Egon
se nezmohl na slovo, myslel si, že Otýlie bude naprosto bez sebe smutkem. Její
chování bylo neadekvátní vzhledem k situaci.
„Otýlie je ti dobře?“
Žena
se na něj zostra podívala. „Je mi výborně. Právě jsem se tady s Vilémem
dohodla na tom, že prošetří vraždu mé neteře.“
„Ty si opravdu myslíš, že to byla vražda?“
„Ovšem, že to byla vražda. Moje holčička
by z té věže nikdy nespadla. Znala to tam jako své boty.“
Otakárek
chvíli pozoroval z míry vyvedeného majitele hotelu. Nakonec mu to nedalo a
vmísil se do hovoru.
„Vy jste podle všeho majitel hotelu?“
Egon
nespouštěl oči z Otýlie „Ano, jsem.“
„Mohli bychom si promluvit někde o
samotě?“
„Jistě, v mé pracovně.“
Žádné komentáře:
Okomentovat