Její
mrtvé tělo bezvládně leželo na kočičích hlavách. Černé havraní vlasy měla
slepené zaschlou krví. Při pohledu z věže, ze které spadla, vypadala jako
hadrová loutka, kterou někdo odložil. Byl úplněk a ona trpělivě čekala, až jí
někdo najde.
 |
| Zdroj: http://img.ihned.cz/attachment.php/440/33147440/aiotu4BILNOjkl6PWcefghpqSTUw29Am/knihy.jpg |
Vilém
Otakárek byl vysoký elegán s aristokratickými rysy. Muž, který budil
respekt, aniž by musel promluvit. Vždy chodil elegantně oblečený. Jeho
poznávacím znamením byl bílý oblek s hnědými proužky, klobouk, vyřezávaná
vycházková hůlka se slonovinovou hlavicí ve tvaru lví hlavy a jeho hustý až
rezavý knírek.
Jeho
bystré zelené oči stále pozorovaly okolí. Nikdo neměl nejmenší šanci
v okamžiku, kdy se tento bystrý muž objevil na místě činu. Bylo více či
méně jasné, že odhalí vraha.
Jeho
věrným společníkem a naprostým kontrastem mu byl jistý Jeroným Beránek. Malý
podsaditý muž s pleškou ověnčenou vlasy barvy soli a pepře. Skřipcem na
nose a lehce nechápavým pohledem vodnatých očí byl vždy věrným, sic komickým
přítelem.
„Nastal čas si oddychnout od Pražského
ruchu a vydat se někam do lázní, co si o tom myslíš Beránku?“ Muži kráčeli bok
po boku podél Vltavy směrem k Rudolfinu.
„Viléme, už delší dobu se ozývá mé revma.
Lázně zní jako dobrý nápad. Co si o tom ale myslí Kavka? Někdy mám pocit, že
z tebe chce vší tou prací sedřít kůži.“
Vilém
se srdečně zasmál. „Kavka se chce jen vyvarovat toho, že se zase seberu a někam
se odjedu opíjet.“
Bylo
to poprvé, kdy se zmínil o svém útěku do Paříže. Vilém nikdy nebyl muž, který
by propadal svým emocím, až do toho osudného dne roku 1920.
„Tak co si o tom myslí?“
„Sama mi to navrhla s tím, že tam
pojedeme všichni tři.“ Jeroným skoro zakopl na rovince.
„Cože, to myslíš ty, já a ona?“
v jeho hlase zaznívala obava. Už delší dobu si dělal na Kavku zálusk.
„Ano, myslím.“ V jeho hlase mu znělo
pobavení.
…
Jako každé ráno si byla i dnes Otýlie pro
čerstvé bylinky do odpoledního čaje. Bylo krásné ráno a tak to vzala cestou
kolem staré opuštěné věže, která stála na konci městečka. Nikdo neví, kdo jí
postavil. Stala se kuriozitou pro okolí, místem, kde si hrály děti a po nocích
se v ní scházeli milenci. Byla jako vytržená z knížky, s malým
nádvoříčkem z kočičích hlav.
Otýlie
už přemýšlela nad tím, co uvaří k obědu, aby si její jediná neteř
pochutnala, dokud ještě sdílí stejnou domácnost s ní a svým otcem.
Už
z dálky si Otýlie všimla čehosi podivného pod věží. Byla příliš daleko,
aby byla přesně schopná určit, co se to tam povaluje.
Když
byla už dost blízko, její oči poznaly mrtvé tělo její drahé neteře. Upustila
proutěný košík a běžela k mrtvému tělu. Hrůzný vzlyk se jí dral
z hrdla. Padla na kolena a srdceryvně plakala nad navždy mladou Elvírou.
…
„Pane Otakárku, vše jsem již zařídila.
Máme zamluvené tři lístky na vlak do Lázní Smír. Jede nám to zítra v devět
hodin z Wilsonova nádraží. Ubytovaní budeme ….“ Vilém zvedl ruku.
„Já vím, Kavko. Děkuji, že jste vše
zařídila. Zítra ráno na nádraží. Pro dnešek je to vše, už můžete jít.“ Sundal
si klobouk a pověsil si ho i s holí na věšák, rozepnul si sako a usadil se
do starého koženého křesla, které při tom zaskřípalo.
„Takže lázně, to zní dobře, že Kavko?“
Beránek byl v přítomnosti Kavky vždy tak trochu nervózní.
„Přirozeně. Jsou to lázně. A pro vás jsem
slečna Adamová“. Odsekla, oblékla si kabát, vzala kabelku a bouchla za sebou
dveřmi.
„Já té ženské nerozumím. Jednou se tváří,
že mě miluje a jednou mě zase probodává pohledem.“ Nalil sobě a svému příteli
sklenku něčeho ostřejšího a sedl si do protějšího křesla. Vilém si promnul
unavené oči, vzal si sklenku a jedním mohutným lokem ji vyprázdnil.
„To je jednoduché, konečně jí řekni, co
k ní cítíš. Roky čeká, až jí požádáš.“
Beránek
se lehce pocintal whiskey.
„O co jí mám požádat?“ Vilém se jen opřel
do křesla a pozoroval svého natvrdlého přítele, který si dokonale šlapal po
štěstí s jeho sekretářkou.
…
Alexandr seděl v křesle, nevnímal co
se kolem něj děje, dokud ho Adina nevzala za ruku a neodvedla ho do jeho
pokoje. Poté, co nervově zhrouceného muže uložila, vrátila se do pracovny svého
pěstouna.
Egon Bayer byl muž mnoha zásad. To
nejdůležitější pro něj vždy byla čest rodiny. Egon nebyl zlý člověk, jen za ta
dlouhá léta zchladl. Jeho žena již dva roky žila v Neapoli a jednou za čas
napsala dopis s tím, že jí došly peníze.
Adina za sebou zavřela dveře a čekala.
Egon vypustil ze svých plic doutníkový dým.
„Je to bábovka. Takhle se zhroutit. A to
jí ani nemiloval.“ Pohrdání ve svém hlase se ani nesnažil skrýt. ¨
„Křivdíš mu. Je jen citlivý.“
„Citlivý?“ Zakřičel. „Mám dva syny a ani
jeden není hoden toho, aby po mě převzal tento hotel. Jeden je karbaník a
opilec a ten druhý slaboch.“ Zoufalství v jeho hlase rezonovalo.
„Už se ví, jestli to byla vražda nebo
nehoda?“ zeptala se ledabyle mladá žena.
„Podle důkazů jí z té věže někdo
shodil.“
„Chudinka. Neměla jsem jí ráda, ale tohle
si nezasloužila.“ Egon se na ní zostra podíval a viděl v její tváři čistou
upřímnost.
Sebrala odvahu a pokračovala „Víš, že byla
zamilovaná do našeho poslíčka?“ Pěstoun se k ní otočil zády. Chvíli bylo
ticho, ale pak jen zabručel na souhlas.
„Nemohl to být on. Vždyť si měla vzít Aleka.“
Egon se prudce otočil „To je nesmysl. Félix je hodný kluk. Nikdy by jí
nezkřivil ani vlásek. Moc dobře věděl, kde je jeho místo.“
…
„Vítejte v hotelu Bílý jeřáb.“ Uvítal
recepční nové hosty. „Vaše pokoje jsou v druhém patře. Zavazadla vám
odnese náš pikolík a vy si mezitím můžete zajít na malé občerstvení do hotelové
restaurace“.
Trojice se tedy vydala směrem, který jim
žoviální recepční ukázal. Vybrali si stolek pro tři u okna s výhledem na
točící se řeku. Objednali si kávu a zákusky. Chvíli se bavili o tom, jak je
Smír krásné místo. Pak zase o tom, jak rychle jim utekla cesta vlakem. No a
nakonec řešili, co budou dělat zítra.
„Z cesty, kde je? Musím ji vidět.“
Restaurací se ploužil mladý, docela pohledný, ale opilý muž.
„Prosím, pane Ludvíku. Máme tady hosty.“
Žoviální recepční se snažil, seč mohl opilce odtáhnout do recepce. V tom
mu přiběhla pomoci mladá dívka.
„Ludvíku prosím, teď ne. Elvíra je mrtvá.“
Muž se po těch slovech přestal zmítat a v klidu s nimi odešel. Po mladé
ženě, která na něj promluvila, sjel pohledem.
„To se mi snad zdá. To nebudeme mít klid
ani tady.“ Postěžovala si Kavka.
„Doufám, že se do toho nehodláte míchat
Viléme.“
Vilémovi
jiskřily oči. „Ovšem, že ne.“
…
Ludvík seděl před svým otcem. „Na tebe
snad nikdy nebude spoleh. Copak se musíš i po ránu ožrat jako doga?“
Starší ze synů vzhlédl. Z náprsní
kapsy si vytáhl stříbrné cigaretové pouzdro, jednu si vytáhl a zapálil si.
„Drahý otče, já jsem opilý životem.“
Egonovi
žhnuly oči vztekem nad drzostí jeho syna. Chystal se mu vyčinit jak je nemožný,
neschopný a zbytečný. Nadechoval se, když v tom se vrátila do pracovny
Adina.
„Je tu ten pražský detektiv. Sedí dole se
svými společníky. Chtěl si s ním mluvit, až přijede.“
Egon se jen nerad vzdálil, ale sám dobře
věděl, že jsou důležitější věci než jeho zhýralý syn. „Později si to spolu
vyřídíme.“ Narovnal svá mohutná ramena a odešel. Nechajíc oba mladé lidi o
samotě.
Ludvík chvíli pokuřoval cigaretu, pak se
otočil na Adinu.
„To musíš být ráda. Konečně máš Aleka pro
sebe.“ V jeho hlase zaznívala hořkost. Mladá žena se na něho znechuceně
podívala. „Sám dobře víš, že to není pravda. Je tak zranitelný. Jako mládě.“
„A ty se o něj tak dobře staráš. Jako jeho
nastávající.“
„Je jako můj mladší bratr.“ V jejím hlase
zazněla výčitka.
„Ano. Náš mladší bratr. A co jsem já? Tvůj
starší bratr?“ Zvedl se ze židle. Nemotorně k ní přistoupil. Cestou uhasil
nedokouřenou cigaretu. Vzal mladou ženu za ruce.
„Škoda, že tvá láska patří mému
zženštilému bratrovi.“
„Tak to není.“
„Mě už jen zbývá se opíjet a doufat, že
zhynu dřív, než světlo světa spatří vaše děti.“ Políbil jí ruce a odešel.
Žádné komentáře:
Okomentovat