Rodina, čest a povinnost "5. kapitola"

     „Pozítří je pohřeb. Věděl jste to?“ Otýliin hlas zněl spíš jako šepot.

     „Ne.“

     „Poslední rozloučení. Už víte, kdo to udělal?“

     „Mám jisté podezření. Můžete mi povyprávět o své sestře? Jaká byla před svatbou?“

     Otýlie se na okamžik ztratila ve svých vzpomínkách.

    „Arnoštka byla vždy, tak šťastná. Pořád se usmívala. Byla mladší než já. Milovala jsem jí tak moc. Když zemřela, myslela jsem, že umřu žalem. Naštěstí tu byla Elvíra. Ta mě zachránila. Nastěhovala jsem se k nim a starala se o ni.“ Otakárek přikývl.

     „Víte, má sestra měla vždycky slabost pro uniformy. Byla neskutečně romantická. Bláznila po Jane Austenové.“

     „Oldřich byl voják?“

    „Oldřich? Neblázněte, ten by ani nevěděl, co to je. Ne, ale miloval mojí sestru. Pořád za ní dolézal. Nakonec otěhotněla a on se uvolil, že si jí vezme. Doufal v to, že mu porodí jednou dědice.“

     „Co tím chcete říct?“

    „Myslel si, že mou sestru ochránil před veřejnou ostudou, ale místo toho se utrápila. Byla jako pták ve zlaté kleci. Jedinou radost jí přinášela Elvíra. Víte, že má sestra měla světlé vlasy. Oldřich je má také světlé, ale Elvíry měly barvu havraních per.“

     „Vy je máte také tmavé.“ Otýlie se na něho zadumaně podívala a pak pravila.

     „Nejen já.“

Nemůžu si zvyknout

Poslední dobou narážím na věci, na který si ne a ne zvyknout.

Asi nejvýraznějším rušivým elementem je pro mě změna času, ano vím, že je to jenom hodina, ale i ta je znát. Nemyslím tím večer, ale ráno. Každé ráno, když vstávám, tak uroním ospalou slzu za ztracenou hoďku spánku.

Moje vnitřní hodiny jsou úplně pošahaný. Ve tři mi hlásí, že je nejmíň pět a v pět, že jsou tři. Asi si budu muset pořídit nové baterky. Je asi jasný, že to není švýcarská kvalita.

Rodina, čest a povinnost "4. kapitola"

     Otýlie zrovna snídala v posteli, když jí někdo zaklepal na dveře.

     „Dále.“

Ve dveřích se objevila Otakárkova tvář. Otýlie se rozzářila a vyzvala ho, aby se usadil na křeslo, které mu posloužilo již včera večer.

     „Jak se cítíte?“

     „Už je to lepší, děkuji.“

     „Musíme si promluvit.“ Jeho hlas byl vážný.

     „Jistě.“ Otýlie odložila šálek čaje a pozorovala detektiva. „Je tu jedna věc, kterou jste včera řekla o svěřence Egona Bayera.“

     „Ano?“

     „Proč si myslíte, že neměla Elvíru ráda?“

     „To je přeci jasné. Je blázen do Aleka. Vždycky to tak bylo. Pořád se o něho starala. A teď se měl oženit s mou neteří.“

     „Otýlie, vaše teorie má jednu zásadní trhlinu.“

     „Opravdu? A jakou?“ žena se téměř vzpřímila vsedě.

     „Teorie o tom, že je zamilovaná do jednoho z bratrů Bayerových, byla správná. Ale jinak se vaše dedukce ubírala špatným směrem.“ 

     „Chcete tím naznačit, že Ludvík?“

     „Nic nechci naznačit. Dnes ráno jsem je viděl na vlastní oči.“

     „Oh, je to možné?“

    „Jistě že je.“ Detektiv se na ní usmál. „A teď je tu něco mnohem závažnějšího. Kdo je ten muž z hotelu, kterého milovala vaše neteř. Nutně s ním musím mluvit,“

Otýlie na něho vytřeštila oči.

      „Vždyť jste říkal, že se o vašem vyšetřování nesmí nikdo dozvědět.“

     „To stále platí.“

Otýlie přikývla, ale stále to nechápala. „Jmenuje se Félix. Je poslíček. Ale jak už jsem řekla, on by jí nikdy neublížil.“

     „To nechte raději na mém úsudku.“