Otýlie zrovna snídala v posteli, když
jí někdo zaklepal na dveře.
„Dále.“
Ve
dveřích se objevila Otakárkova tvář. Otýlie se rozzářila a vyzvala ho, aby se
usadil na křeslo, které mu posloužilo již včera večer.
„Jak se cítíte?“
„Už je to lepší, děkuji.“
„Musíme si promluvit.“ Jeho hlas byl
vážný.
„Jistě.“ Otýlie odložila šálek čaje a
pozorovala detektiva. „Je tu jedna věc, kterou jste včera řekla o svěřence
Egona Bayera.“
„Ano?“
„Proč si myslíte, že neměla Elvíru ráda?“
„To je přeci jasné. Je blázen do Aleka.
Vždycky to tak bylo. Pořád se o něho starala. A teď se měl oženit s mou
neteří.“
„Otýlie, vaše teorie má jednu zásadní
trhlinu.“
„Opravdu?
A jakou?“ žena se téměř vzpřímila vsedě.
„Teorie o tom, že je zamilovaná do jednoho
z bratrů Bayerových, byla správná. Ale jinak se vaše dedukce ubírala
špatným směrem.“
„Chcete tím naznačit, že Ludvík?“
„Nic nechci naznačit. Dnes ráno jsem je
viděl na vlastní oči.“
„Oh, je to možné?“
„Jistě že je.“ Detektiv se na ní usmál. „A
teď je tu něco mnohem závažnějšího. Kdo je ten muž z hotelu, kterého
milovala vaše neteř. Nutně s ním musím mluvit,“
Otýlie
na něho vytřeštila oči.
„Vždyť jste říkal, že se o vašem
vyšetřování nesmí nikdo dozvědět.“
„To stále platí.“
Otýlie
přikývla, ale stále to nechápala. „Jmenuje se Félix. Je poslíček. Ale jak už
jsem řekla, on by jí nikdy neublížil.“
 |
| Zdroj: http://vytvarneumenie.euforion.sk/ftp/articles/cesty-slovenskej-knihy-od-proglasu-k-postmoderne.jpg |
…
„Otče. Mohu si s tebou promluvit.“
Egon
opovržlivě sjel pohledem svého syna. První, co mu projelo myslí bylo, zda je to
opravdu jeho syn. A co Alek? Taky je jeho? Nebo snad. Proud jeho myšlenek
přerušilo zaklepání na dveře.
„Dále.“ Do pracovny vešla Adina.
„Omlouvám se, že ruším, ale volal Oldřich.
Prý s tebou musí za každou cenu mluvit ohledně jisté záležitosti.“ Egon se
zvedl od stolu. Přešel k oknu a díval se na nádvoří hotelu.
„Ať přijde dnes kolem páté.“ Když se opět
otočil, udivilo ho, jak se jeho syn dívá na Adinu. Mladá dívka se na chvíli
střetla pohledem se synem, znervózněla z toho.
„Na pátou. Zařídím to.“ Roztřeseně odešla
z pokoje.
Je
to možné? Ptal se sám sebe.
„Otče? Můžeme si promluvit?“ Egon se
konečně podíval na Ludvíka. On je střízlivý?
„O čem chceš mluvit?“
„O své povinnosti vůči rodině a hotelu.“
Egon nevěřil vlastním uším.
„To jsi už zase pil?“
„Ne otče. Už nepiju.“
„Vážně? A od kdy?“
„Od včerejšího večera.“
„Opravdu? A co tě přinutilo přestat?“
„Jak si sám řekl. Čest.“
„Nenech se vysmát. Jestli chceš peníze na
karban, tak na to zapomeň.“
„Mohl bys mě brát chvíli vážně. Už žádné
pití. Je na čase, abych se začal aktivně podílet na vedení hotelu.“ Egon ztěžka
dosedl na svou židli.
„Ty opravdu chceš začít pracovat?“ nevěřil
svým uším.
„Ano, už nastal čas vyrůst.“
…
„Vy jste Félix?“ ptal se nevzrušeně
Otakárek mladíka s řídkým světlým knírkem.
„Ano, pane?“
„Výborně, poslal mě za vámi sám majitel
hotelu.“ Mladík trochu znervózněl.
„Potřebuji s něčím pomoct
v knihovně.“ Félixovi se znatelně ulevilo a vyrazil s detektivem do
hotelové knihovny.
Bylo
to krásné místo, které vonělo starými knihami a dřevem. Útulná, jako dělaná pro
dlouhé hodiny studia nebo čtení.
„Potřeboval bych sundat jednu knihu, která
je až nahoře.“ Otakárka trochu mrzelo, že si nevybral lepší výmluvu, přeci
jenom si tu knihu mohl klidně sundat sám, ale knihovna v tuto dobu byla
jediné místo, kde je nemohl nikdo vyrušit. Hosté buď snídali, nebo se chystali
na lázeňské procedury.
„Co je to za knihu, pane?“
„Beowulf.“ Mladík vylezl na žebřík a
hledal.
„Slyšel jsem, že se zde před mým příjezdem
zabila jedna mladá dívka. Prý skočila z věže.“ Félixovi spadla kniha
z rukou, naštěstí jí Otakárek chytil.
Mladík
slezl z žebříku, ve tváři celý bledý.
„Znal jste jí?“
Félix už v sobě nedokázal dál zadržovat
emoce. Z očí mu kanuly obrovské slzy.
„Ano, pane. Znal jsem jí.“
„Félixi, musíte mi všechno říct. Jinak se
nikdy nedopracujeme k pravdě.“
„Vždyť jste sám řekl, že skočila.“
„Chlapče, jsem detektiv a její teta si mě
najala, abych vyšetřil její vraždu. Ona nevěří, že by si Elvíra sáhla na
život.“
„Víte, my jsme se milovali.“
„To už vím.“
„Chtěli jsme se vzít.“
„Elvíra byla ale zasnoubená s jiným.“
„Chtěli jsme se vzít.“ Opakoval mladík.
„Její teta nás podporovala. I když byla
zasnoubená s panem Alexandrem, neváhal jsem. Rozhodl jsem se jednat. Teď
nebo nikdy. Požádal jsem Elvíru, jestli by se mnou neutekla do Švýcarska. Na
rovinu jsem jí řekl, že život se mnou nebude jednoduchý. Nikdy nebudeme bohatí.
Jediné, co jsem jí mohl nabídnout, byla moje láska.“
„Ona vás odmítla?“
„Ne, to by nikdy neudělala. Řekla, že
spolu utečeme ještě předtím, než se začne plánovat svatba.“
„Věděl
o vašem útěku někdo?“
„Jenom její teta. Dala nám nějaké peníze
do začátku a sama nám koupila lístky na vlak. Všechno se muselo udát
v tajnosti. Zavazadla jsme měli v úschovně na nádraží. Stačilo se ve
sjednanou dobu sejít na nádraží.“
„A kdy to bylo? Kdy jste měli odjet?“
„V tu noc, kdy zemřela. Čekal jsem na ni
celou noc. Dokonce i potom, co náš vlak odjel. Až ráno jsem se dozvěděl, proč
nepřišla. Víte, ona by mě nikdy neopustila. Vždycky říkala, že je jí jedno
jestli je proti nám celý svět. Hlavní je, že se máme rádi a že nás podporuje
její teta.“
„A co její otec? Ten vás také podporoval?“
„Ten se nesměl nic dozvědět. Neustále
Elvíru tlačil, aby se vdala co nejdřív.“
Do
knihovny vešla Adina.
„Omlouvám se. Netušila jsem, že tu někdo
je.“
„Nic se neděje. Tady Félix mi jen sundával
knihu. Špatně snáším výšky.“ Otakárkovi spadla do klína další příležitost.
Félix
odešel a on zůstal v knihovně s Adinou sám. Měl příležitost si jí
pořádně prohlédnout. Měla husté, kaštanové vlasy a hnědé oči jako laň.
„Tak vy jste ten slavný detektiv?“ měla
bystrý pohled, kterému nic neuniklo.
„Odhalila jste mě. Vilém Otakárek, jméno
mé.“ Potřásla mu pevně rukou, což ho dokonale zaskočilo.
„A vy jste?“
„Adina, chráněnka Egona Bayera.“
„Tak to jste vy? Egon se za vás pere jako
lev.“
„Ano, prý jsem jako dcera, kterou nikdy
neměl.“
„Ovšem, samí chlapci.“ Adina se tomu
pousmála. „Jak dlouho jste u Bayerů? Pokud se smím zeptat?“
„Nemoc z povolání?“
„Dá se to tak říct.“
„Od mých pěti let.“
„Už tak malá?“
„Ano. Moji rodiče zemřeli během bouře na
moři. Já jediná to prý přežila. Egon s Albertou se mě ujali. To bylo
Ludvíkovi šest a Alekovi čtyři. Musím se přiznat, že jsem měla krásné dětství.
Odmalička jsme se s Ludvíkem pošťuchovali a provokovali.“ Mimoděk se
usmála.
„Kdo je Alberta? Paní Bayerová?“
„Ano, ale už téměř dva roky je pryč.“
„Zemřela?“
„Ale kdepak. Odjela do Neapole a tam
usoudila, že jí je líp bez nás.“
„To je mi líto.“
„Nemusí. To je život.“
„Pan Bayer někoho má?“
„Egon? Ten je tak čestný, že by nikdy
nepošpinil čest rodiny tím, že by měl milenku. Ne,Egon je sám.“
…
„Bedřiško?“
„Co se děje?“ vyhrkla Kavka vyplašeně.
„Nic se neděje.“
„Něco se dít musí. Nikdy mi neříkáte
jménem. Vždycky jsem Kavka.“ To Vilémovi nedošlo. Jeho sekretářka je někdy
lepší detektiv než on sám.
„Dobře, máš mě, Kavko. Nutně potřebuji,
abys mi zjistila, proč je paní Bayerová v Neapoli. A co je hlavní. Nikdo
se to nesmí dozvědět.“
„Nebojte se. Vždyť mě znáte.“ Byly dny,
kdy Otakárkovi docházelo víc než jindy, že Kavka je asi ta nejlepší sekretářka,
jakou si kdy mohl přát.
„A co ty a Beránek?“
„Co by? Nic.“
„Dobře.“
„Dobře.“
…
Ludvík procházel chodbou ve třetím patře,
když v tom na něho vybafla Adina.
„Musíme si promluvit.“ Ludvík se celý
rozzářil.
„Přijdeš dnes v noci?“
„O to právě jde. Já už nepřijdu.“
Ludvík
nechápal. „Jak to myslíš?“
„Ludvíku, takhle to dál nejde.“
„Proč by to nešlo. Miluju tě. Až se
všechno uklidní, požádám otce o tvou ruku.“ Vzal ji za ruce a díval se jí do
očí.
„Ne. Nepožádáš.“
„Co to povídáš? Jistě, že ano. Všechno
jsem zařídil. Otec souhlasil s tím, že se zapojím do chodu hotelu. Konečně
jsem převzal zodpovědnost.“
„Odjedu.“
„Kam bys jela. Zůstaneš tady.“
„Copak
to nechápeš. Včera jsme udělali hroznou věc. Už se to nesmí opakovat.“ Ludvík
si jí přitáhl blíž a dlouze jí políbil, pak odešel. Adina tam jen tak stála a
dívala se, jak odhází. Nezlobil se, nekřičel. Byl tak klidný a vyrovnaný.
Takového ho neznala.
…
„Jak to myslíš, že mi nedáš ty peníze. To,
že je mrtvá neznamená, že je nepotřebuju. To mám přijít i o svůj podnik? Egone,
já tě varuju.“ Muž hystericky křičel.
„Měl by ses uklidnit.“
„Já, že se mám uklidnit. Víš, do jaké
situace si mě dostal?“
„Do této situace ses dostal sám svými
neuváženými investicemi.“
Otakárek
se chystal promluvit si s Egonem. Když přicházel k jeho pracovně, ze
dveří vyběhl rozezlený muž.
„Toho budeš ještě litovat.“ Nasadil si
klobouk a s dupotem odpochodoval pryč.
Celý
výjev slyšel Otakárek a zašel za majitelem hotelu.
„Kdo to by?“
„Otec Elvíry.“
„Co po vás chtěl?“
„Peníze, co jiného.“
„Peníze? Na co?“
„Jeho podnik krachuje. Měl jsem mu
poskytnout finanční injekci, která by ho dostala z dluhů.“
„V čem je tedy problém.“
„Základem naší úmluvy byl sňatek našich
dětí.“
„Věděl jste, že se nemilují?“
„Věděli to všichni, ale přišlo mi to jako
dobrý nápad. Doufal jsem, že až se Alek ožení, tak se všechno změní. Elvíra
byla hodná. Byla by mu dobrou manželkou.“
„Víte, že milovala vašeho poslíčka?“
„To jsem nevěděl.“
Otakárek
se zostra podíval na majitele hotelu.
„Nelžete mi, Egone. Víte o každém šustnutí
v tomto hotelu, tak mi netvrďte, že jste nevěděl o tom, že spolu ti dva
chtěli utéct.“
Egon
na detektiva zůstal ohromeně zírat.
„On měl tolik odvahy, že by jí odvezl?“
„Překvapen?“
„Zaskočen. Tím mi chcete naznačit, že to
on jí zabil?“
„Ne. Ten hoch je vinen pouze tím, že si
chtěl utrhnout trochu toho štěstí.“
„Štěstí?“
„Teď mě omluvte. Musím mluvit
s Otýlií.“
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat