„Pozítří je pohřeb. Věděl jste to?“ Otýliin
hlas zněl spíš jako šepot.
„Ne.“
„Poslední rozloučení. Už víte, kdo to
udělal?“
„Mám jisté podezření. Můžete mi povyprávět
o své sestře? Jaká byla před svatbou?“
Otýlie se na okamžik ztratila ve svých
vzpomínkách.
„Arnoštka byla vždy, tak šťastná. Pořád se
usmívala. Byla mladší než já. Milovala jsem jí tak moc. Když zemřela, myslela
jsem, že umřu žalem. Naštěstí tu byla Elvíra. Ta mě zachránila. Nastěhovala
jsem se k nim a starala se o ni.“ Otakárek přikývl.
„Víte, má sestra měla vždycky slabost pro
uniformy. Byla neskutečně romantická. Bláznila po Jane Austenové.“
„Oldřich byl voják?“
„Oldřich? Neblázněte, ten by ani nevěděl,
co to je. Ne, ale miloval mojí sestru. Pořád za ní dolézal. Nakonec otěhotněla
a on se uvolil, že si jí vezme. Doufal v to, že mu porodí jednou dědice.“
„Co tím chcete říct?“
„Myslel si, že mou sestru ochránil před
veřejnou ostudou, ale místo toho se utrápila. Byla jako pták ve zlaté kleci.
Jedinou radost jí přinášela Elvíra. Víte, že má sestra měla světlé vlasy.
Oldřich je má také světlé, ale Elvíry měly barvu havraních per.“
„Vy je máte také tmavé.“ Otýlie se na něho
zadumaně podívala a pak pravila.
„Nejen já.“
 |
| Zdroj: http://i.lidovky.cz/13/023/lnc460/APE4976f3_shutterstock_112295444.jpg |
Otakárkovi vrtalo hlavou, to co mu Otýlie
řekla. Pomalu, ale jistě si začal skládat jednotlivé dílky skládačky do sebe. A
vůbec se mu nelíbilo, co v ní vidí. Cestou do svého pokoje narazil na
Aleka v doprovodu jeho bratra Ludvíka.
„Zdravím, pánové. Smím si s vámi promluvit?“
Alek se na detektiva nechápavě díval a čekal, co na to řekne jeho bratr.
„Jste nespokojen s hotelovými
službami?“ Páni, Ludvík to bere opravdu vážně.
„Jde
o Elvíru.“ Oba muži ztuhli.
„Prosím, mohli bychom si promluvit
v mém pokoji?“
„Proč?“ vyhrkl Alek.
„Menší riziko, že nás někdo vyruší.“
…
„Prosím posaďte se.“ Alek se posadil, ale
Ludvík zůstal stát. Otakárka napadlo, že je to syn svého otce.
„Aleku nedá mi to, abych se nezajímal o
to, co se stalo vaší snoubence.“ Mladík se fascinovaně díval na své nehty.
„Hmm.“
„Jde o to, že pozítří je pohřeb a já jsem
přesvědčen z toho mála, co vím, že šlo o vraždu.“ Mladší z bratrů
prudce vzhlédl.
„Ne, ne, ne. Ona skočila. Nechtěla se
vdávat. Řekla mi to, ale já s tím nic neudělal. To já můžu za to, že si
sáhla na život.“
„Aleku, mlč. Už nic neříkej.“ Přikázal mu
bratr.
„Ne. Já musím. V den našich zásnub
nás Oldřich nechal o samotě. Říkala mi, že se vdávat nechce, že miluje někoho
jiného. Ale já jí řekl, že ten sňatek je naše povinnost. Tak nám to říkal i
Oldřich. Byla tak zoufalá. A já jí nepomohl.“
„Její
smrt není vaše vina.“ Chlácholil ho detektiv.
„Jak to můžete vědět? Nechtěla se vdávat.
A já s tím nic neudělal, i když mě prosila.“
„Ona si pomohla sama.“
„To nemyslíte vážně.“ Vyjel na Otakárka Ludvík.
„Myslím tím, že měla v plánu utéct.“
Alek
to nechápal, hledal oporu ve svém bratrovi.
„Utéct?“
„Ano. A proto se vás musím zeptat, co jste
dělal na té věži?“
„Na věži?“
„Na věži. Je to snad místo, kde se schází
milenci.“
„To ano, několikrát jsem Elvíře navrhl, že
bychom tam společně zašli, ale jí se nikdy nechtělo. Prý to bylo místo pro
zamilované. A to my nebyli.“
„Takže jste nikdy nebyl na věži?“
„To ano. Jako děti jsme si tam hráli, ale
nikdy jsem tam nebyl se svou snoubenkou.“
„Děkuji vám za upřímnost. Teď můžete jít.
Nikomu prosím neříkejte, na co jsem se vás zde ptal.“
Když se Alek vzdálil z pokoje a
nechal svého bratra o samotě s detektivem, měl Otakárek možnost poznat lépe
tohoto mladého muže.
„Doufám, že víte, že to můj bratr
neudělal. Neublížil by mouše.“
Otakárek
si ho pozorně prohlížel. Byl celý svůj otec, jen mladší.
„Vím, že to neudělal. Ale co vy?“
popošťouchl ho.
„Já? Elvíru jsem znal od dětství. Hrávali
jsme si jako děti.“
„A vy jste do ní nebyl zamilovaný?“
„Já? Neblázněte. Byla to taková roztomilá
holčička, ale ne žena, se kterou bych strávil zbytek života.“
„Tím chcete říct, že je tu jiná žena?“
„Chci.“ Ludvík se už chystal
k odchodu.
„Upřímně vám přeji, ať vám to vyjde.“
…
Ludvík šel z Otakárkova pokoje rovnou
do knihovny. Doufal, že tam narazí na Adinu. Místo toho tam byl jeho otec. Seděl
tam ve svitu plamenů z krbu a poslouchal praskání ohně.
„Omlouvám se, že tě ruším. Myslel jsem, že
tu bude někdo jiný.“ Egon se ani nehnul.
„Adina šla už spát.“
„Jak víš?“
„Nejsem slepý. Ta tvá změna. Netušil jsem,
že vy dva.“
„Chtěl jsem vám oběma dokázat, že dokážu
víc, než si myslíte.“
„Tak se tady posaď a začni.“
Ludvík
nedůvěřivě přistoupil k otci a přisedl si.
„Tak spusť.“
Mluvili
skoro celou noc. Egon nevěřil vlastním uším. Spát šli v brzkých ranních
hodinách.
…
„Viléme, Viléme.“
Otakárek
se dobelhal ke dveřím. Rozespale je otevřel.
„Kavko? Co se děje?“
„Říkal jste, že až budu mít zprávy
z Neapole, mám vám dát vědět. Mám i to ostatní.“ Detektiv si vzal od své
sekretářky dvě obálky s dopisy, poděkoval jí a šel si zase lehnout.
Když se konečně dospal, šel se nasnídat.
Byl mezi posledními. Cestou potkal na chodbě Egona s Ludvíkem, jak se
společně něčemu smějí. Že by se konečně schylovalo k něčemu dobrému?
Místo do jídelny šel do hotelové kavárny.
Měl chuť na silnou kávu a nějaký ten dortík. U baru seděl Oldřich a popíjel.
„Zdravím.“ Muž se na něj sotva podíval.
„Stalo se vám něco?“ Zkoušel Otakárek dál.
„Jestli se mi něco stalo? Zbankrotoval
jsem.“
„To je mi líto.“ Oldřich se na Otakárka
pohrdlivě podíval, ale nic neřekl. Vilém si už dávno udělal obrázek o tomto
muži.
„Oldřichu, to snad nemyslíš vážně.“ Ode
dveří se ozvala Otýlie.
„Aaa, švagrová.“ Skoro to slovo vyplivnul.
„To se hodláš opíjet do konce života?“
„Co je ti potom? Už nemám nic. Arnoštka je
v pánu a můj podnik už není můj.“
„A co Elvíra?“
„Ovšem, Elvíra.“
Otakárka
ani na okamžik nepřekvapilo, že Oldřich netruchlí nad smrtí svého jediného
dítěte. Svým chováním mu jen potvrdil jeho teorii. Otýlii však svým chováním
šokoval natolik, že ho uhodila.
„Co to sakra děláš, ty jedna pomatená
ženská?“
„Moje holčička je mrtvá a ty truchlíš nad
ztrátou nějaké fabriky?“
„Jak
si řekla, TVOJE holčička.“ Zvedl se a odešel.
…
Do kavárny vtrhla Kavka. „Viléme, sehnala
jsem je. Bylo to o fous, ale mám je. Čtyři lístky na Offenbachova
Netopýra.“
„To je skvělá zpráva, Kavko. Slyšela jste
Otýlie čtyři lístky, půjdete s námi.“
„Jste velice laskav, ale to se nehodí,
abych šla do divadla den před pohřbem.“
„Ale jdete drahá, to vám jenom prospěje.
Trocha kulturního rozptýlení.“
Kavka
jí nedala možnost k námitkám. „Čekám vás oba v recepci kolem šesté.
V sedm to začíná a já bych byla ráda, kdybychom si tam dali sklenku
dobrého vína.“ Zakončila a odešla.
…
Kolem šesté se všichni sešli v hale.
Otakárka překvapilo, že nejsou jediní, kdo se chystá ven. Kousek od něj stála
Adina s Alekem a vášnivě o něčem debatovali. Během chvilky se k nim
přidal i Ludvík s Egonem.
Mladý muž doslova prokoukl ve fraku
s čerstvě oholenou tváří. Bylo vidět, jak svou společnost ohromil. A Egon
měl po dlouhé době důvod k radosti.
„Nejsem si jistá, zda mám opravdu jít
s vámi.“ Otýlii to v černé večerní robě neskutečně slušelo.
„Vypadáte nádherně, byla by škoda toho
nevyužít.“ Povzbudil jí Vilém a nabídl jí své rámě. Otýlie se na něj nejistě
usmála.
Po schodech k nim přicházela Kavka
s Beránkem a zdálo se, že o něčem zapáleně hovoří. Bylo až komické, jak
oba působili jako dokonalý pár a přitom se tomu, tak moc bránili.
„Vám dvěma to ale sluší.“
„Děkuji vám Otýlie, jste velice laskavá.“
Kavka se zarděla v rozpacích.
„Omluvíte nás na okamžik. Viléme, můžeš na
chvilku?“ Beránek vzal přítele stranou a s roztřesenýma rukama vytáhl
z kapsy malou krabičku.
„Beránku, co se děje?“
„Bude se jí líbit?“ otevřel krabičku, ve
které se vyjímal prstýnek s granátem ve svém středu ověnčeném malými
brilianty.
„Příteli, nepochybuji o tom, že řekne
ano.“ Poklepal Beránka po rameni a následoval ho za jejich společnicemi.
…
Cesta z hotelu do divadla netrvala
ani deset minut. Všichni se shodli na tom, že by byla škoda jet kočárem, když
je venku tak krásně. Když dorazili do divadla, biletář zkontroloval lístky a
poslal je do prvního patra, kde si dali víno a klábosili předtím, než začalo
představení.
„Aleku, proč stále trváš na tom, že to
bude hrozné. Je to nové nastudování nového souboru. Já osobně se moc těším.“
Adina jen zářila, lesk jejich očí
doplňoval třpyt smaragdových náušnic.
„Říkám ti, že to bude katastrofa. Prý se
inspirovali nějakým souborem Meiningenských.“ Alek se zdál být naprosto
rozezlen tím, že by mělo být něco jinak, než jak je zvyklý.
„Adina má pravdu, bude to příjemná změna.“
Vložil se do debaty Ludvík. Chvíli pozoroval dvojici a pak z ničeho nic
upravil Adině zatoulaný pramen vlasů.
„Co to děláš?“ lekla se dívka.
„Nic.“ Usmál se.
„Dneska žádné víno, bratře?“
„Jak jsem řekl, už nepiju.“
„Sklenka vína snad nevadí.“
V tom
se k nim přidal i Egon. „Alexandře neprovokuj svého bratra.“
Otakárek tento výjev sledoval
s nebývalým potěšením. Rodina Bayerů se dávala pomalu dohromady.
„Podívejte se. To je on. Ten zvláštní
cizinec.“
Kavka to řekla s odporem v hlase.
Bylo to zvláštní, aniž by věděla, co jsou lidi zač, dokázala je odhadnout.
Otýlie se poohlédla.
„To je Jean-Pierre Baume. Pochází
z Francie. Podle všeho je to samotář.“
„Vy ho znáte?“ Otakárek zpozorněl.
„Ne, tak úplně. Vím jen to, že po svém
příjezdu se hned ubytoval v Bílém jeřábovi. Je velmi zámožný. Všichni se
chtějí vetřít do jeho přízně. Pokoušel se o to i Oldřich.“
„Zajímavé.“
Podivný Francouz šel jistým krokem až
k Bayerovým. Chvíli s nimi hovořil a pak se soustředil na Adinu.
„Krásné drahokamy, mademoiselle. Smaragdy,
pokud se nemýlím.“
„Máte dobré oko. Ano, jsou to smaragdy.
Jediné, co mi zbylo po mé rodině. Nosím je jen výjimečně.“
„Oui?“
„Ano, jinak jsou uschované
v trezoru.“
Ozval
se gong. Všichni se pomalu začali přesouvat do svých lóží.
…
Po představení se všichni vydali zpět do
hotelu. Před spaním se sešli v salónku, kde si dali brandy a muži si vykouřili
doutník.
Hovory ustávaly a společnost se pomalu
přesouvala do svých ložnic. Otakárek měl poslední šanci si promluvit
s Adinou. Seděla sama u krbu a pozorovala tančící plameny.
„Máte tu volno?“ Mladá žena vzhlédla.
Usmála se na detektiva a kývla na souhlas.
„Nechci Vás nějak strašit, ale doslechl
jsem se, že zde poslední měsíce řádí zloděj klenotů.“
„Noviny
jsou toho plné. To ano.“
„Všiml jsem si, že máte vzácné náušnice.“
Adina si instinktivně sáhla na ucho.
„Nemějte obavy. Jsou stále na svém místě.“
„Nechápu?“
„Pokud vám mohu dát jednu dobrou radu.
Nedávejte dnes v noci své smaragdy zpět do trezoru. Dejte je někam, kde by
je nikdo nehledal.“ Detektiv se zvedl z křesla a uvolnil tak své místo pro
Ludvíka.
Žádné komentáře:
Okomentovat