Prostě Miluju část 1.

Dlouho jsem uvažovala nad tím, jak začnu svůj blog. Jestli ho vůbec začnu a neuteču těsně před cílovou čárou. Jakým otvírákem (ano vím, že otvírák je v žurnalistice něco úplně jiného, ale mě se to slovo líbí víc, než nějakej úvod nebo tak něco) se pokusím nahnat plusové body v oceánu blogů a pak jsem si řekla, že budu sama sebou, což chápu není nic extra, ale pro začátek dobrý, ne?

A protože poslední dobou je kolem nás negativ víc než dost, řekla jsem si, že místo toho, abych skučela nad situací ve světě, tak vypíchnu to, co mám opravdu ráda, „co miluju“ a dám to na hromádku. Protože ruku na srdce, kolik z vás si jen tak sedne a prostě si opravdu požitkářsky až dekadentně užije to, co ho do morku kosti dělá tak spokojeným, že z toho skoro přede jako kočka. Možná se pak najde dalších pár šílenců, co to mají stejné, jako já.

Tak vás tedy vítám U Šílené Intelektuálky.

I když je zima, tak jsem se rozhodla vypíchnout věci, které miluju v létě. Ve chvíli, kdy se venku oteplí natolik, že mi nehrozí permanentní rýma (jestli něco takového u alergika existuje), tak shazuju boty a začínám chodit bosa. Není nic krásnějšího, než chodit po trávě a cítit ji na vlastní kůži.

Samozřejmě je tu riziko, že v období, kdy začne kvést jetel a podobná květena, včelkám začínají hody, a já schytám žihadlo. Ale život bez rizika není život, ne? I když nevím, jestli by se mnou třeba James Dean souhlasil. Ale vlastně, proč ne. Rebel bez příčiny musí být všema deseti pro.

S létem a bosýma nohama je spojena další úchylka. Miluju jíst rukama. Ne nejsem žádný neandrtálec, ale pokud mi to okolnosti dovolí, tak místo příboru volím ruce (třeba na polívku). Je to další vrchol dekadence, kdy zapojujete vícero smyslů. Požitkářství každým coulem. A nakonec, když si ocucáváte prsty (ne jako malé dítě), tak je na tom cosi lascivního.

K bosým nohám a k létu jednoznačně patří i My Idea Of Heaven, kdy sedím na houpačce, lehce se houpu (jen jednou nohou, ta druhá mi pomalu dřevění), čtu si a poslouchám muziku v mp-trojce.

Zatím jsem se zaobírala hlavně hmatem, ale čich je taky jedním ze smyslů, který vás a hlavně vaší fantazii dokáže přenést prakticky kamkoli.

A pokud jde o mě, tak jsem naprosto ulítlá, když na mou kůži začne svítit sluníčko a ona začne tak zvláštně, krásně vonět. Směs slunce a čehosi úžasnýho, kdy mě to naprosto odrovná a já si slastně očichávám ruce.

Nebo když narazím na nějakou starou knihu, kterou rozevřu uprostřed a zabořím do ní nos. A vdechuju tu uklidňující vůni. Je úplně jiná než vůně nových knih. Zažloutlý papír a eau de old book mě přivádí do jistého transu, který by možná dokázal popsat Syd Barrett poté, co požil LSD.

Dobře začínám si připadat spíš jako zvrácená než šílená, ale kdo by něčemu takovému dokázal odolat? Hmmm?

Vrcholem toho všeho je nasávání vůně kožíšku mého psa. Když zabořím svůj pihatej nos do jejích dlouhých chlupů a zhluboka se nadechnu. Voní jako prach a sušenky. Neznám lepší recept na to, jak se rychle zklidnit, než je Emin kožíšek (mimochodem Ema je Zlatý retrívr). 

Tak tohle je jenom začátek dlouhé cesty v blogových oceánech, což znamená, že můj otvírák končí a další článek dorazí ve středu.