Už dlouho se mi
nestalo, abych ve sněhu řádila jako malá holka. Ale letos je to jiné. Řádím ve
sněhu se psem, dělám z něj sněhuláka bez mrkvičky.
Zalehávám ho a
zasypávám mu hlavu sněhem. A když to na mě přijde, tak sebou plácnu a dělám
andělíčky. No a pes se rozhodne, že je záchranář a pomáhá mi ze země tak
vehementně, že mi ocáskem rozmetá křídla do ztracena.
Koulujeme se, jak
se psem, tak s bráchou. Nejlepší je, když nám pes prošvihne letící
sněhovou kouli a pak ji pracně hledá kolem, samozřejmě ve sněhu. Nekonečné
hledání bez výsledku. Vždycky musím uplácat novou kouli.
Během koulování se
svorně tím sněhem cpeme, jak zjednaný obě dvě.
A jako důkaz přeměny pevného
sněhu v kapalnou vodu ho nechávám rozpouštět na mých holých rukách, až
přijde ta strašná štiplavá bolest, ale já i přesto blbnu se sněhem a jako malá
holka si nedám říct.
A pozor! Asi po
milionu let jsem postavila skutečného sněhuláka nebo spíš sněhuláčka.
Je pravda, že dlouho nevydržel. Přes den bylo slunečno a on se ze slušnosti
začal klanět slunci tak intenzivně, že z něho do večera byla loužička.
Nevadí, jeho jepičí život byl naplněn láskou a sluncem. Zahřálo ho to u srdce.
 |
| Můj první letošní sněhulák |
Sníh je něco
úžasnýho. Naprosto krásnýho.
Večer, když jdete ven a tam sněží.
Jop, to mi
hrábne. Zakloním hlavu a otevřu pusu.
No co? Tenhle sníh
ještě nedopadl na zem, takže je čisto čistej.
Přijít domů
vymrzlá s mokrýma nohama je úžasný.
Je to jako velký návrat někam, kde
jsem si myslela, že už nikdy nebudu.
Zase se ze mě
stává dítě. Ta malá holka. S tím rozdílem, že nemám nudli u nosu a nikdo
mě za ty mokré nohy nesekýruje. Jen se převleču do
suchého. Nasadím si heboučké ponožky, udělám si horký čaj a zalezu si do
pelíšku s nějakou knížkou a pomalu rozkošnicky rozmrzám.
Žádné komentáře:
Okomentovat