Prostě Miluju část 2.

Dobrá tedy, teď už se dostanu k věcem, které jsou o něco lidštější? No asi nejsou.

Jednoznačně miluju procházky. Jako jsou lidi, co milujou běh, tak jsou lidi, co milujou procházky. A já jsem jedna z nich. Ať už je to romantická procházka, couračka po městě, nebo provětrávací procházka se psem, jsem vždycky PRO.

A co je naprosto nepřekonatelný? Když máte volný den. Jdete na procházku s tím, že se zastavíte v knihkupectví (mé nejoblíbenější knihkupectví je to na Národce, téměř proti výlezu z metra. Nejen, že je to knihkupectví, ale i antikvariát a tam se dají objevit takové skvosty a poklady, že si někdy zoufáte, že ty peníze netisknete) a v mém případě pokaždé odejdete s nějakou knížkou nebo alespoň se záložkou. Začínám mít pocit, že je to jistý druh závislosti. Něco obdobného mám, když vlezu do papírnictví.

Tuto úžasnost následuje zastávka na kafe. Nějaký naprosto dokonalý. Třeba ve Starbucksu. Někdo ho sice nemusí, ale já ho miluju. Jeho kosmopolitní atmosféru. Pokaždé když projdu dveřmi, tak jsem najednou kdekoliv se mi zachce. V mém případě jsem buď v Londýně, nebo na místě, které není přesně specifikované, ale je naprosto úžasné. A do toho, flirtování s baristama. Dlouho jsem se bránila termínu flirtovat s nimi a nahrazovala jsem to vehementně tvrzením, že jen zdvořilostně konverzuji. To ale platilo, do okamžiku, kdy jsem šla na tuhle tour s kamarádkou a ta mi pak u stolu řekla, že nikdy neviděla nikoho takhle nepokrytě flirtovat s chlapem.

No, co na to říct. Když mi někdo udělá dobrý kafe, tak se ze mě na okamžik může klidně stát i Lee Hollowayová. Nicméně to byl konec mé iluze o zdvořilé konverzaci a pokaždé, když si jdu někam pro kafe, tak jsem tak trochu rajda.

Co jsem si opravdu oblíbila v době mých studií v matičce Praze, je ježdění v tramvaji. Je to něco, co mě naplňuje neuvěřitelným klidem a spokojeností. Obzvlášť, když svítí sluníčko. To jsem pak ta nejšťastnější osoba na světě a usmívám se na celý svět tak intenzivně, že mě někteří lidé zdraví s tím, že se asi známe, když se na ně z dálky tak křením.

K ježdění v tramvaji, ale i k mému běžnému chodu patří mp-trojka. V ní dokonalej mix písniček, kdy se zašpuntuju a courám se po Praze. Samozřejmě mi to musí řvát do uší (ano, vím, že je to škodlivý, ale i kuřáci hulí jako fabriky i když vědí, že to není úplně košer). Geniální je rocková muzika. Mou duši si nejdřív získali The Beatles. Od nich jsem plynule přešla k Nirvaně a teď celým srdcem a celou svou duší miluju Arctic Monkeys.

Tohle si myslím, je dost zvrácená úchylka a asi poukazuje na mou totální zvrhlost, ale mě je to jedno. Prostě to tak je. Miluju bouřky. Hlavně v létě. Venku to začne nejdřív tak zvláštně elektrizovat (hlavně ve mně), pak hřmí. Objevují se první blesky. Vzduch už voní vodou a pak se to spustí. Déšť. A já fascinovaně civím na tu krásu rozkvetlých blesků.

Když bylo mému bráchovi asi pět let, tak jsme šli do kina a když film skončil, tak jsme hrozně zmokli. Venku to burácelo, ale on se nebál. Užíval si to se stejnou slastí jako já. To jen dokazuje to, že je to bratr své sestry.

Do výčtu dalších mých bláznovin patří i má slabost pro dlouhé rukávy. Ve své podstatě je mi jedno, jak v tom konkrétním kousku vypadám, protože pokud má dlouhé rukávy, tak jsme nerozluční. Mám jeden svetr. Podědila jsem ho po kamarádce. Procestoval se mnou kus světa a ještě pěkný kus ho čeká, a povím Vám, že má ty nejúžasnější dlouhé rukávy, jaké si dovedete představit.

V pátek dorazí poslední třetí část Prostě Miluju a pak už se konečně dočkáte i něčeho jiného.