Klišé, kterých jsem se dopustila v Londýně

Přepadla mě nostalgie a zavzpomínala jsem si na můj úžasnej pobyt v Londýně. Protože zhruba před dvěma lety mi ruplo v bedně a rozhodla jsem se tam na měsíc (na ten nejdokonalejší měsíc) odjet. Plán byl jasnej. Zlepšit se ve speakování a doplnit si slovíčka, plus prošlapat minimálně troje boty.

No, a protože Londýn je prostě LONDÝN, tak jsem se zahloubala (překvapivě) a rozhodla se vypíchnout několik londýnských klišé, kterých se dopustíte (respektive já), když tam přijedete poprvé.

Archiv: Bája - Big Ben

Jako každý šílený turista jsem měla pořád po ruce foťák a tak jsem fotila jako divá. A díky tomu jsem se dopustila několika závažných ústřelů. Ale co, žijeme jen jednou a až budu stará a vrásčitá, tak na ty fotky budu zamilovaně koukat. Snad mi u toho nebudou vypadávat zuby.

Mojí jednoznačnou obsesí v Londýně bylo focení Big Benu (nebo jak je správně Elizabeth Tower). Fotila jsem ho ze všech možnejch úhlů a nedej bože, když jsem ho blejskla omylem a našla ho pak zpětně na fotce. To jsem pak měla radost, jako malá holka. Ten pocit, že ho vidíte naživo, ne jenom na obrázku. Stejná euforie mě přepadla, když jsem viděla poprvé Tower Bridge. A pak se po něm procházela. Já vím, magor!¨

Archiv: Bája - Sfinga a Ben

Co by to bylo za prázdniny v Londýně, kdybych si nefotila telefonní budky. Jop! Já s budkou, jenom budka, já jak telefonuju v budce. No prostě děs, ale já jsem z toho i s odstupem času nadšená. Budka, budka, budka! Telefonníííííííííííí budka!!!

Archiv: Bája - Budka a Ben

Poslední úchylka na focení pro mě byly taxíky. Nejvíc jsem se na nich vyřádila u Buckinghamského paláce. Fotila jsem si klasické černé, ale i ty s reklamou na Heinekena.

Ještě se musím přiznat k jedné švihlosti. Od Londýna hrozně ráda fotím kachny. Jsou úplně nejvíc boží a krásný a hlavně to nejsou holubi.

Co by byl pobyt v Londýně, kdybych si alespoň jednou nedala Fish and chips. Zlákána iluzí z Sherlocka Holmese, kde si Robert Downey Jr. pochutnává a rybě v úžasném pivním těstíčku mě neopouštěla ani po první tragické zkušenosti, kdy jsem dostala plátek čehosi, co mělo za společnost hnusný mražený hranolky. Fuj! (viď Gordone) Ale já se nevzdala a u břehu Temže jsem si našla hospůdku s krásným názvem, který si teď už nepamatuju. Ale atmošku a cider měla dokonalý. Ale ani druhý pokus ochutnat dokonalý Fish and chips s domácíma hranolkama a hráškovým pyré nevyšel. Takže už nikdy víc! Nevermore! (Ať jsme styloví.)

Archiv: Bája - St. Paul

Jako milovník detektivek jsem naběhla do Baker Street 221B a prošla si casa Sherlock. A jak jinak, pořád jsem něco fotila. No, a abych byla upřímná, tak jsem s kamarádkou prošla i místa, kde se točil Moffatův Sherlock s Benedictem Cumberbatchem. Ha! Vím, jak se to píše.

A to musím prostě sdílet. Když jsme zašly za katedrálu St. Paul a šly k nemocnici svatého Bartoloměje, tak proti nám šel … hádejte, kdo? Peter Pettigrew. Nebo jak se ve skutečnosti jmenuje Timothy Spall. No já byla jako malá. Dokud neprošel, tak jsem byla ledově klidná. Nahodila jsem dokonalou poker face a pak, když už byl klid a šance na trojčení, tak jsem kámošce řekla „Víš, kdo to byl? To byl Peter Pettigrew.“ No a ona vůbec nevěděla. Nemusím říkat, jak moc konsternovaná jsem byla. Páni, já potkala Červíčka.

Londýn a jeho nejstarší metro na světe. Miluju to metro, i když je tam horko a vagóny některých linek jsou mrňavý, tak ho mám ráda. A jako totální idiot jsem s oznamovacím hlasem hlásila „Mind The Gap!“ No vážně, kdo jede do Londýna a neříká „Mind The Gap!“? Nejde o to, že to dělá každý, ale o to, že jak přejíždíte po místech, kam se vám nechce táhnou pěšky, tak prostě sedíte a posloucháte, co vám říká vagón.

V noci, když nemůžu usnout, tak se v duchu procházím podél Temže. Londýn prostě miluju!!! Richard Burton řekl, že „Domov je tam, kde jsou knihy.“ No jo, ale co když knihy mám doma a velkou část mé duše jinde? Hmmm? Co pak?

Londýn vám vezme duši, a pokud ne, tak je s vámi něco špatně. Moje srdce tam zůstalo.