Rodina, čest a povinnost "6. kapitola"

    Při cestě do svého pokoje narazil Otakárek na mladý pár. Dívka nervózně proklouzla kolem Ludvíka. Viléma hned napadlo, že dnes v noci budou smaragdy v bezpečí.

Když došel do svého patra, neodpustil si, aby nedošel až na konec chodby a chvíli neposlouchal za dveřmi záhadného Francouze. Z pokoje nevyšla jediná hláska. Detektiv chvíli stál, ale nakonec se vydal zpět do svého pokoje.

...

Zdroj: http://im.tiscali.cz/press/2013/09/02/154492-knihy-z-antikvariatu-653x367.jpg

     Druhý den ráno našel všechny v jídelně.

     „Otýlie, jak se cítíte?“ a vzal její ruce do svých.

   „Dnes už to skončí. Poslední rozloučení.“ Vypadala tak vyrovnaně a zranitelně zároveň. Chvíli se na ni díval, pak se vydal z jídelny do patra, kde měl kancelář Egon Bayer.

...

     Od rána svítilo slunce. Bylo tak nepřirozené pro den, kdy se konal pohřeb. Člověk by čekal, že bude pršet. Celá událost proběhla v relativním klidu. Kněz pronesl několik málo slov a funebráci uložili tělo mrtvé dívky do rodinné hrobky vedle ostatků její matky. Otýlie byla celou dobu velmi statečná. Možná i proto, že jí po boku stál ten slavný detektiv z Prahy.

     Po pohřbu se všichni vrátili do hotelu, kde na ně v knihovně čekala káva a čaj.

...

     Knihovna byla asi tou nejkrásnější místností v celém hotelu. Otakárek si jí vybral z jednoho prostého důvodu. Byli zde jen jedny dveře. Do knihovny byli pozváni na posezení s detektivem Bayerovi s jejich schovankou, Otýlie, Oldřich, Félix a samozřejmě detektivovi společníci. Díky Kavce se tam dostavil i záhadný Jean-Pierre Baume.

     „Nejspíš si říkáte, proč tady vlastně jste? Vrátili jsme se z pohřbu a každý z vás chce truchlit. Ale právě mladinká Elvíra je důvodem, proč jsme se tady dnes sešli.“ Otakárek očima prolétl celou knihovnu, aby viděl reakce přítomných.

    „V tom případě nevidím důvod, proč jsem zde?“ Francouz byl pobouřen chováním detektiva.

     „To děvče jsem neznal. Nevidím důvod, proč bych zde měl být.“ Otakárek si ho změřil chladným pohledem.

       „K vám se hned dostanu.“ Baume si sedl, okázale dával najevo své roztrpčení.

    „Jak už jsem řekl. Sešli jsme se zde kvůli Elvíře. Nicméně, během svého pátrání jsem narazil na několik závažných problémů, které se musejí dořešit.“

Adině vypadl z rukou šálek s kávou.

      „Ano, má drahá. Tušíte správně. Vy jste ta, kterou začnu. Po svém příjezdu do Lázní Smír mě měl čekat odpočinek, ale místo toho jsem se dostal na místo, kde se hromadila jedna krize za druhou.“

    „To je nehoráznost. Já odcházím.“ Francouz vyrazil ke dveřím, když v tom mu cestu zatarasil strážník.

       „Co to je? Co si to dovolujete?“

      Otakárek svěsil ramena. „Budiž po vašem. Začnu tedy s vámi Jeane-Pierre Baume nebo vás mám spíše oslovovat Johne Nathane Abbote?“ údajný Francouz ztuhl a otočil se na detektiva.

        „Nevím, o čem to mluvíte?“

     „Že ne? Jak všichni dobře víte, poslední dobou se v okolních městech a nakonec i ve Smíru utábořil zloděj klenotů. S tímto rafinovaným a elegantním zločincem si nevěděl rady ani Scotland Yard.“ Francouz rázným krokem vyrazil k detektivovi.

        „Vy si opravdu myslíte, že jste něco odhalil?“

     „Ano. Už od začátku jste mi byl podezřelý. Osamělý muž, který se přijel rekreovat do lázní. V den mého příjezdu jsem na vás narazil v hotelové kavárně. Když se vám poslíček zmínil o úplně nové loupeži klenotů majitele Goldberga, který sídlí jen kousek od hotelu, ani jste nehnul brvou. Žádné překvapení ani šok. Pro vás to totiž žádná novinka nebyla, že ne?“

      „To je absurdní.“ Aby získal ztracenou vyrovnanost, posadil se zpět do křesla.

   „Nedalo mi to a zavolal jsem svému známému. Vysvětlil jsem mu situaci. Díky svým kontaktům mi obratem zaslal informace i s fotografií o již zmíněném Johnu Nathanu Abbotovi. Muži známému po celé Anglii jako Krvavý rubín. Proč krvavý, ptáte se? Protože zabil svého komplice. Ubodal ho a utekl z ostrovů, aby se schoval v Evropě. Jenže jeho životní styl, na který si zvykl je nákladný a peníze, které měl, se rozkutálely, tak potřeboval další. A co je lepší než malé lázeňské město plné bohatých dam a bodrých klenotníků, kteří se rádi chlubí tím, co mají v trezoru?“

     „Chcete tím naznačit, že jsem měl v hotelu celosvětově hledaného zločince?“ zděsil se Egon.

     „A nejenom to. Myslím, že až tu skončíme, zjistíte, že máte prázdný trezor. Ale to, co jste tam hledal, tam nebylo, že ne?“ Francouz to nevydržel, tíha důkazů byla natolik stravující, že odhodil svou elegantní masku.

     „Ne. Měl to být poslední lup v téhle díře, ale ty smaragdy tam nebyly.“ Důstojník si šel pro zločince.

     „Ne nebyly. Byly na nočním stolku Ludvíka Bayera.“

     Ludvík se vzpřímil. „No dovolte, to je neslýchané.“ Otakárek se usmál.

    „Je od vás šlechetné, že se snažíte za každou cenu ochránit čest této mladé ženy, ale už je pozdě. Nešlo si nevšimnout toho napětí, které mezi vámi dvěma je. To, jak jste přestal pít. Nečekaný obrat k lepšímu, nezdá se vám?“

     Ludvík se mu zpříma podíval do očí, přistoupil k Adině a pravil:

     „Šlo o rodinnou čest. Nastal čas dospět a převzít svůj úděl.“

    „Jistě, úděl. To nemění nic na faktu, že jsem vás dva viděl, jak se líbáte v altánku a včera v noci, jak jdete oba do vašeho pokoje.“

     „Já ti to říkal.“ Vyhrkl Alek. „Taky ho miluješ.“

Adina za celou dobu nepromluvila, jen dál svírala Ludvíkovu ruku.

     „Je to pravda?“ zeptal se nakonec Egon.

    „Ano, je. Moc mě to mrzí. Dal jsi mi domov a rodinu a já se ti takhle odvděčila. Hned zítra odjedu.“

     Po tváři jí stékaly slzy. Ludvík se k ní sklonil a utřel jí je.

    „Kam bys odjížděla? Včera večer za mnou byl Ludvík a oficiálně mě požádal o tvou ruku.“ Adina se zprudka podívala na pěstouna.

   „A já řekl, ano. Nebudu vám šlapat po štěstí. Navíc, kdo by byl lepším dědicem mého hotelu, než vy dva a vaše děti?“ Adina se rozzářila. Objala Egona a pak Ludvíka. Alek se na ně díval a culil se jako malé dítě.

    „Tak to máme vyřešené,“ pravil detektiv.

    „Teď tu máme další důležitou věc a to vaší ženu, Albertu.“ Egon se zhrozil.

    „O tom se s vámi nehodlám bavit.“

   „Budete muset. Nedalo mi to a s pomocí mé věrné Kavky jsem zapátral. Bylo mi divné, proč vás vaše žena z ničeho nic opustila. Proč by jela až do Neapole, kdyby se vás chtěla prostě zbavit. Navíc prostopášnému životu svědčí spíš Francie.“

    Egon přecházel po knihovně sem a tam. Byl jako býk, který čeká na jakoukoli toreadorovu chybu.
    „Vaše žena odjela do Neapole, aby se tam léčila v sanatoriu.“ Majitel hotelu se zastavil.             „Léčila? A z čeho?“

   „Podle všeho měla vaše žena zdravotní potíže doprovázené závislostí na alkoholu. Z toho co mi přišlo z Neapole usuzuji, že její zdravotní stav už není tak vážný jako byl, když tam přijela.“

    Egon si sedl na štokrle.

   „Ona mě neopustila?“

   „Ne, jen byla nemocná a nechtěla to nikomu říct. Myslím, že byste se měl sbalit a s Alekem si pro ni zajet. Konec konců o hotel se vám postará Ludvík s Adinou a vaše žena by určitě ráda šla na jejich svatbu.“

...

     „Viléme? To je všechno?“ pípla Otýlie. Detektiv se na ni smutně podíval.

    „Ne, to není.“ Pohladil ji po hřbetě ruky.

   „Hlavní důvod proč jsme se zde sešli, je vražda Elvíry.“ Félix, o kterém nikdo prakticky nevěděl, zalapal po dechu.

    „Tato mladá dívka měla tolik chuti do života. A někdo jí v den, kdy se měly začít plnit její sny, chladnokrevně strčil z věže.“

     Oldřich si nervózně poposedl.

    „Jak všichni dobře víte, Elvíra se měla provdat za Alexandra Bayera. Jenže to mělo háček. Milovala poslíčka Félixe. A k jejímu velkému štěstí jí Félix také miloval. V tento moment nám tu vzniká milostný trojúhelník, který vlastně trojúhelníkem není. Alexandr bral toto manželství jako něco, co musí udělat, protože si to jejich otcové přejí. Jenže, kdo opravdu prahl po tomto svazku?“ V knihovně bylo hrobové ticho.

     „Elvíra stejně jako její matka, měla slabost pro muže v uniformě, s tím rozdílem, že teď to nebyl voják, ale poslíček.“

     Oldřich najednou vybuchl vzteky. „Vy jeden kluzkej parchante, jak to mluvíte o mé ženě?“      Otýlie se na něj vystrašeně podívala.

    „Vaše žena vás nikdy nemilovala a vy to víte.“

    „Lháři.“

   „On nelže. Nikdy tě nemilovala. Jen toho vojáka, na toho myslela, než zemřela, to jeho jméno naposledy zašeptala.“

     „Mlč, ty jedna stará panno. Kdo je na tebe zvědavej?“

    „Tak abychom se posunuli z místa, ne? Alexandr by to neudělal, i kdyby mohl. Elvíra mu dala jasně najevo, jak to mezi nimi je. Dokonce s ním nikdy nebyla v té věži. No a teď tu máme Félixe. Poslíčka, který nemá prakticky žádnou budoucnost. Nic, co by mohl své lásce nabídnout. Kromě jednoho. A to bylo to jediné, po čem Elvíra toužila. Jeho srdce.“

     „Já bych jí nikdy neublížil. Tu noc jsem na ni čekal.“

    „Přesně tak. Tu osudnou noc, jste na Elvíru čekal na nádraží. Měli jste společně utéci do Švýcarska.  To byste však nezvládli sami dva. Měli jste komplice, který vás ve vašem konání podporoval.“

     „Kdo to byl?“ zahřměl Oldřich.

    „Byla jsem to já.“ Otýlie se zvedla z křesla. „Snad sis nemyslel, že nechám svojí holčičku, aby se vdala z nějaké povinnosti. Ne, moje holčička si zasloužila něco lepšího.“

     Oldřich už to nevydržel a uhodil ji. Beránek ani na okamžik neváhal a sevřel násilníka ve svém buldočím sevření. Na svou malou konstrukci měl nebývalou sílu.

    „Tak to ty jsi to všechno zhatila. Kdybys jí nepodporovala, tak mohlo být všechno jinak. Mohl jsem mít svůj podnik.“

    „Ano, váš podnik. To byl motiv, že ano. Elvíra se měla vdát a vy jste měl dostat finanční injekci od Egona Bayera. Ten vám jí ale po její smrti odepřel.“

     „Byla to její povinnost. Dal jsem jí jméno.“

   „Jméno, jistě. Ale ona k vám nikdy necítila povinnost, že ne? Jediný kdo jí opravdu miloval, byla její teta. Jak jste se dozvěděl, že se chystá utéct?“

     „Viděl jsem jí, jak si veze kufr na nádraží. Téhož večera jsem poslouchal za dveřmi jejího pokoje. Kula tam pikle s tou starou pannou. Myslela si, že jí nechám utéct, ale to se šeredně spletla. Byla to její povinnost. Vylákal jsem jí na věž. Myslela si, že tam na ní bude čekat ten poslíček. Byl jsem tam ale já. Vmetl jsem jí do tváře, že je bastard. Plod smilstva její matky s nějakým vojákem. Byla to její povinnost. Dal jsem jí jméno. Víte, že kvůli ní už nemohla mít Arnoštka další děti. Skoro jí u porodu zabila. Mrcha jedna malá. Musel jsem se celý život dívat, jak roste. A smířit se s tím, že už nikdy nebudu mít dědice. Jasně jsem jí vysvětlil, že je mi povinnována poslušností. Ale ona se mi vysmála. On jí sice dal život, ale já jí ho vzal. Měl jsem nad ní větší moc. V ten okamžik jsem to byl já.“

     Otýlie se na něho dívala. Její oči byly tak velké, plné smutku a nenávisti. Najednou se na něho vrhla. Otakárek jí chytil.

     „Vrahu, vrahu,“ křičela a plakala zároveň.

...

    Večer narazil Otakárek na Otýlii v zahradě hotelu. Seděla v altánku a tiše plakala.

    „Máš tu volno?“

    „Mám.“

    „Mrzí mě to.“

    „Mělo mě to napadnout. Nenáviděl jí od samého začátku.“

Otakárek jí vzal za ruku. „Napadlo mě, když už tu nikoho nemáš, tak tě tu nic nedrží. Praha je velká, plná možností.“

    „Co tím myslíš?“

    „Je to šance na nový začátek.“

    „Je mi šestatřicet, jsem stará.“

    „Naopak, jsi v nejlepším věku. Zvaž, co jsem ti řekl. My se vracíme do Prahy za týden.“             „Kdy chceš znát odpověď?“

    „Za týden.“

Odešel a nechal Otýlii o samotě. Bylo to naposledy, co jí nechal samotnou.