neděle 10. prosince 2017

Nesnesitelně nedokončený divadelní román

Divadelní román je teatrální, groteskní a místy až absurdní příběh o mladém neúspěšném ruském autorovi.





„Můj přítel trpěl nemocí, která má zcela odpuzující název melancholie.“ str. 6

Moskva 20. let 20. století nemohla být pro začínající autory lepším a zároveň horším místem na světě. Místem, kde se rodí a umírají naděje a sny.

„…nakazil ses dostojevštinou, a basta!“ str. 19



Zdroj: https://obalky.kosmas.cz/CreatorCovers/1844.jpg
Autor:

Michail Bulgakov

Míša byl ruský spisovatel, dramatik a světe div se taky lékař. Dokonce jednu chvíli pracoval i jako novinář. Světlo světa poprvé spatřil roku 1891 a oči naposledy zavřel roku 1940.

Přestože ho dnes všichni známe jako autora velkého románu Mistr 
a Markétka, tak většina toho, co napsal skončila v šuplíku. Bulgakov patřil mezi autory, kteří spadali pod tvrdou sovětskou cenzuru. Nakonec byl ale úplně zakázaný a všechny jeho hry byly staženy z repertoárů různých divadel.

Přesto se ale na Míšu usmálo štěstí a díky slavnému telefonátu se Stalinem mohl začít pracovat v MCHATu jako dramaturg, scénárista a asistent režisér. 

Bulgakovovým učitelem byl sám velký Gogol.



„Zlý duch, který vzal na sebe podobu redaktora, provedl jeden z proslulých triků: vytáhl pohotově z aktovky žárovku.“ str. 26

Sám Bulgakov mohl dělat divadlo jen tajně. Ve své době totiž patřil k zamlčovaným autorům. Jeho jméno se nesmělo nikde objevovat, 
a to i přesto, že v MCHATu nějaký čas působil i jako autor. Díky tomu si mohl vše osahat a zažít na vlastní kůží. Své prožitky 
a zážitky plně rozvinul právě v Divadelním románu. A to je také důvod, proč mají postavy z této knihy reálný základ.

Za jeho nejslavnější dílo je i tak považován román Mistr a Markétka. Málokdo ale ví, že Mistr a Markétka vyšel téměř tři dekády po Bulgakově smrti.

Bulgakov umřel ve svých 48 letech na selhání ledvin.

„Chtělo se mi vyhrknout: hrajte mou hru, nic jiného nežádám, jen abych sem směl denně chodit, ležet dvě hodiny na téhle pohovce, vdechovat medovou vůni tabáku, poslouchat něžný menuet a snít. Naštěstí jsem to nevyslovil nahlas.“ str. 78

Děj:

Zoufalý autor Maksudov nenávidí svou práci editora. A aby se z toho úplně nezbláznil, tak po nocích píše román a v mezičase uvažuje 
o sebevraždě. Nakonec se stane malý autorský zázrak, protože i přesto, že jeho román byl hroznej, tak se nějak stalo, že ho jistí lidé chtěli přepracovat na divadelní hru. Na první pohled se zdá tento obrat jako velké štěstí, ale pravda je úplně jiná.

Maksudova uchvátil divadelní život. Miluje ho stejnou měrou jako ho nenávidí.

Nezávislé divadlo pro něj a jeho dílo není řešením, ale dalším problémem. Věčným bojem s větrnými mlýny, plnými setkání s podivnými individui. Snaha přesvědčit zatvrzelého a zkostnatělého majitele divadla a režiséra v jedné osobě o jakémkoli omezení škrtů v textu je prakticky nemožná.

„Výstřel ve třetím dějství jednoduše vynechte…“ str. 126

A tak mrzne ve svém bytě a pomalu se připravuje na sebevraždu. A to i přesto, že hra se nakonec bude hrát, i když úplně jinak a podle autora špatně.

„Víte, co byste měl napsat?...Hluboké psychologické drama…“ str. 139


Zdroj: http://www.mundo.cz/sites/default/files/images/moskva/moskva-velke-divadlo.jpg


Postavy:

Maksudov

Sebestředný, ambiciózní a trochu neschopný autor, který propadl kouzlu divadla. A co víc, dokonce napsal i divadelní hru, kterou mu mají v jeho milovaném divadle hrát. Jenže to má hned několik zásadních háčků. A tak se Maksudovův život pomalu rozpadá.

Maksudov je čtenáři proti srsti, a to nejen díky své sebestřednosti, ale i kvůli své ukňučené povaze neprůbojného chudáčka.

„Herečka, která chtěla předvést pláč uraženého a ušlápnutého člověka, kterému ubližují, a udělala to tak, že zešílel kocour a roztrhal záclonu, nemůže hrát.“ str. 173

O knize:

Bizarní příběh ukazuje ještě bizarnější život tehdejších ruských bohémů.

Celý příběh začíná netradičně. Spoilerem. Sebevraždou hlavního hrdiny, který originálně skočí z mostu. Díky spisovateli za ty dary, kdyby se vrhl pod jedoucí lokomotivu, tak ho ani nemůžeme brát vážně.

Divadelní román je nedokončenou knihou, kterou s nadšením může číst jenom člověk, který trpí čtenářským sebepoškozováním. Jako třeba já. Kdyby kniha skončila první částí, tak bych neřekla ani popel a byla bych spokojená, ale když dočtete nedokončenou druhou část, tak vám nezbývá, než si hlodat nehty, protože už nezjistíte, proč se vlastně Maksudov zabil.

Nikdy se tak nedozvíme, zda měla Maksudova hra úspěch. Najednou vzniká až moc prostoru pro vlastní fabule. Najednou se začnou v hlavě rodit teorie. „Možná ho k sebevraždě dohnala skutečnost, že jeho hra na jevišti nemá být taková, jak ji napsal 
a představoval. A jako autora ho to zkrátka zdrtilo. Možná!“

Nebo?

„Jeho hra byla tak dobrá, že se zalekl toho, že nic dalšího, co napíše nebude tak dobré. A to byl důvod jeho sebevraždy. Už nedokáže překonat sám sebe.“

„Je na čase, abych vše vysvětlil. Důvodem mé antipatie, kterou jsem se pokoušel neobratně utajit, nebyl pléd ani Prjachinová, ale to, že Ivan Vasiljevič působil padesát let jako režisér a vynalezl široko daleko známou a podle všeobecného mínění geniální teorii, jak má herec přistupovat k roli. Nepochybuji ani na okamžik, že to byla skutečně geniální teorie. Ale její aplikace v praxi mě přiváděla k zoufalství.“ str. 208



Zdroj: https://www.i60.cz/images/stanislavskij_i01301171357009
Konstantin Sergejevič Stanislavskij a Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko

Bulgakov přináší satirický pohled na tehdejší divadelní scénu. Kriticky se vyhrazuje vůči zakladatelům MCHATu Konstantinu Sergejeviči Stanislavskému a Vladimiru Ivanoviči Němiroviči-Dančenkovi, Stanislavského metodě, a dokonce i zakladateli moderního dramatu Antonu Pavloviči Čechovovi. Přestože jejich život kritizuje, tak ho i bezmezně a vroucně miluje. Aby také ne, když v MCHATu nějaký ten čas působil jako autor a dramaturg.

Celá kniha je plná narážek na Čechova a jeho tvorbu. V postavě režiséra a spoluvlastníka divadla Ivana Vasiljeviče jasně vidíme Stanislavského, do kterého se mnohdy až hrubě naváží.

Ale jedno se Bulgakovovi musí nechat. Psát uměl a jeho nedokončený román se mi četl opravdu dobře.

Tenhle nervy drásající román je divadelní verzí odi et amo.

Originální název: Těatralnyj roman
Překlad: Alena Morávková
Nakladatelství: Garamond
Rok vydání: 2017
Počet stran: 226
Za mě: 8 z 10



Žádné komentáře:

Okomentovat