Generace

Nedávno jsem tak seděla a zahloubala se nad jednou otázkou. Co jsem za generaci? Protože na každém kroku slyším, ta tvoje generace.

Ale co nebo kdo je moje generace? Hmmm? Nevím, kam se mám archetypálně-generačně zařadit. Narodila jsem se na sklonku socialistického Československa, zažila jsem Československou socialistickou i federativní republiku, ale v živé paměti mám jen Českou republiku.

Což mě vede k dnes už úsměvným výčitkám našich babiček, které se diví, že pokulháváme v našich znalostech slovenštiny. Ano jsou věci, které pochopíme z kontextu, ale jsou slova, která se nikdy nedomákneme. Ale co? V době, kdy jsme sotva začali ovládat náš mateřský jazyk, jsme se odtrhli, což mě vede jen k jednomu: Que pasa? Žíly mi to netrhá. Ve chvíli kdy chci, tak se domluvím.

Když jsem byla malá, tak Pluto bylo ještě devátou planetou naší Sluneční soustavy. Jo, jo, to bylo.

Zdroj: http://www.wikihow.com/images/1/
14/Draw-Pluto-the-Dog-Intro.jpg

A protože jsme se v té době otevřeli světu, tak se mi z dětství a ze zpráv vybavují tváře lidí, jako byl Jan Pavel II, Jásir Arafat, Saddám Husajn nebo Bill Clinton. Dokonce si pamatuju na aféru s Monikou Lewinskou, kdy jsem nechápala, proč jí vadilo, že měl Bill kalhoty u kotníků. 

No jo děti.

Když byly mému bráchovi asi dva roky, tak se v obýváku přidržoval konferenčního stolu. Mrknul na zprávy a tím nejklidnějším a nejodbornějším hlasem pronesl „Zase svatý otec.“ No neodbouralo by vás to? Ale to jsem odbočila.

Za doby mého relativně nedlouhého života se vystřídali již tři svatí otcové (Jan Pavel II, Benedikt XVI a František).

Pamatuju si ještě Eso s Terezou Pergnerovou a její „Čágo, belo šílenci!“

Zdroj: http://data.bux.cz/book/008/
532/0085323/large.jpg

Moje dětství pronásledovaly songy jako Scatman nebo Macarena. DJ Bobo a Kelly Family se prali o má nezkušená dětská ouška, která pak nalezla cestu ke Světlé straně síly.

A to mi není ještě ani třicet.

V první třídě na mě ze zdi pokukoval Václav Havel, kterého pak na háčku vystřídal Václav Klaus. A na štěstí pro mě už jsem se nemusela dívat na Mildu.

Ale abych se vrátila k původní otázce „Co jsem za generaci?“

Jsem z generace, která začala číst díky Harry Potterovi. Ani já nejsem výjimkou, první knížka, kterou jsem přečetla, byla Harry Potter a Fénixův řád. A popravdě musím přiznat, že když jsem poprvé viděla Harryho Pottera a Ohnivý pohár, tak jsem si myslela, že to člověk musí číst minimálně celý život. 

Tu jednu knížku. No a dnes? Přečtu Tanec s draky ani ne za měsíc.

Jsem generace, která si ještě pamatuje to šílené pískání a vrčení, když se váš počítač připojoval přes telefonní modem k internetu. Osobně miluju svobodu a eleganci wi-fi připojení.

Mým dětským hrdinou byl Angus MacGyver, který dokázal se švýcarským armádním nožem zázraky hodné svatého. MacGyvera pak vystřídal plukovník Jack O´Neill z Hvězdné brány. To mi vydrželo dodnes.

Zdroj: http://i25.photobucket.com/albums/c53/not_a_zatarc/Jack%20continued/rulesofengagement181.jpg

Vím, jak fungují a vypadají diskety a VHSky.

Mé dětství opatrovali Křemílek s Vochomůrkou, Malá čarodějnice, Želvy ninja a 101 dalmatinů.

Propadala jsem se do bezstarostného spánku za zvuku soundtracku z Hříšného tance.

Jako malá jsem žrala Dallas a Dynastii. Zbožňovala pogy, hlavně ty, na kterých byla Maska (pro ty, kdo netuší, to byl Stanley Ipkiss, který získal dřevěnou masku a pokaždé, když si jí nasadil, tak se změnil v postrach se zeleným obličejem.) Jako dítě jsem ho zbožňovala.

Zdroj: http://45.media.tumblr.com/c2bd777fa4e0cc102fec73934775fc81/
tumblr_n21mpifQsM1qd3nk9o4_1280.gif

Jako malá jsem vypila tolik Coca Coly, že se ji dnes ani nedotknu, jak strašně mi nechutná.

11. září 2001 jsem seděla ve svém pokojíku, koukala na rychlo-zprávy z New Yorku a pořádně nechápala, co se to vlastně děje.

Jsem z generace, která má neuvěřitelné možnosti, ale kolik z nás je naplno využije? Upřímně, kolik z nás se stále hledá? Kdo z nás ví, čím budeme, až vyrosteme? A chceme vůbec vyrůst?

Obávám se, že já si tím stále nejsem jistá.

Říká se, že revoluce zabíjejí svoje děti, ta Francouzská je toho důkazem (Maximilien Robespierre a Georges Danton), ale co ta naše Sametová? Podle mě zabila ideály svých dětí a nám dala do vínku trochu z té ztracené generace.

Jsem z generace, pro kterou si rodiče představovali lepší život, a proto šli a chrastili klíčema. To není tak zlé, ne? Život rozhodně lepší máme. Jen si vzpomeňme na Pelíšky.

Stačí se jen najít. J