Jak už jsem se zmínila v Prostě miluju, mám opravdu ráda zvířata. Psy, kočky, šneky a
dokonce i žáby, hady a ještěrky. Ale co opravdu nedávám a čeho se bojím, jsou
ptáci. Jop, pokud se chci bát u filmu (jakože opravdu bát) tak si pustím Hitchcockovo
Ptáky. Holubi, slepice a andulky ve
mně budí takový děs jako v jiných lidech třeba malinkatej nohatej
pavouček.
V mém případě ty blázínky nohatý zachraňuju ze sprchy
nebo před nemilosrdným vysavačem. To všechno je OK. Dokonce mi nevadí, když mi
běhají za hlavou, když si v noci čtu. Pokud nedojde na ono opeřené zvíře.
V tom okamžiku mi nepomáhá ani to, že si říkám „klídek, jsou to přeci předci
dinosaurů a to byli ještěři a ty máš ráda ještěry.“ Jo, jo, jo. Ještěry ano,
ale ne ty malé opeřené potvory.
Ale abych se dostala k jádru pudla, proč píšu o své
ornitofobii. Mimochodem nejsem jediná. Eminem se taky bojí ptactva (prý, když
slyší zahoukat sovu, tak je schopnej vyletět z kůže – naprosto ho chápu).
To zase odbočuji.
Takže zpět k věci. Jednoho krásného slunečného dne jsme
dorazili domů z nákupu (proviant je třeba, obzvlášť před víkendem). Plná
nadšení z toho, že konečně vylezlo sluníčko, jsem vyběhla ven z auta
a užívala si zpěvu kosů (kos a sýkorka jsou OK, protože vždycky uletí a
nehrozí, že by se chtěli družit). V tom se venku ozve takové divné
vřeštění a já si pomyslím, že ten pipinák (to nám zůstalo ve slovníku
z dob, kdy byl brácha malinkatej) je nějak moc nasranej, ale co jsme na
vesnici, tak tady ho může klidně šikanovat nějaká hladová kočka. Když v tom
brácha zahuláká „Hele, andulka!“,
krve by se ve mně nedořezal. Najednou byla pohoda a nadšení ty tam. My máme u
vchodu venku mimo cizí klec malou zákeřnou vražednou andulku, která se může
chtít kamarádit s mojí červenou hlavou. To snad ne.
Tak se stalo, že se u nás konala záchranná akce toho malého
(pro mě vražedného) opeřence. Jedno bylo jasné. Rozhodně nebudu asistovat při
odchytu. Ta malá potvora tátu dvakrát zobákla (já vím, že správný výraz je
klovla, ale zobákla to mnohem lépe vystihuje) a i když mezi mnou a tou potvorou
byli dva velcí psi (labrador a retrívr) a dokonce dvoje zavřené dveře,
panikařila jsem jako ti blázni, co se bojí pavoučků. V ten moment jsem je
naprosto chápala. Ten jejich iracionální strach. Protože svou hrůzu
z holubů jsem za ty roky relativně zvládla a se slepicemi do styku
prakticky nepřijdu,
neuvědomila jsem si, jak moc mě vyděsí a naprosto zničí
malá andulka. Blééé. Fuj!!!
Zdroj: http://img18.rajce.idnes.cz/d1803/0/529/529192_ 3171a361176e4cfecead7e60e48027c6/images/DSC06650.JPG |
Když jsem byla malá, tak měla moje babička andulku Romičku.
Byla krásná, tyrkysová a hlavně vždycky byla „ta malá potvora“ v kleci. Už
od mala jsem se s ní nekamarádila. Druhá babička měla pejska Bobíčka a
toho jsem milovala a on mě. Pořád dokola mě olizoval a olizoval. Babička
z toho byla na prášky a vždycky řvala „Nechte
toho, budu blejt.“ Nemůžu si pomoct, ale dodneška ji slyším a musím se
válet smíchy. Protože my dva se opravdu milovali. Bobíček byl první pes mého
života (žádná Lassie nebo Rex, ale obyčejný Welsh Corgi Pembroke a dnes je to
Emča – druhý/první pes mého života), tehdy jsem nejspíš psům propadla a jako malá
si stále psala Ježíškovi o čtyřnohého kamaráda (dokonce jsem jeden rok psala o
želvu v naději, že když snížím nároky, tak se možná okotí). Vsadím se, že
žádné dítě nemělo tolik plyšových psů jako já (měla jsem i dalmatina – měl
černé ucho, tak je jasné, že se jmenoval Ouško – 101 dalmatinů je geniální
pohádka – je tam přeci 101 psů).
Zdroj: http://www.101dogbreeds.com/wp-content/ uploads/2014/10/Pembroke-Welsh-Corgi-Mix.jpg |
Nicméně proč jsem se rozvzpomínala na své dětství a na dvě
naprosto odlišná zvířata? Protože Romička, ta malá mrcha mi jednou, když jsme
tam s mamkou přišly, vlítla na hlavu a zobákla mě do ucha. Máma tvrdí, že
si to nemůžu pamatovat, že jsem byla malá, ale já vám garantuju, že je to
tak silná a traumatizující vzpomínka, že si ji pamatuju dodnes. Zobákla mě a basta! No
a tehdy se u mě naplno rozjela ornitofobie.
Takže když se u nás objevil ten cizí opeřený zbloudilec, vše
se mi vrátilo. A opravdu to nebylo nic extra. Musela jsem svému nesmírně
statečnému bratrovi (který se na rozdíl ode mě bojí pavouků) oznámit, že bude
muset asistovat při odchytu, protože já s tou potvorou rozhodně kámoška nebudu.
Obešla jsem sousedy a nakonec si pro tu potvoru přišli. Díky bohu, za to.
Plán
B byl, že ji (respektive táta s bráchou) odvezou do eko centra, protože já
bych s ní přece nebyla ani v autě.
Po tomto šíleném pátečním zážitku jsem si jen zoufala, proč
k nám nezabloudilo zbloudilé koťátko nebo netopýrek se zlomeným křídlem.
Proč to ksakru musela být zrovna ANDULKA?
Žádné komentáře:
Okomentovat