Z jako Zelda

V případě této knihy se nejedná o literaturu faktu, ale o román o životě Zeldy a Scotta Fitzgeraldových inspirovaný jejich vlastním životem.

„Každé mládí je jen sen,

 forma chemického šílenství.“ 

Francis Scott Fitzgerald

Kniha vypráví příběh života této známé dvojice jazzového věku z pohledu Zeldy Sayreové. Mladé nadějné dívky, které leží její rodné město u nohou. Ve světě řádí první světová válka a Zelda se seznamuje se svým budoucím manželem Scottem. Mladíkem, který čeká na to, až bude vyslán do Evropy a mezi tím se do sebe zamilují.

Oba spojuje to, že nepodléhají konvencím své doby a ani se jimi nenechají svazovat. Jsou to volnomyšlenkáři milující život.

„Odevzdejme se osudu!“

Kniha nás zavede do New Yorku, kam za Scottem Zelda přijede a kde si ho také vezme. Zde začíná její život plný večírků, umění a hýření. Je to také začátek konce.

Zpočátku se vše zdá být idylické. Scott je mladý, nadějný autor a i přes nesnáze si psaním slušně vydělává. Zeldu tahá od čerta k ďáblu a ona si to zprvu užívá, dá se říct, že osudným pro jejich manželství je seznámení s buranem jménem Ernest Hemingway.

I když je kniha spíše fikcí, tak nevraživost mezi Zeldou a Hemigwayem je postavena na reálných základech. Scott mu na rozdíl od své ženy propadne a obdivuje ho. Zatímco Zelda o něho nejeví sebemenší zájem. A to je ten problém. Je zde žena, která nechce Hemingwaye. V tomto momentě se začíná naplno rozpadat manželství, které mělo šanci na šťastný konec. I přes všechny problémy by byli Scott a Zelda schopni svůj vztah zachránit.

„Člověka od zkázy uchrání jenom štěstí. Nikoliv láska.“

Zdroj:

http://beinecke.library.yale.edu/sites/default/files/styles/
node_banner/public/signature_media/fitzgeralds_0.jpg?itok=mZbn4Mk6

Zelda je matkou, manželkou, milenkou a okrasou společnosti. Přesto se chce vymanit ze škatulky „manželka“ a hledá svůj vlastní způsob seberealizace. Ať už je to psaní povídek, které vydává pod Scottovým jménem, malování nebo úmorná práce a dřina v podobě cvičení baletu. To vše Zeldu pohání kupředu a požírá zároveň. Vše ještě přikrmuje Scottův alkoholismus, ve kterém se trumfuje s Hemingwayem.

Nakonec dojde na okamžik, kdy se Zelda sesype a doktoři ji diagnostikují schizofrenii (dnes již víme, že Zelda trpěla bipolární poruchou podobně jako například Vivien Leigh). Scott je jí sice oporou, ale pouze podle svých vlastních představ, a ne tak, jak by potřebovala samotná Zelda.

Kniha končí nejprve Scottovou smrtí a poté už jen ve zkratce popisuje smrt samotné Zeldy, která se nakonec vrátila do sanatoria.

Zdroj: Panteřice

Od začátku jsem Zeldu vnímala jako tu naivní dívku, kterou vystřídá nešťastná a zničená žena. Ten tam je lesk jazzového věku. Už to není ta mladá neohrožená dívka z Montgomery. Ani ta okouzlující femme fatale z dob, kdy si Scott užíval svou slávu nadějného začínajícího spisovatele. Je to velká škoda, protože se jedná o ženu s velkým potenciálem, který nebyl nikdy dostatečně využit. A naskýtá se zde otázka, kterou nikdo pořádně nezodpoví „Kdo byl lepší spisovatel? Zelda nebo Scott?“

Tento pocit se mísí s touhou čtenáře skočit do knihy a proplesknout Scotta a cloumat s ním tak dlouho, dokud se nevzpamatuje.  Ano jsou momenty, kdy je čtenáři Scotta dokonce i líto, ale touha ho praštit rozhodně převládá.

Scott a Zelda se milovali, o tom není pochyb, ale to nestačilo. Ne v jejich vztahu. Ne v jejich světě.

Je pravdou, že pro mě byl značně rušivým elementem samotný Hemingway. Stejně jako v Paní Hemingwayové a v Pařížské manželce jsem se nedokázala zbavit pocitu, že se jedná o člověka, který si rozhodně nezaslouží slepý obdiv, po kterém toužil stejně jako Scott. Osobně mám s Hemem značně komplikovaný vztah nejen jako člověk, ale i jako čtenář s autorem. Což se odráží ve všech aspektech mého vnímání jeho osoby.

A zde je Hemingway tichým našeptávačem snadno ovlivnitelného Scotta. Je nutné si uvědomit, že Zelda nebyla feministka. To rozhodně ne. Protože to, že toužila po seberealizaci, neznamená, že se chtěla vzdát (ve své době) výhod vdané ženy. Neměla problém s tím být manželkou. Problém byl, že stále i přes své značné úsilí byla stále jenom manželka.

Když jsem dočetla Z jako Zelda, nemohla jsem se zbavit naléhavosti antické tragédie, kterou ve mně tato žena probudila.

Zelda je antická tragická hrdinka zasazená do divokých dvacátých let dvacátého století. A stejně jako tato doba strávila samu sebe a vystřídala ji bída hospodářské krize a zkáza druhé světové války, tak i Zelda prošla podobným vývojem, jako její okolní svět. Jen v miniaturní verzi, ale se stejnými následky.

„Je tolik cest jak se stát spisovatelem, 

ale já jsem cítila, 

že rozumím spisovatelům obecně, 

aspoň pokud se spisovatelům rozumět dá.“

Scott ukázal Zeldě svět, seznámil ji s nejvýznamnějšími osobnostmi jejich doby (Pablo Picasso, Ezra Pound, Douglas Fairbanks, Coco Channel, Sergej Ďagilev), ale nechal ji, ať se ztratí a sám se utápěl v alkoholu a ve svých vlastních autorských pochybnostech.

V antické tragédii je klíčová osudovost. Ať se hlavní hrdina snaží sebevíc, svému osudu neunikne.

Neunikla mu ani Zelda. Nakonec zemřela v plamenech.

Antická osudovost.

A Zelda, jako její hlavní hrdinka.

Autor: Therese Anne Fowlerová

Nakladatelství: Odeon 

Edice: Světová knihovna Odeon

Počet stran: 400

 Za mě 7 z 10