Samolepky

Dneska jde spíš o recyklaci, ale já si prostě nemůžu pomoct. Tohle je můj oblíbenej text a myslím si, že by byla škoda, kdyby zůstal jen v šuplíku mého mentora v mojí alma mater. Tak tady to máte.

Dlouho jsem nevěděla, co si z komunikace ve veřejném prostoru vybrat, aby to bylo téma, které by působilo alespoň trochu zajímavě. Ve chvíli absolutního zoufalství, kdy jsem čekala na autobus do Prahy, jsem za zvuku songu Do Me a Favour od Arctic Monkeys zvedla hlavu a v tom jsem to spatřila. Na sloupku byla nalepena samolepka bílé postavičky.

Osamělá postavička, která je mimo dosah zorného pole každého normálního člověka. Nikdo si jí nevšímal a ona tam shlížela na cestující. Využila jsem příležitosti a zvěčnila ji na svůj mobil.

Panáček

Ukazuje se, že samolepky ve veřejném prostoru, se staly jakýmsi nenápadným a po většinu času přehlíženým prostředkem komunikace. Většinou si jich začneme všímat v okamžiku, kdy na něco nebo na někoho čekáme a nudíme se. Samolepky jsou všude kolem nás, ať už jsou to nelegální reklamy nalepené na dveřích vagonů v metru nebo reklamy na GrowShop, pro zasvěcené uživatele měkkých drog.

Nejedná se ale pouze o reklamy. Ve veřejném prostoru jsou i samolepky, které mají jen upozornit na konkrétní věc nebo značku. Je to malý vtípek několika recesistů, kteří možná doufají, že se člověk zastaví a spatří jejich překvapení v podobě ruky svírající pruh na značce zákazu vjezdu nebo rádoby Ježíše visícího na upozornění, že se jedná o slepou ulici. 

Štafeta

Ukřižování

Kdo z nás si toho ale všimne? Jak často pohledem zkoumáme naše okolí a jak často se zastavíme a jen tak na něco civíme? Ne moc často. Snažíme se co nejrychleji přemístit z bodu A do bodu B přes bod C za pomoci D. Během tohoto procesu se zabavujeme hudbou ve sluchátkách našich mp3 přehrávačů a nehledíme na to, co máme kolem sebe. Ve skutečnosti toho je ale dost, co můžeme zpozorovat.

Je to například hranatý bílý panáček, který čeká, jestli si ho někdo všimne a jestli toho někoho napadne, jak se tam dostal. To jsou totiž ty otázky, které bychom si měli klást. Jak se tam dostal? Protože tenhle panáček je opravdu hodně vysoko a navíc na dost krkolomném místě. Kdo ho tam nalepil? To je podle mě podstatné, kdo je tím rebelem bez příčiny, který se rozhodl pohrát si s prostorem kolem nás. Kde vůbec vzal samolepku toho podivného hybridního panáčka? Ovšem, že je to důležité, protože takový rebel může dát impuls a dodat odvahu dalším rebelům, kteří se začnou tímto nenápadným způsobem vyjadřovat.

Naše vyjadřování nespočívá jen v bezmyšlenkovitém sprejerství po zdech. Je sice pravda, že některé malůvky jsou uměleckým skvostem street artu, ale valná většina jsou jen klikyháky, čmáranice a vandalství bez jakékoliv hlubší myšlenky. Je to jakási obdoba očůrávání baráků. Každý si čůrne-stříkne a jde dál.

Zatímco samolepky, jsou něčím, co je nenápadné a chce to skutečnou dávku všímavosti anebo silný faktor nudy, aby se někdo odhodlal k tomu, aby zvedl hlavu od svého super výkonného smartphonu, přestal tweetovat, likeovat, komentovat nebo sdílet. Jsou však takoví jedinci, co to udělají. Vystoupí ze své ulity a objeví něco obyčejného v naprosto neobyčejném pojetí.

Kromě vtipných nebo netradičních samolepek jsou tu také samolepky I Love  Porno, které se vždycky někde objeví a ti, kdo jsou zasvěcení do tohoto fenoménu si pokaždé říkají, kde sakra vzali tu samolepku?

Zdroj: http://www.markething.cz/wp-content/uploads/tumblr_ncghroEqTp1r0foxfo1_1280.jpg

Stejně jako jiní se i tato skupina lidí rozhodla, že prubne schopnosti svého okolí a vyhecuje ho k nějaké reakci. A stejně jako většina takových projektů vzešla právě myšlenka samolepek I Love Porno z hecu a recese dnešní mladé generace, která nemá potřebu něco ničit, ale jen na něco upozorňovat. Ostatně, jako každá mladá generace v dějinách lidstva.

Jsou jedinci, kteří tuto aktivitu označují za vandalství, ale upřímně je mnohem snazší odstranit samolepku než zlikvidovat sprej. Žijeme v době, kdy se stále omývají staré křivdy a nabalují se na ty nové. Naše generace už nemá vůči komu se vyhranit. Náš přístup k životu je pro většinu lidí něčím jako profesionální lemplovství, ale to není pravda. Ne vždycky. Všichni jsme kreativní a chceme se proto tak i vyjadřovat.

Samolepky se staly něčím, co jsme milovali už od mala. Ony samolepky ve žvejkách nebo v lízátkách, dokonce i v dětských časopisech dnes nahradily samolepky, které mají něco vyjádřit, upozornit anebo jen zaujmout. Chceme si zachovat naší hravost a zároveň se zařadit do světa dospělých, což si podle zažitých dogmat žádá zadusit naše vnitřní dítě. To se nám ale nechce, protože pak zadusíme i tu kreativitu, která nás přivádí na tak šílené a zároveň geniální myšlenky, jako je lepit postavičky na místa, kam by je nikdo jiný nenalepil.

A o tom to je. My se nemusíme proti nikomu vyhranit. Stačí, když zůstaneme sami sebou a dáme průchod tomu, co chce z naší hlavy ven na světlo. Každá doba má něco do sebe a v každé době mladí poslouchají kecy (mentorování) typu „Já v tvém věku takové věci nedělala! Za mých mladých let sis něco takového nemohl dovolit! Bože, ty jsi ale drzá!“

Ano, jsme takoví, jací jsme nebo spíš takoví, jaké jste si nás udělali. Jiní nebudeme, tak se s tím smiřte. Kreativita a recese je naším každodenním chlebem a i ten náš zevling potřebuje tok kreativního myšlení a jistou dávku drzosti.

Život je příliš krátký na to, abychom se museli stále omlouvat za to, že jsme sami sebou, tak nás už nechte a milujte nás právě proto, že máme tolik odvahy na to, abychom se za to my sami nestyděli a naopak to dávali světu jasně najevo. Měli své vlastní názory a nenechali se ovlivňovat většinou.

Samolepky jsou to nejmenší, nikdo si jich pořádně nevšimne, ale pokud to pobaví nebo donutí alespoň jednoho člověka se zamyslet nad původní myšlenkou tohohle bláznivého a dadaistického aktu, tak to stojí za to. My nejsme ztracení a vy máte šanci na nový pohled na život a na prostor kolem vás.