Pátek literátů svátek?

Ach, pátek… konec týdne slibující šílený víkend. Tenhle pátek byl ale po dlouhé době něco extra. 

Po Nejen o Světě knih jsme s Modrou zase vyrazily do Prahy. A bylo to epický. Jako vždycky, když se my dvě vidíme.

Zdroj: http://www.caleidoscope.in/wp-content/uploads/2013/11/Books-and-coffee-xrinei-deviantart.jpg

Vzpomínáte si, jak jsem vám slíbila, že na tenhle článek nebudete dlouho čekat? No tak to byly jenom tři měsíce… že to ale uteklo!

Abyste byli v obraze, tak Modrá je moje druhé já. Spřízněná duše, šíleně dokonalý parťák, který mi dokonale rozumí. A co víc? I mým pošahaným myšlenkovým pochodům založeným na asociacích. Poznaly jsme se v knihkupectví. A pamatujte, že přátelství, která vzniknou v knihkupectví, přetrvávají navěky.

No a my dvě (Šílená Intelektuálka a Modrá) jsme měly jasný plán. Cílené bloumání kouzelnými uličkami Prahy. Prolézat zapadlé antikvariáty v zapomenutých uličkách a hledat knižní poklady, které tam na nás čekají. Nebo jsme v to aspoň doufaly. Zkrátka knihy byly doslova všude kolem nás. A to bylo tak neskutečně krásný. Tuhle naši pouť jsme zakončily v mém milovaném antikvariátu na Národce, ale to předbíhám. Zpět ke starým, voňavým a kouzelným knihám.

Antikvariáty mají kouzelnou moc, protože nás nějakým zvráceným latentním způsobem donutily šeptat. V antíku prostě nejde mluvit nahlas. Je to něco jako intelektuální svatokrádež. Byly jsme mezi starými knihami. Takže „Pšššt!“

Tahle vyčerpávající křížová výprava se musela prokládat životně důležitými zastávkami na blahodárný kafe, který jsme prokládaly výbuchy smíchu, kterému se na paty lepilo neuvěřitelné květnové vedro a pohoda, kterou si užijete jenom s někým, kdo vás opravdu zná.

Zdroj: http://miriadna.com/desctopwalls/images/max/Sunk-cup-of-coffee.jpg

Nakonec jsme zakotvily v legendární Malé rybě, kde jsem si porovnaly naše úlovky, mezi kterými byla například Manon Lescaut. Co si budeme nalhávat, kdyby ji Daniel Špinar neuvedl v Národním, tak bych po ní asi nesáhla. A tak jsme tam seděly, popíjely kafe a prostě vegetily. Co víc si může člověk přát?

No přeci ještě zajít do toho antikvariátu na Národce. Do Prahy jsem jela s jedním důležitým úkolem. Dovést mému Neurotikovi nějakýho japonskýho básníka. Byla jsem si tak jistá, že neselžu, že jsem naslibovala hory doly. „Neboj, přivezu ti ho!“ Hádáte správně. Nedovezla jsem ho. Ale našla jsem snad slušnou náhradu v podobě naprosto nepřekonatelnýho vydání La Fontaina.

A pak přišla řada na překvapení. Když pominu to, že jsem Neurotikovi jako recesi přivezla malou mumii na vykopání (děti si s tím prý neskutečně vyhrajou). A jemu tahle blbinka vyloudila nakonec úsměv na jeho kousavých rtech.

Ale zpět k překvapení. Hledala jsem nějakou zajímavou knížku o starým Římě. A Modrá mi k tomu dokonale sekundovala.

Obě stojíme u těch regálu s historickou literaturou a hledáme.

Modrá: „Francouzská revoluce?“

Šílená Intelektuálka: „Moc brzo.“

Modrá: „Pravěk?“

Šílená Intelektuálka: „Moc pozdě.“

V tomhle duchu to pokračovalo dalších dvacet minut, dokud jsem nenarazila na něco, za co bych se nemusela stydět. Dnes už si za boha nemůžu vzpomenout na to, co jsem nakonec dovezla. Ach…ta paměť.

To bych nebyla já, abych se ještě nepodívala na vinylky z druhé, třetí nebo dvacátý ruky. Co si budeme povídat, nic jsem tam nenašla. Teda nic, u čeho bych si řekla, že to nutně potřebuju. Během zevrubného hledání jsem svým laickým pozorováním přišla na to, že se někdy v té době někdo evidentně zbavil své celoživotní sbírky desek Barbry Streisandový. „Nechápu proč?“

Zdroj: https://ebookfriendly.com/wp-content/uploads/2016/08/Animated-gif-dancing-in-the-room-full-of-books.gif

Nicméně tenhle neúspěch nás přivedl na dost geniální nápad. „Co takhle vyrazit do Bontonlandu na Václaváku?“ Bylo to kousek a my po pár minutách vešly do moderního bludiště plného vinylů, cédéček, triček a dalších ptákovinek, ze kterých vám šla hlava kolem. Ráj. 

Strávily jsme tam nějakou tu chvilku, a pak odešly sice s prázdnýma rukama a obrovským seznamem toho, co budeme do budoucna nutně potřebovat.