Venku se zvedal vítr. Hřmělo. Bouřka byla
na spadnutí a Beránek se stále coural po okolí. Kavka už začínala být nervózní.
„Kde ten starý blázen je? Každou chvíli se
spustí lijavec.“ Chodila po společenském salónku sem a tam a stále pozorovala
okolí, zda neuvidí přicházet Beránka.
Nad
lázeňským domem se blýskl blesk tak, že Kavku oslepil.
 |
| Zdroj: http://liptal.knihovna.info/admin/img/424/image/kniha.jpg |
Egon si sedl za svůj mahagonový stůl,
který se v jeho rodině dědil po generace. Otakárek ho chvíli pozoroval a
pak si sedl také. Otýlie ho svorně následovala. Dlouho bylo ticho. Nikdo nic
neřekl, jediné, co se ozývalo, byly zvuky bouřky.
„Tak tedy snad abyste mi řekli něco o té
mladé dívce, ne?“
Otakárek
ztrácel lehce trpělivost. Egon se mu podíval do očí a spustil.
„Elvíra byla mladá a plná života. Všichni
jí měli rádi.“
„Se vší úctou k té mladé slečně, ale
na světě nechodí člověk, kterého by měli všichni v jeho okolí rádi.“ Otýlie
se na Viléma rozrušeně podívala.
„Jediný s kým si moc nerozuměla, byla
Adina.“
„No dovol Otýlie, snad nechceš říct, že má
chráněnka tvou neteř shodila z věže kvůli osobním antipatiím?“
„Kvůli osobním antipatiím možná ne, ale
kvůli Alekovi.“ V ten okamžik ťala do živého.
„Ty
mi nikdy neodpustíš, že jsem si tě tenkrát nevzal, že ne?“ Egon byl
v ráži.
„Co to sem pleteš? To je dávná minulost.“
Otýlie pomalu ztrácela svou vyrovnanost. Už se nadechovala s tím, že
šlehne Egona další zlou poznámkou.
„Kdo je Alek?“ vmísil se do roztržky
Otakárek.
„Můj mladší syn. Měl se s Elvírou
oženit.“
„Hmm! Mohl bych s ním mluvit?“
„Teď to není možné. Alexandr velmi špatně
nese smrt své snoubenky.“
„To určitě. Ten by se zhroutil i při
pohledu na mrtvou mouchu.“ Otýlie začínala blednout.
„Otýlie je ti dobře?“
„Nestarej se.“
„Je tu jedna věc, která je pro tento
případ rozhodující.“ Oba se na detektiva nechápavě dívali.
„Nechci, aby o tom někdo věděl. Vrah by se
mohl vyplašit a zabít někoho dalšího. A i kdyby ne, tak by mě zabila moje
sekretářka. Mám tady odpočívat, ne pracovat.“
„Jistě, to chápu.“ Otýlie přikývla.
...
Trojice vychází z pracovny. Otýlie je
stále čím dál tím bledší. Než dojdou do recepce, žena omdlí. V bludech
stále opakuje
„Ona ho nemilovala. Nemilovala ho.“ Otakárek
se nad ní nakloní.
„Okamžitě zavolejte doktora, musí se na ní
podívat,“ zavelel.
Egon
Bayer na takové chování nebyl zvyklý, ale teď nebyla vhodná chvíle protestovat.
...
Do hotelu se vrací promočený Beránek. Jen
co vešel do recepce, vrhla se na něho Kavka.
„Kde seš? Víš, jak jsem se o tebe bála?
Mohl do tebe uhodit blesk. Podívej se, jak jsi promočený. Okamžitě do pokoje.
Musíš si dát horkou vanu.“
Beránek
se nezmohl na slovo. Jen si vychutnával Kavčinu starost a to, že si ani
neuvědomila, že mu tyká. Šel za ní do svého pokoje.
„Tak vana je napuštěná. Běž se ohřát.
Nechám ti sem donést bylinkový čaj.“
...
Doktor prohlédl Otýlii a vyšel z pokoje.
„Co s ní je, doktore?“
„Buď v klidu Egone. Je
v pořádku. Jen jí dohnal šok ze ztráty. Bylo jen otázkou času, kdy se
zhroutí.“
„Můžu jí vidět.“ Ledový muž pomalu
roztával.
„Je mi líto, ale musí si odpočinout.
Jediné na čem trvala bylo, že za každou cenu musí mluvit tady s panem
Otakárkem. Prý to nepočká.“
Otakárek
proklouzl mezi muži do pokoje. Otýlie ležela v ohromné, zdobené posteli
obložené polštáři, zabalená v teplé dece. Vzhlédla k němu. Pod očima
se jí vybarvovaly fialové kruhy.
„Prosím posaďte se. Musím Vám něco říct.“
Otakárek se posadil do starodávného křesla a čekal, co mu chce žena dohnaná
žalem říci.
„Víte, nebyla jsem k Vám tak úplně
upřímná. Moje neteř mi byla vším a já věděla, že sňatek, který se chystá, bude
z rozumu a ne z lásky. Přesto jsem si nemohla nevšimnout, že je moje
holčička zamilovaná. Neptejte se mě jak, ale s naprostou jistotou jsem
věděla, že to není ten usmrkanec, se kterým si měla zkazit zbytek života.
Jednou v noci, když byl její otec pryč, jsem na ní uhodila. Přiznala se
mi, že opravdu někoho miluje. Je to zaměstnanec hotelu.“
„Myslíte, že to on jí zabil?“ Otýlie se na
detektiva vyděšeně podívala.
„To v žádném případě. Ten hoch jí
zbožňoval. Nezkřivil by jí vlas na hlavě. Byla pro něj vším. Když jsem je
viděla spolu, věděla jsem, že jim musím pomoct. Moje holčička se měla vdávat
z lásky.“ Po tváři jí začaly stékat slzy.
„Víte, ona byla vždycky víc moje než
Oldřichovo.“
Po
těchto slovech usnula a detektiv ji nechal v klidu odpočívat.
...
„Egone?“
„Ano?“
„Kdo je Oldřich?“
„To je Elvíry otec. Vzal si její matku, ta
ale brzy zemřela.“
„A Elvíra byla jejich jediné dítě?“
„Bohužel ano. Arnoštka byla velmi chabé
konstrukce a po porodu Elvíry už nemohla mít další děti. Oldřich to velmi těžko
nesl.“
„Byl to náročný den. Měli bychom si
odpočinout. Jo a Egone, nezapomeňte, nikdo se to nesmí dozvědět.“ Detektiv
nečekal na odpověď. Otočil se k majiteli hotelu zády a šel se lehnout.
...
Druhý den ráno si Vilém přivstal. Měl krásný
výhled do hotelových zahrad. Všechno bylo zelené. Chvíli pozoroval okolí, když
v tom si všiml mladého páru, jak se hádá v altánku. Muž výrazně
gestikuloval. Žena tam jen stála a snášela jeho zlost. Nakonec jí muž vzal do
náručí a políbil jí.
Otakárek
se odvrátil od okna a chystal se sejít do jídelny na snídani. Na chodbě narazil
na cizince, kterého ztratil při svém neefektivním sledování.
„Dobré ráno.“ Pozdravil muže. Cizinec kývl
na pozdrav, ale jinak se neprojevil.
Vilém
z toho muže neměl dobrý pocit. Jeho instinkt mu napovídal, že zde není
něco v pořádku. V jídelně na něho už čekala Kavka s Beránkem.
Oba vášnivě debatovali.
„Aaa, Viléme, kam ses nám včera
ztratil?“
„Jen jsem obdivoval zdejší krásy.“ Přisedl
si ke stolu a nalil si horkou kávu.
„A co jste objevil?“ zeptala se rádoby
nenuceně Kavka.
„Objevil jsem divadlo. Je jen kousek od
hotelu. Měli bychom tam na něco zajít.“ Ani na okamžik se na svou sekretářku nepodíval.
S až přílišným zaujetím si natíral toast máslem.
...
„To snad není možné, to je tento měsíc již
čtvrté klenotnictví.“ Od vchodu se ozval hlas ženy, kterou ráno viděl
v altánku.
„Aleku, řekni něco.“ Měla příjemný hlas. A
pokud mohl detektiv posoudit, byla velmi půvabná. Pár se posadil ke stolku
k oknu s výhledem na řeku. Mladík vypadal dost nemocně. Nepromluvil,
jen tam tak seděl a prázdně hleděl na řeku.
„Aleku, měl bys něco sníst. Už skoro dva
dny jsi nepozřel ani sousto.“
„Nemám hlad.“ Jeho hlas byl téměř
neslyšitelný.
„Aleku….“
Do
jídelny vešel muž z altánu. Ženě se vytratila myšlenka. Rázným krokem
kráčel k páru.
„Dobré ráno, bratříčku. Adino.“ Pozdravil
a přisedl si ke stolu.
„Ale copak? Nechutná ti?“ jeho mladší
bratr se na něho podíval se skleněnýma očima. Přes veškerou zlobu, kterou
v sobě živil, měl Ludvík svého malého brášku vždycky velmi rád.
„Chtěl bys pudink? Pamatuješ? Jako dítě
jsi ho miloval.“ Bratr ho stále pozoroval.
„Jako kluci jsme se vždycky vkradli do
kuchyně a tajně na něj chodili.“ Alekovi to na okamžik vyčarovalo úsměv na
rtech.
„Pudink by byl fajn.“ Starší bratr se na
něj zářivě usmál.
„Dobrá tedy. Jeden pudink.“ Zvedl se od
stolu, aby pro bratra zajistil jeho oblíbené jídlo.
„Kam jdeš?“ vyhrkla Adina.
„Do kuchyně pro pudink.“ Ani se na ní
nepodíval a odešel.
„On je tak hrubý a nevychovaný.“
Rozčilovala se.
„On tě miluje.“ Pronesl Alek bezelstně.
„Cože?“
„Ale jdi. Je to tak odjakživa. Ty a on. To
jak se kočkujete.“
„To je hloupost.“
„Vážně? A proč myslíš, že pije? Protože mu
to chutná? Ne, on utápí své zoufalství.“
„A co ty karty?“
„Ty ho také miluješ.“ Adina se na něj
provinile podívala. Než stačila cokoliv dodat, Ludvík se vrátil a v každé
ruce držel jeden pudink.
„Tak bráško, tady to máš.“ Alek se na
jídlo vrhl jako malé dítě.
Ludvík
pozoroval svého bratra s takovým uspokojením, které vyplývalo z toho,
že právě on ho přesvědčil, aby začal jíst. Mrkl na Adinu.
„Nuže to by bylo něco k mé
nezodpovědnosti.“ Znovu se zvedl a odešel.
Vilémovi
přišel tento výjev nadmíru zajímavý. Tak toto jsou děti Egona Bayera. Oba
chlapci mu byli natolik podobní, že je jen k udivení, že nemají tytéž
povahové vlastnosti.
„Omluvte mne. Musím jít.“ Už se měl na
odchodu, když ho Kavka zarazila.
„Kam tak spěcháte?“
„Za jednou známou.“ Otočil se na patě a
s lehkým krokem opustil jídelnu. Musel si urovnat myšlenky a nové
poznatky.
Cestou k Otýlii došel
k jednoznačnému závěru, že ani jeden z té trojice nezabil Elvíru.
Mladá žena by měla motiv, kdyby milovala mladšího bratra, ale podle všeho
miluje toho staršího. Na to se bude muset ještě podívat, ale jeho instinkt se
nikdy nemýlí. V hotelu je to jedno velké drama za druhým, ale vraha by
tady hledal jen těžko.
Žádné komentáře:
Okomentovat