Každá kniha potřebuje svůj čas

Dobře, tak skoro každá kniha. V životě snad každého čtenáře jsou knihy, které přelouská na první dobrou a je z nich hotovej celej život. V mém případě jsou to Svět podle Garpa, Ranhojič, Zlodějka knih, Cartierova panteřice nebo Čekání na Roberta Capu.

Zdroj: http://static.tumblr.com/1c312fde070499aed0ca552de8aee032/4o4kqxc/
0Ejnr34kn/tumblr_static_c9ayp59n0eg4s88owcwg4goww.jpg

Ale pak jsou tu knihy, který zkrátka a dobře potřebují svůj čas. Nejde si k ní sednout a jen tak se začíst. Musíte do nich totiž sami dozrát 
a je úplně jedno, jak moc na vás vaše okolí tlačí, že si je MUSÍTE přečíst. Osobně nemám ráda slovo MUSÍŠ. To se ve mně najednou všechno vzepře, napruží a zakřičí „JÁ NIC NEMUSÍM. JENOM UMŘÍT.“ Ideální doporučení k tomu, abyste si přečetli něco, co rajcuje někoho ve vašem ostříleném literárním okolí je fráze „To by sis měla jednou přečíst.“ Vidíte ten rozdíl?

Ne! Kdepak! Nemusíte. Můžete! Někdy až nastane ta pravá chvíle.

A pak když dozrajete k té či oné knížce, je to zážitek na celý život. Netvrdím, že je to vždycky pecka. Někdy je to tak hrozný, že na malý okamžik pochopíte, že někdy, někde, někdo, nějakou knížku spálil v kamnech, protože mu byla zima a ona se naprosto dokonale hodila na zátop nebo si s ní podložil stůl. Ne každá kniha je ta pravá. Ale když narazíte na TU pravou, tak vám zaručuju, že z ní budete nadšení do konce života.

Zdroj: https://fatmogul.files.wordpress.com/2014/08/bad-books-by-favourite-authors1-e1355053665671.jpg

Bude to možná knížka, která když o ní budete někomu vyprávět, tak si sami budete říkat, že to nezní zrovna nějak extra, a přitom vy jste z ní dodnes úplně vycákaný. Protože ty pocity a dojmy, který ve vás ten konkrétní příběh vyvolává se nedají popsat a předat dál. To se musí prožít, pročíst. V mém životě je takovou knížkou Boxer, brouk. Prostě zážitek na celý život. Hlavní hrdina je vlastně antihrdina 
a ten druhý smrdí jako shnilá ryba. Na první pohled to lehčím povahám připadá jako těžkej elkhaft, ale v konečný fázi je to skvělá knížka, u který jsem se hodně nasmála. I když je možná pravda, že jsem si od děje držela až příliš nezdravý odstup. No co? O to víc jsem si ji užila. Krása v ošklivosti 21. století.

Zdroj: https://ichef-1.bbci.co.uk/news/1024/cpsprodpb/98F3/production/_87155193_istock_000019920362_large.jpg

Kapitolou samou pro sebe jsou knihy, které se k nám dostaly, ale ještě nenastal jejich čas a ony trpělivě čekají v knihovně, až po nich sáhnete. Jenže ne vždycky je taková kniha tím, co si od ní slibujete, nebo tím, co vám o ní navykládá vaše okolí. Po dočtení podobné knihy často dochází k doživotnímu traumatu. Velkému zklamání a pocitu naprosté zrady a zhrzenosti.

Po čekající knize často sáhnete, i když někde v kostech cítíte, že to ještě není ono. V mém případě to bylo Vejce a já. Všechny holky, co znám a co tu knížku četly, z ní byly nadšený. Jenom já jsem byla zklamaná a otrávená.

Uznávám, že tady hraje prim moje ornitofobie. Já si prostě nedokážu představit život na kuřecí farmě. Fuj!

Vlastně já si vůbec nedovedu představit život na farmě. Kavárenský povaleč patří do kavárny nebo do čajovny. Prostě do města i se svými knihami a podrážděnými neurotickými přáteli.

Zdroj: http://bestanimations.com/Food/Beverages/Coffee/coffee-animated-gif-18.gif

A nakonec jsou tady knihy, na který si brousíme zuby, ale pořád je tu něco, co způsobuje, že naše setkání odkládáme. Není to tou knihou ani vámi, ale okolnostmi. A pak jednoho dne se Vesmír unaví a vy na tu svou zamilovanou knížku narazíte v Levných knihách. Najednou se zastavíte a pozorujete ji, jak tam klidně sedí a čeká na vás, až si ji koupíte a odnesete domů. Protože ona od začátku věděla, že teď nastala ta chvíle. Věděla to dřív než vy. Touhle mojí knížkou byl Stín větru. Roky jsem o něm věděla, ale nějak jsem na něho zapomněla 
a pak, v tu nejmíň pravděpodobnou chvíli, jsem na něho narazila a bylo to.