#10 Nejlepších knih za rok 2017

V loňském roce jsem přelouskala docela dost knih. I když je pravda, že jich mohlo být mnohem víc. Snad letos.

Zdroj: http://www.startupremarkable.com/wp-content/uploads/2015/02/a-book-a-week-image.jpg

A tak jsem si sedla ke svým poznámkám a vyšťourala ty, který mě bavily nejvíc. Je to sice žánrový mišmaš, ale komu by to vadilo, že? Šílenost se musí podporovat. Co podporovat? Šílenost musíme pěstovat.

#1 Čekání na Roberta Capu

S Robertem Capou jsem začala rok 2017 a byl asi tím nejlepším, co se mi mohlo dostat do rukou. I když venku byla zima až praští, tak já se natolik nechala pohltit atmosférou knihy, že jsem i v lednu cítila horké španělské slunce na tváří a slyšela kolem vybuchovat bomby. Neohrožená Gerda Taro z divokého Maďara vytvořila světoznámého válečného fotografa Roberta Capu. Osudový příběh dvou lovců unikátních snímků, které rozdělila Španělská občanská válka.

#2 Nikdykde

Moje úplně první Gaimanovka dostála svého slibu a já jejímu kouzlu podlehla po prvních odstavcích. Dobře, stačila mi anotace. Ale pššš! Po dočtení se mě zmocnila nepřekonatelná touha zajet si aspoň na skok do Podlondýna. No nic, tak aspoň opět zpátky do Londýna. Dvířka a Richard Mayhew jsou boží a já se k nim v příštích několika letech určitě ráda vrátím. Stále čekám, že narazím na markýze de Carabase, kterému bych dlužila laskavost.

#3 Nebeský vězeň

Předloni jsem četla Stín větru a ten mě naprosto dostal. A tak bylo nad barcelonské slunce jasné, že se začnu pídít po další dávce Zafóna a nejlépe ze stejného prostředí. A hle, byl tady Nebeský vězeň, který bezprostředně navazoval na události ve Stínu větru. Čtenář se tady blíže seznamuje s postavou Fermína Romera de Torres. Nejlepšího přítele mladého Daniela, který hledá své štěstí v temné době Frankovy vlády.

#4 Poslední deska

První případ vinylového detektiva se stal úctyhodnou náhradou za rok bez Cormorana Strika. A co víc, Poslední deska nám dala nového hrdinu, který miluje jazz, pije výběrovou kávu a prolézá Londýn, aby našel vzácnou desku Easy Come, Easy Go. Kromě toho narazí na svou femme fatale a odjede na skok do Ameriky. Celý příběh je dokonale proložený autorovým nezaměnitelným smyslem pro humor. Sama jsem projevovala značně nahlas své emoce, které ve mně kniha vzbuzovala. Od výbuchů smíchu až po naprostou konsternaci nad tím, co se tam dělo. Pro mě to byla jednoznačně detektivka roku.

#5 Plamen v temnotě

Druhý díl Jiskry v popelu byl skvělej. Splnil má čtenářská očekávání, a navíc mi připravil několik lehce infarktových situací. Samotný děj knihy je vskutku zběsilý a vy sami čtete snad stejně rychle, jako prchají hlavní postavy. A co víc, během celé té doby se vám postupně odhalují nová a nová tajemství. Sabaa Tahir nakonec přidala ještě jednoho vypravěče, což se ukázalo jako dobrý tah. Krásně zakončil rok 2017.

#6 Dobrá znamení

Dobrá znamení jsem si pořídila na doporučení mé intelektuálně spřízněné duše, a byla jsem nadšená. Teda do první poloviny, kdy jsem knihu přečetla jedním dechem, ale pak jsem se dostala do druhé poloviny a tam už jsem opravdu bojovala. Nakonec jsem se jednoho večera zakousla a s úderem půlnoci znamení dočetla. Crowley a Azirafael byli nepřekonatelní.

#7 Prokleté domovy

Další případ Petera Granta. Tentokrát se nám magie zapletla s architekturou. Peter se na nějakou dobu musel odstěhovat z Rozmaru, aby záhadě přišel na kloub. Mezi tím narazil na ruskou praktikantku, která nestárne 

a v neposlední řadě se dočkal zrady z nejméně očekávaného místa. Tedy, jen Peter to nečekal. Kniha stejně jako Měsíc nad Soho končí nervy drásajícím cliffhangerem.

#8 Malý pražský erotikon

Druhý román Patrika Hartla nezklamal. Tentokrát nám autor nabídl hned celou osudovou ságu dvou rodin, které bydlí hned vedle sebe. Přestože má Hartl nepopiratelný komediální talent, tak jeho druhý román ve vás po dočtení vzbudí spíše smutek. Přeci jen je to celá sága a my s hlavními hrdiny prožijeme téměř celý jejich život. Od zamilovaných dvojic s nadějnou budoucností až po páry, které spolu jsou z vděčnosti nebo zvyku. To ale knize na půvabu neubírá. Postavy jsou natolik báječné, že si je zamilujete. Teda skoro všechny.

#9 Divadelní román

První kniha, kterou jsem od Bulgakova četla. Vrhla jsem se do ní i přes skutečnost, že se jedná o nedokončený román, což mi vykouzlilo nejednu vrásku na čele. Přesto jsem si knihu jako pravý teatrolog opravdu užila 

a kochala se Michailovo kousavými odkazy na velké osobnosti ruského divadla jako byl Stanislavskij (i se svou slavnou metodou), nebo sám Anton Pavlovič Čechov. A to i přesto, že hlavní hrdina je tak trochu, dobře, hodně velký sr*č. Ukazuje se, že ruští autoři se dají číst (zdaleka ne všichni a zdaleka ne všechno od každého, podotýkám). Brzy se musím vrhnout i na Mistra 

a Markétku.

#10 Jonathan Strange a pan Norrell 

Největší oříšek minulého roku. Trvalo mi přes měsíc, než jsem se prokousala od začátku až do konce. Přesto to utrpení stálo za to. Nakonec jsem byla nadmíru spokojená. Příběh dvou mágů, kteří mají vrátit do Anglie magii byl skvělej, jen místy trochu rozvleklej. Nicméně kniha má všechny předpoklady úspěšného románu. Záporáka prohnilého do morku kostí, krásnou ženu, která uvízne v jeho spárech. Marnotratného mága a manžela v jedné osobě, sebestředného učitele magie a spoustu vedlejších postav, které mají své vlastní drobné příběhy, které vás na první pohled odtrhují od hlavního příběhu, ale nakonec si i ty oblíbíte. Nevím, jestli se někdy vrátím ke Strangeovi a Norrellovi, tak abych se opět prokousávala příběhem, ale po čase bych jimi mohla opět listovat.