Devadesátá léta
devatenáctého století se nesla ve znamení jednoho z největších justičních
omylů, ten vešel do dějin jako Dreyfusova aféra, kterou mimo jiné ovlivnily
silné antisemitistické nálady tehdejší Francie.
„Mercier má za manželku Angličanku a je
považován za republikána a volnomyšlenkáře, například odmítá chodit na mši –
což jsou vlastnosti, které obdivuji. A přesto, navzdory tomu všemu, na něm lpí
cosi připomínajícího jezuitského fanatika.“ str. 23
 |
| Zdroj: http://2.bp.blogspot.com/- EYCdNIc-Mek/T-Kmr9mC7hI/ AAAAAAAABC0/CQig5I9DKs4/s1600/alfred20dreyfus-big.jpg |
Co byla Dreyfusova aféra?
Na konci 19.
století otřásl celou Francií politický skandál, který vešel do povědomí světa
jako Dreyfusova aféra. Aktérem této aféry byl židovský důstojník francouzské
armády Alfréd Dreyfus. Toho na základě falešných důkazů obvinili ze špionáže pro Německé císařství a odsoudili k vyhnanství na Ďábelském ostrově. Nakonec po dlouhých soudních tahanicích byl Dreyfus ještě za svého života očištěn a rehabilitován.
„Tohle je jeden z problémů republiky– v monarchii si aspoň nikdo vážně nepředstavuje, že by se mohl stát
králem.“ str. 46
 |
| Zdroj: https://media.thetab.com/blogs.dir/7/files/2013/11/Robert-Harris-2.jpg |
Autor: Robert Harris
Anglický
spisovatel, který se narodil léta Páně 1957 v Nottinghamu. Bob dnes píše
hlavně romány. Ale ještě, než s tím začal, tak vystudoval anglickou
literaturu na univerzitě v Cambridgi. Po škole nastoupil do BBC a dnes se
živí psaním.
„Je možné, že nevina není
rozpoznána ve věku osvícenství a pravdy?“ str. 65
Děj:
Všechno to začalo
jednoho lednového rána, kdy byl kapitán Dreyfus obviněn ze špionáže. Zatímco
špiona poslali až na Ďábelský
ostrov, tak důstojníka Georgese Picquarta povýšili. Nejednou vede francouzskou
tajnou službu a seznamuje se se vším, co k tomu patří.
Zrada, padělání
důkazů i křivá svědectví. To vše ukazuje na fakt, že špión není špiónem, ale
obětí. Picquart bojuje za znovuotevření případu Dreyfus. Důkazy, které se vynoří
po odeslání špiona na Ďábelský ostrov poukazují na fakt, že celý proces byl
vykonstruovaný. Jenže to se nehodí těm nahoře, kteří se vrhnou i na chudáka Picquarta.
Nakonec se mu
podaří znovu otevřít případ a dostát spravedlnosti, a to i za cenu, že přijde o
jedinou rodinu, kterou zná. O armádu. Protože právě on odhalí Ferdinanda Esterhazyho, který měl prodávat informace nepříteli.
„Možná se obléká jako důstojník,
ale pod jeho uniformou bije srdce romantického spisovatele románů pro ženy.“ str. 77
O knize:
Důstojník a špeh
je rozhodně zajímavá knížka o neutuchajícím boji za spravedlnost. Harris nám
přibližuje Alfréda Dreyfuse a dělá z něj skutečného člověka, ale
k velké škodě je někdy až moc popisný.
„V jisté chvíli jsem zřejmě přestal být
armádním důstojníkem a stal jsem se detektivem. Šlapu chodníky. Hovořím se
svědky. Shromažďuji důkazy.“ str.
165
Celý příběh
pozorujeme očima starého mládence, plukovníka Georgese Picquarta, který nově vede tajnou službu a má ještě
tajnější milostné pletky. Celý příběh je zabarven jeho emocemi, pohnutkami, ale i
hodnotami.
Kniha je příběhem
o tom, jak obviní důstojníka ze špionáže jen proto, že je Žid. Postupně se nám
tak rozkrývá působivý boj s okolním světem, který se změní ve zběsilý běh
za pravdou.
Na straně 331 se
dokonce dočtete o tom, jak vznešená francouzská společnost pálila Zolovy knížky
jen proto, že se otevřeně zastával Dreyfuse. Slavná žabožroutská demokracie
byla od začátku pofidérní. „Volnost, rovnost, bratrství“ jsou jen prázdná
slova, která měla přesvědčit nižší vrstvy, že jsou si všichni Francouzi rovni.
 |
| Zdroj: https://www.tyden.cz/obrazek/201503/54feee92852f9/crop-772787-4.jpeg |
„Jak
rychle si člověk zvyká na moc! Ještě před několika měsíci by se mě
v ministrově vnitřní svatyni zmocňovala hrůza: nyní je to jen pracoviště a
ministr sám je pouze další voják – byrokrat procházející otáčivými dveřmi
vlády.“ str. 133
Procesy
s Dreyfusem dokazují, že spravedlnost je slepá, a lidská houževnatost a
odhodlání nezlomené. O to je horší, že se nejedná o fikci, ale o skutečné
události. Při čtení vás často přepadne vztek nad tou nespravedlností.
Co mě opravdu bavilo, byly odkazy na
skutečné osobnosti francouzské společnosti. Od božské Sarah Bernhardtové,
Alexandra Dumase až po záhadnému muže se železnou maskou.
„Nic jako tajemství neexistuje –
v moderním světě s fotografií, telegrafem, železnicí a novinami
skutečně ne, staré časy úzkého kroužku zasvěcenců, podobně smýšlejících lidí,
kteří mezi sebou komunikují pomocí pergamenu a brka, jsou ty tam.“ str. 205
Kniha sama o sobě
byla velmi čtivá a ke konci i dost napínavá. Události vám vířily hlavou,
i když jste ji zavřeli a chtěli se věnovat něčemu jinému. Od atentátu na
právníka máte napnuté nervy až skoro do konce, kdy slepá spravedlnost otevře
oči. Důstojník a špeh nebyl ztrátou času, ale není to ani nic, k čemu by
se člověk po letech s nostalgií vracel.
„Jsem zakladatel školy Dreyfusových studií: její přední badatel, její hvězdný
profesor – v mé specializaci neexistuje nic, na co bych neznal odpověď:
znám každý dopis a telegram, každou osobu, každý padělek, každou lež. Občas se
zvedají důstojníci generálního štábu jako upocení studenti, aby se mi
v konkrétních bodech pokusili oponovat: snadno je drtím.“ str. 396–397
Originální název: An Officer and a Spy
Překlad: Libuše a Luboš Trávníčkovi
Vydal: Euromedia Group k.s. – Knižní klub
Rok vydání: 2016
Počet stran: 416
Za mě: 7 z 10
Žádné komentáře:
Okomentovat