Nevinné začátky „part II“

Každý začátek je náročný. A pokud není, tak děláte něco špatně. I když je pravda, že můj nový začátek jde zatím docela hladce. Až mě to samotnou překvapuje. Ale dost samochvály, ono to jistě brzy přejde. Minulý týden jsem vám slíbila pokračování svých nevinných začátků a tady to máme.

Když jsem nastoupila do své první regulérní práce, tak mě ani nenapadlo, že se mi během tak krátké doby může stát tolik přehmatů, že si budu připadat jako horší verze Bridget Jones. Ale je pravda, že můj zadek nepřistál na žádný kameře. Zatím.

V rámci mého poznávání okolí a lidí se mi stalo několik (jako docela dost) trapasů nebo momentů, které mi na malou chvíli vyrazily dech.

Ještě, že jsem měla prádlo

Bylo září a venku bylo ještě krásně. Člověk neměl potřebu se nabalovat, naopak toho nosil co nejméně. Tehdy jsme se s kolegyní vydaly na vernisáž k výstavě, která byla součástí oslav 700. let od narození Karla IV. Měla to být rutina. Já se blíže seznamovala s radními 

a dalšími významnými lidmi našeho města. (A tak nějak jsem si připadala jako ve zmateném snu.) 

Narazila jsem tam na sochařem, kterému jsem sdělila, že mu zavolám a sejdeme se u diářů. To byl první špíček toho podvečera. „U diářů? To je kde? Tam to neznám.“ Tak jsem se na něho podívala, snažíc se nevyprsknout smíchy a vysvětlila jsem mu, že jsem myslela ty klasické papírové diáře, abychom si synchronizovali volný čas. Zklamání v jeho očích nesmaže už nic.

Jenže pak přišel trapas s velkým T. Ráda bych tady zdůraznila, že nesnáším zkratky, takže věta typu: „Tohle je ředitel (jistého velkého hudebního tělesa) XYZ.“ Beru jako nějaký fakt, který se v mé hlavě ale nikdy nespojí s ničím konkrétním. Když dojde na zkratky, tak vypnu.

A tak jsme po zahájení výstavy a po několika nekonečných hudebních vystoupeních začaly s panem ředitelem konverzovat. Byla docela sranda. Já se opět rozvášnila nad divadelní tvorbou Daniela Špinara a začala obhajovat českou činohru, protože opera není nic, co bych vydržela déle než pět minut na Youtube. A protože patřím mezi lidi, kteří neumí komunikovat, aniž by u toho používali i ruce, tak jsem párkrát rozhodila rukama a trapas byl na světě.

Abych to uvedla na pravou míru. Měla jsem na sobě košili s dost povolnými knoflíčky, ve výstřihu hozená sluchátka a na krku foťák. Když se tohle všechno připočetlo k mému máchaní rukama, knoflíčky si řekly, že je na čase, aby se moje holky provětraly a já rázem na pana ředitele tasila svítivě zelenou podprsenku. Tohle se fakt může stát jenom mně. (Pro vás, co jste četli „part I“ to byla ta samá, co jsem měla pod tílkem v monzunovém dešti.)

Zdroj: https://kissatmidnight.files.wordpress.com/2017/08/giphy4.gif?w=456&h=256

Základem úspěchu je být pohotový, tak jsem se jen otočila a knoflíčky obratně opět zapnula. Sluchátka strčila do kapsy a foťák do kabelky. Během toho jsem si říkala, že je tu stále jistá šance, že to nebude tak hrozné. Může být gay. Otočila jsem se zpět, omluvila se 

a doufala, že je to OK. Jenže hned potom přišla hláška. „To bylo těsně po mém rozvodu.“ Sakra. Není nad to tasit ňadra na cizího heterosexuálního chlapa. Taková situace se nedá vyžehlit, jenom elegantně přejít. Celou dobu mi pak zvonilo v hlavě: „Klika, že jsi na sobě měla prádlo!“

Až ex post jsem zjistila, co je zkratka XYZ. Bylo to asi půl hodiny potom u kafe. A tehdy jsem dostala menší dodatečnou mrtvici. (Mimo jiné jsem mu vysvětlovala, kdo byl Kurt Cobain. Chápejte, mám ho v mailu a někteří se tomu diví, ale já ten mail mám od deváté třídy.)

 Když se na to podívám zpětně, tak to taková hrůza nebyla. A navíc mi během toho podvečera zarecitoval Baudelairea. Dneska se svému podprsenkovému trapasu jen směju a občas ho hodím k dobru jako povedenou historku.

Prsa, farář a výběrová káva

Že se vám zdá tahle kombinace slov jako něco, co se neslučuje? No, kéž by. První rok v práci mě posedla touha dělat rozhovory s muži víry. Pro mě jako ateistku to byla živná půda, a navíc jsem byla zvědavá na jejich pohled na svět.

Zdroj: http://bestanimations.com/Food/Beverages/
Coffee/coffee-animated-gif-18.gif

Jednoho dne jsem si domluvila rozhovor s panem farářem. Vzala si na sebe ten nejmíň závadný svetr a vyrazila na faru. Sice jsem ateistka, ale všechno má své meze. Genius loci má vliv i na mě. Malý, ale má.

Ale zpět k jádru pudla. Když jsem dorazila na místo, tak mi pan farář uvařil úžasnou výběrovou kávu, na který jsem si pochutnávala po celý náš rozhovor. Ze začátku jsem byla trošku strnulá, pak začal pan farář vyprávět vtipy. I já přidala jeden lehce morbidní, který měl úspěch.

(Víte, jaký je rozdíl mezi Ježíšem a obrazem Ježíše? Ne? Na přibití obrazu Ježíše stačí jen jeden hřebík.)

A smáli jsme se mu oba. Abyste věděli.

Pak jsme se nějakým záhadným způsobem dostali k dětem. K tomu, jak je důležitá role otce a tak dále. No a když už jsem si myslela, že jsme vybrousili z oné závadné tématiky, tak mě pan farář dorazil větou, kterou doprovodil odborným pohledem: „Když na vás tak koukám, tak vy budete kojit dlouho!“

Teda, čekala bych cokoliv, ale že mi výstřih bude komentovat farář, který má v popisu práce obracet oči k nebi, to nikdy. Přesto se musí nechat, že to byl příjemný rozhovor, který jsem si užila. A s panem farářem se vždy rádi vidíme.

Když mi to došlo, tak jsem málem nabourala

Loni jsem jela udělat repo z jednoho larpu. Hon na bestii byl tak skvělej, že jsem litovala toho, že se nemůžu zúčastnit jako hráč. Nevadí, možná příště. Organizátoři si vybrali jako lokaci jeden zámek tady v okolí. Ale ještě úžasnější jsou zahrady toho zámku…je tam úplně všechno, velký strom s houpačkou, kamenné sochy, jezírko, kašna a široko daleko samá zeleň a genius loci, kterej vás doslova srazí na kolena. Ideální místo na psaní románů.

Pro účely reportáže jsem i já dostala kostým a repliku. Kdyby se náhodou stalo, že se mě některý z hráčů na něco zeptá, mám mu říct: „Jsem vesničan z nedaleké vesnice.“ Umíte si představit, jak náročné bylo něco takového si zapamatovat.

A tak jsem v kostýmu vesničanky s ukrytým foťákem pod šátkem prozkoumala, co se dalo, nasála jedinečnou atmosféru a trochu šmírovala hráče. Pletky, intriky i nevinná setkání v místní putyce. Když jsem měla všechno, pro co jsem si přijela, vrátila jsem kostým 

a jela zpátky do redakce.

Odjížděla jsem v takový povznesený náladě jako už dlouho ne. Úžasný prostředí, skvělej nápad, a navíc v rádiu zrovna hráli Legendary. Co víc si přát?

Zdroj: https://k09.kn3.net/0AD301132.gif

Myšlenky se mi honily hlavou, když v tom se objevila jedna zákeřná: „Tady bych se chtěla jednou vdávat.“ Ve chvíli, kdy mi plně došel obsah téhle myšlenky, tak jsem to málem narvala i s autem do kostelní zdi. 

Jsem ten typ, co má trauma jen z pohledu na svatební šaty. Poprvé v životě jsem zažila panicky úzkostný stav v půjčovně šatů, když jsem sháněla něco na sebe na první promoci. Hned u vchodu byly všude svatební šaty, jako byste rozsekali sněhovou královnu. Naprostá bělostná hrůza! Stále nechápu to zvláštní pohnutí mysli, kdy se dva lidi navzájem dobrovolně okroužkujou. Co je špatného na životě na hromádce?

Naštěstí zbytek cesty byl v klidu, a dokonce se zvedla i mlha, takže jsem viděla dál než půl metru před auto.

Oni jsou dvě? Jako vážně?

Mezi mé nejomílanější přehmaty patří nevinná záměna jedné místní fotografky za relativně známou malířku obrazů, který rozhodně doma na zdi mít nechcete.

Zdroj: http://cdn1.clevver.com/wp-content/uploads/
2014/04/Big-Bang-Theory-I-need-help.gif

Byly to ty opravdové redaktorské začátky, kdy jsem krátkým zprávám chtěla dát nějako přidanou hodnotu. A když jsem zjistila že v jedné knihovně vystavuje fotografka V. L. začala jsem akčně googlit. Co čert nechtěl, tak jsem narazila na umělkyně stejného jména, takže vznikla zpráva, která v úvodu a závěru mluvila o naší fotografce a prostředek byl o ženě, která nemá moc vlasů a její obrazy ve vás vyvolávají maniodepresivní stavy. (Aspoň ve mně ano.)

Nicméně tento můj mladický elévský přehmat mi dodnes omlacuje o čumák místní všemi zbožňovaný knihovník. Za poslední dva měsíce jsem to slyšela snad čtyřikrát. Někdy se mi zdá, že je to vděčnější historka, než podprsenka a pan ředitel.

Ale ruku na srdce napadlo by někoho, že jsou dvě? Jako vážně? Takovej bizár? Jedna z prvních velkých náhod, která je tak nepravděpodobná, že musela být pravdivá.

V dalším pokračování mých redaktorských přešlapů se dozvíte, jak jsem si užila safari po Česku nebo to, jak sem u nás narazila na kluka, kterýho učil oponent mojí diplomky. Protože náhody se v téhle práci staly mým denním chlebem.