„Stále více pacientů umírá po krátkém
pobytu na lůžku, žádný lékař nemá prostředek proti této chorobě. Na frontě i
doma umírají bratři, sestry, rodiče. Diagnóza je vždy prakticky stejná: zápal
plic v důsledku influenzy.“ str. 5
Autor:
Harald Salfellner
Rakouský lékař
žijící od roku 1989 v Praze.
„Nikdo ani po sto letech neví, kdy se
epidemie rozběhla, kdy se původci choroby podařilo uchytit v lidské
populaci a explozivně se rozšířit.“ str.
35
 |
| Ilustrace z knihy. |
Španělská chřipka:
Tahle
chřipka nemá s Iberským poloostrovem nic společného. I když je pravda, že
i tam řádila. Předpokládá se, že ji do Evropy zavlekli vojáci z Asie.
Zajímavé je, že na následky spojené s chřipkou, která způsobovala zvýšenou
reakci imunitního systému, a tím zhoršovala průběh celé nemoci, umírali
především mladí lidé. Pacienti, u kterých se předpokládalo, že jsou dost silní,
aby se s nemocí poprali. Životy mužů, dětí i žen vyhasínaly jako svíčky v poryvu
větru.
Mrtvých
v průběhu let stále přibývá, docházejí rakve, a není nikdo, kdo by
vykopával nové hroby. A lékaři neví, jak svým pacientům účinně ulevit. Co hůř,
i oni umírají na nemoc, kterou neumí léčit. Odhaduje se, že na celé zemi si
chřipka vyžádala až 100 milionů obětí.
Na
komplikace spojené se Španělskou chřipkou zemřel dokonce i rakouský malíř Egon
Schiele se ženou a nenarozeným dítětem. Ulehl s ní i Franz Kafka, ale toho
si už dávno zarezervovala tuberkulóza a nehodlala se o něho dělit. Další
významnou obětí se stal i francouzský básník Guillaume Apollinaire.
Smrtelná verze
influenzy se pravidelně vrací. Vysvobozením z horečnatého sevření chřipky
je pro mnohé většinou jen selhání srdce. Ale našlo se i pár šťastlivců, kteří
ji překonali.
„Influenza se zásadně odlišuje od některých
jiných chorob jako mor a cholera. Nemáme pro ni nikde na zemi jedno vymezené
endemické ohnisko.“ Walter
Levinthal, 1921
O knize:
 |
| Ilustrace z knihy. |
Autor nám
v knize ukazuje s maximální geografickou přesností, která je u něčeho
tak starého možná, jak chřipka s železnou pravidelností klátila lidskou
populaci. A také, že tu nebyla jenom Španělka.
Před ní řádila v letech 1889 až 1890
jedna taková zákeřná potvůrka. Na komplikace spojené s chřipkovým onemocněním
umřel dokonce i velký
Goethe, ale to ještě nebyla naše oslavenkyně.
Příběh pandemie
z roku 1918 je plný zajímavých informací, ke kterým se člověk normálně
nedostane. Publikace je o to lákavější, že letos slaví španělská chřipka
stoleté výročí, stejně jako Česká republika. Přesto je tu pár věcí, které mě
jako čtenáře lehce iritovaly.
Na můj vkus je v ní příliš mnoho
odborných výrazů. Po čase vás přestane bavit vyhledávání lékařských termínů,
které mimo jiné najdete i v zadní části.
Kniha se staví do řad odborné literatury.
Kvůli tomu je často pro laika matoucí. Má nás seznámit s tématem. A my
sami si pak máme v případě zájmu dohledat další odbornější informace. Ale
až po přečtení.
Zároveň s tím
jsme zahlceni příliš mnoha čísly, daty a statistikami, které nám toho během
čtení zas tak moc neřeknou. Pokud tedy nejste fanoušci cifer.
Ale abych tenhle
výroční kousek jenom nehanila, musí se mu nechat krásné grafické zpracování.
Kniha je plná dobových kolorovaných fotografií, reklam a inzerátů, které
dokreslují dění v době pandemie. Pevná vazba, křídový papír a dramatická
obálka jen vyzývají k přečtení. Pokud je pro někoho tahle
knížka povinná, tak jsou to naši dějepisáři.
Autorovi se na
malé ploše podařilo obsáhnout celý svět a seznámit čtenáře s několika
domněnkami a zajímavými fakty. Od dělníků z Číny, kteří přijeli pracovat
do Ameriky až po doktora, který se vydal dvakrát na vykopávky, aby pokořil
permafrost a přivezl vzorek plic s virem H1N1. To jsou přesně ty věci,
které bych se chtěla dozvědět už ve škole.
Originální název:
Die Spanische Grippe: Eine Geschichte der Pandemie
von 1918
Překlad: Pavel Cink
Vydal: Vitalis
Počet stran: 167
Rok vydání: 2017
Za mě: 6 z 10
Žádné komentáře:
Okomentovat