„Každá doba si své děti deformuje po svém.“ str. 24
Ostatně i dnes si
mnozí, co ochutnají některý z pramenů, musejí myslet, že je to za trest. Pokud tedy
neucucávají třináctý pramen Becherův. I když, i příliš Becherovky je mnohdy ještě
horší, než když si cvaknete třeba pramen Svoboda. (A že ten je, ze všech
pramenů nejhnusnější…já je ochutnala všechny, mně můžete věřit)
„Becherův příběh potvrzuje dávnou pravdu,
že člověk je vznešený tvor hodný obdivu a lásky, zatímco lidstvo je hňup.“ str. 31
 |
| Zdroj: https://img.cncenter.cz/img/3/article/867852_zdenek-smid-v0.jpg?v=0 |
Autor:
Zdeněk Šmíd
Český spisovatel,
jehož srdce dobilo v roce 2011 na Seychelách. Tehdy mu bylo sedmdesát tři
let. Šmíd se dostal do povědomí svých čtenářů díky svému specifickému humoru.
Ze začátku se živil jako učitel, ale nakonec se z něho stal spisovatel z
povolání.
Dlouhá léta žil
v Karlových Varech, ale pak se přestěhoval do Prahy.
Mezi jeho
nejslavnější knihy patří Proč bychom se
netopili, aneb vodácký průvodce pro Ofélii a jeho volné pokračování Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí
po horách.
„Werther v Johannovi ještě pláče,
Faust už s rozkoší tříská kladivem do skály.“ str. 74
O knize:
Mé staré dobré
Vary jsou plné zajímavostí o Karlových Varech. I já, která byla v podstatě
odkojena léčivými prameny jsem mnoho z toho, co Šmíd popsal nevěděla.
Přičítám to diletantskému způsobu výuky učitelů na základních školách. Koho
zajímá nějaká vedlejší nebo hlavní věta, já chci vědět, proč baron von Lützow nechal dát na sloup kočku,
která špulí zadek směrem, kde kdysi stávala původní karlovarská radnice.
Ale zpět ke knize.
Mé staré dobrá Vary nejsou žádnou odbornou publikací, to ani náhodou. Čtenář se
v nich sice dočte o našpulené kočce, ale také narazí na lázeňské drby a
zapomenuté historky. Vary se nám najednou vykreslí v úplně jiném světle.
Jsou živější, akčnější a zábavnější. Na malý okamžik se vrátíte v čase a
zažijete jejich slavné doby, kdy skutečné zářily. A tím teď nemyslím žádný
z velkých požárů.
„Té noci se město, aniž to tušilo,
rozloučilo s nenávratným časem, kdy svět u pramenů promítal rozmarnou a
nenávratnou divadelní hru, při níž se tak dobře zapomíná.“ str. 105
Během čtení téhle drobné knížky jsem se
sama dozvěděla dost (i pro mě nových) věcí o mém téměř rodném městě.
Významné rody zde
zakládaly svá impéria. Becherové, Mattoniové, Moserové, Puppové a další.
Žily tady svůj karlovarský sen. Žoviální průvodce pitím a žitím má ještě jednu
nezaměnitelnou výhodu. Začnete od sebe rozeznávat jednotlivé členy rodiny
Becherů. Konečně si spojíte, že David byl slavný balneolog, že Josef začal pracovat na legendárním likéru,
a že Jan mimo jiné postavil slavnou továrnu, kde je
dnes muzeum Becherovky.
Přesto má tahle
útlá knížečka jednu velkou nevýhodu. Nejde o žádné velké počteníčko, naopak.
Šmíd až moc často zabíhá k různým, pro čtenáře nezajímavým, okecávačkám.
Ale když jste dost trpěliví a podaří se vám prokousat vatou, objeví se před
vámi krásný příběh města snů. Vary získávají nové kouzlo. Najednou chcete
poznat ty uličky a tajemná zákoutí.
A do toho je tu
Goethe se svými nekonečnými návštěvami domova Vřídla a jeho láska ke zdejšímu
kraji i ženám a dívkám. Toho starýho proutníka prostě nejde neobdivovat.
„Před Rusalčiným jezírkem stojí mohutný
platan. Poslední strom, který pamatuje fotografovu zahradu.“ str. 134
Jsem vlastenec na
baterky. Nějak se ve mně nic neprobouzí, snad jen občasná lítost a pocit
nespravedlnosti nad tím, jak to z některými slavnými Karlovaráky dopadlo.
Lítost nad obrovským potenciálem, který odvál čas, války a mocenské boje. Zato
má kosmopolitní duše poskočí nad krásou zašlých časů, kdy do Karlových Varů
jezdila smetánka z celého světa.
Nakladatelství: Olympia
Rok vydání: 2013
Počet stran: 240
Za
mě: 5,5 z 10
Žádné komentáře:
Okomentovat