Když se sen stane
skutečností. Tak bych nazvala své setkání s Karolem Sidonem. Ani ve snu by
mě totiž nenapadlo, že po mém definitivním odchodu z Prahy někdy narazím
na vrchního zemského rabína. Ostatně nepovedlo si mi to ani během mého
bezcílného bloudění po Starém městě.
 |
| Zdroj: https://cdn.i0.cz/public-data/f3/56/c056df3b39088dbb9cc7b4a4b53c_r16:9_w640_h360_g3e8b3aacae4111e586750025900fea04.jpg?hash=d9cb84a677cb81a7179d41a8c3ae0b24 |
A tento týden ve
středu se na mě usmálo štěstí, protože do Chodovské knihovny v rámci
projektu Spisovatelé do knihoven Karol dorazil se svou knihou Malý pan Talisman.
Ale vraťme se na
začátek. Středu mám každý týden opravdu nabitou, a tak jsem musela všechno
zorganizovat tak, abych do knihovny dorazila včas, svěží a plná energie. To se
mi nakonec i povedlo.
V práci se mi
ten den nebývale dařilo a do Chodova jsem neplánovaně dorazila o hodinu dřív,
než mělo předčítání začít. Cestou mě doprovázely poletující blesky a já byla
v sedmém nebi. Pro tuhle slavnostní příležitost jsem si dokonce pořídila
šaty. Říkám jim „šaty pro Karola Sidona.“ Šílený? Možná!
Začátek autorského
předčítání doprovázela poctivá bouřka s hromobitím. Miluju bouřky, takže
to jen podtrhlo moje nadšení ze setkání
a celkový dojem z večera.
Tím, že jsem
dorazila opravdu brzy, sedla jsem si se svou knihou a čekala, až dorazí hlavní
hvězda večera. Po první čtvrthodině jsem začala mít pocit, že to bude opravdu
komorní večer. Nikde ani noha! Půl a pořád nic.
Najednou přišel
příjemný pár a já se s nimi dala do řeči. Klubovna se pomalu začala
zaplňovat a z ničeho nic tu byl i on. Karol Sidon. Jako jediná jsem seděla
v první řadě a měla to nejlepší místo na světe. Stačilo natáhnout ruku.
Ale proč ničit to kouzlo okamžiku?
Šestá odbila.
Karol se usadil a představil nám Malého pana Talismama. Prvních patnáct minut
jsem vůbec nevnímala, co čte. Jenom jsem se na něho dívala a nevěřila vlastním
očím a uším. Opravdu to byl on. Přesně takový, jakého jsem si ho vždycky
představovala. Vtipný, moudrý a naprosto neskutečný.
Mám pocit, že
v tu chvíli by mi nepomohlo ani štípnutí.
 |
| Toho večera vznikly tři společné fotografie. Všechny jsou rozmazané. Ale Robert Vano říká, že fotka nemusí být ostrá. |
Když jsem se
konečně probrala z transu (respektive mě z něho probralo nesnesitelné
holubí vrkání), mohla jsem se soustředit i na obsah slov a pomalu se ponořit do
dobrodružství pana Talismana. I když mnohem víc mě láká Karolova
autobiografická tvorba.
Po prvních dvou
pohádkách jsme dostali prostor pro otázky. Na to, že jsem neměla nic připraveného
ze mě létaly jedna za druhou. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. V půlce
dotazování mi Karol říkal, že jsem se asi připravovala, tak jsem mu řekla, že
ne. „Jsem fanynka!“
Když už jsem byla
rozjetá, nedalo se nezeptat na to největší tajemství, které mi leží
v hlavě od chvíle, co jsem se o této záhadě poprvé doslechla. Respektive
dočetla.
„Byl jste se jako
pražský rabín někdy podívat na půdu Staronové synagogy?“
Karolovi
zajiskřilo v očích a šibalsky se usmál. „Ne.“ Podle něj jsou prý tradice,
které bychom měli dodržovat.
Přesto jako
potetovaná gojská dívka bych se tam ráda podívala. A ptáte se, proč mě láká
stará zaprášená půda? Podle legendy je na půdě Staronové synagogy ukrytý Golem,
nebo aspoň to, co z něho zbylo.
Sice jsem se
nedozvěděla, zda je na půdě víc, než jen prach a holuby. Za to jsem zjistila,
že čtyřicetiprocentní vodka je košer a může se vozit v jednom kufru spolu
s tfilin (to jsou modlitební pásky).
Celý dokonalý
podvečer skončil podpisem knihy rozhovorů, rozmazanou fotkou a potřesením ruky.
Byla to krásná, poetická středa plná deště a slov. Odjížděla jsem
naprosto nadšená a unešená. A i teď mám pocit, že se mi to jen zdálo. Ani to
potřesení rukou nepomohlo.
Tak šalom!
Žádné komentáře:
Okomentovat