Svět knihy 2018

Letos, stejně jako každý rok, jsem jela na Svět knihy s jasnou vizí a seznamem. Chtěla jsem knížky pro sebe, bráchu 

a mého neurotika. Ale nakonec to dopadlo stejně jako pokaždé. Procházela jsem se po výstavišti v těžce popsatelném knihomolském transu. 

Ale nebudeme předbíhat. Vezmeme si to hezky popořadě. V pátek jsem vstávala už v pět ráno, abych stihla autobus v sedm,  směr Praha. Myslela jsem, že budu cestou dospávat, ale udělala jsem si na cestu epickej mix a celou dobu čuměla z okýnka ven.

Konečně jsem dorazila do Prahy a lehce třeštila oči na to, co kdysi bývalo 
(a doufám, že brzy zase bude) Negrelliho viaduktem. Naběhla do trafiky pro vodu a lístky na tramvaj. To ráno jsem tam narazila na prodavačku, která pohledem vraždila turistu. Teda s prázdným žaludkem se mi chtělo zdrhnout k druhé pokladně, ale už bylo pozdě. Tak jsem se nadechla a pozdravila. No ty v..e, ta ženská okamžitě přecvakla a byla jako mílius. Ochotná, milá 
a příjemná. Opět jsem jen třeštila oči. 

Se snídaní v ruce jsem se pěšourem vydala na Náměstí republiky, kde jsem čekala na tramvaj č. 6 a koukala, kde, co lítá. Zase jsem se cítila jako student. Krásné déja vu!

Konečně jsem dojela na výstaviště. Nadšená a plná energie si stoupla do kilometrové fronty na lístky a měla intenzivní pocit, že na mě někdo čumí. Po chvilce nervózního obhlížení terénu jsem to našla. Na střeše výstaviště stála parta kluků. Byli to Rychlé šípy.  

Nahodila jsem si modrý náramek na ruku a vešla do chrámu plného knih a záložek. Přesně jsem věděla, co chci (ano, i to se stává). Ale nakonec to dopadlo jako každý rok, kdy se procházím po výstavišti a domů se vracím s několika poklady mimo soutěž.

Po plodné hodině a půl courání a nakupování v levém křídle jsem se vrhla na to pravé. A co mě tam čekalo? Skvělá skořicová zmrzlina, Honza Rosák 
a jaffové.

Za prvé, ta zmrzlina byla bezkonkurenční. Za druhé, Honza mě málem srazil i s tou skořicovou dobrotou. A co hůř? Ani se mě na nic nezeptal. Žádné audio, video, text. Kam se poděl odkaz na Riskuj?

Po menší kolizi s Honzou jsem potkala dva jaffy a zvolala „Jaffa, kree!“ A oni mi odpověděli. Dokonce se mi podařilo domluvit se s jednou slečnou, aby mě s nimi vyfotila. Ze tří různých pokusu vzešla do slova a do písmene jen jedna rozmazaná fotka. No, lepší jedna mázlá, než žádná.

V závěru své knižní výpravy jsem už padala žízní. Tak jsem se vydala k Ugovi na malinovku, která byla skvělá. Hlavně proto, že byla studená a tekutá.

Cestou zpátky k tramvaji jsem potkala i své bývalé spolubydlící, které mě po třech letech, co jsme se neviděly vůbec nepoznaly. Teda jako já vím, že jsem od té doby změnila barvu vlasů z červené na modrou, ale 
i tak.

Ale zpět k úlovkům.

Dle seznamu jsem si pořídila Sofokla a jeho tragédie.  I Penny zaujal! Ale na mou obhajobu. Původně jsem chtěla jenom Krále Oidipa
 a Oidipa na Kolónu – zbytek je jenom takový příjemný bonus.

Ve stánku Národního divadla jsem ukořistila Pýchu a předsudek, kterou na prknech tohohle epickýho chrámu umění zrežíroval můj milovaný Daniel Špinar. Ach!

V antikvariátu Fryč jsem našla Aristotelovu Poetiku, kterou jsem v době svých studentských let nemohla sehnat.

A co je opravdová pecka? Mám dalšího Frankensteina. Tenhle kousek vyšel v roce 1969. Z tohohle krasavce jsem měla opravdu velkou radost. Mimo jiné také potvrdil skutečnost, kterou jsem se snažila intenzivně ignorovat, a to, že jsem začala Frankensteiny sbírat.

Další položkou na seznamu byl Den opričníka. Na ten jsem vážně zvědavá, protože ve Studiu HRDINŮ hrál opričníka Karel Dobrý. (Rodák z Karlových Varů, mimochodem!)

Aaa…taky jsem si přivezla nového Aaronovitche. Strom viselců…už se na něho těším. Bude to pecka!

Z čeho jsem měla opravdu velkou radost, je tenhle blok s Van Goghovo Slunečnicema. Ten na mě doslova čekal. Je naprosto božskej!

Mimo soutěž. Z Knižního klubu mi dorazily další dva skvosty.

A prosím neptejte se mě, kdy to budu číst. Sama nemám zdání!