Běsi, které sužují autora i čtenáře

„… buďme upřímní: od dokonalé hysteričky k chronické semetrice a od chronické semetriky ke kastrační černé vdově jsou jen dva nepatrné a snadno zdolatelné krůčky…“ str. 13

Poprvé jsem se s touto knihou setkala loni během Noci literatury a naprosto mě dostala. Respektive její první kapitola, která slibovala čtenáři spektakulární spektákl. Jenže …

Když je psychoanalýza v hlavní roli, tak máte chuť začít ujíždět na barbiturátech jako Marilyn Monroe, jen abyste přežili až do konce. Tvrdohlavost některých čtenářů v tomto případě totiž hraničí se sebepoškozováním.

„A proto jsem se koneckonců později, mnohem později, stal psychoanalytikem. Abych se nezničil – tělem možná, duší jistě – ve ztroskotání rozumu – abych se nezbláznil?“ str. 19

Klíčovou postavou, která drásá nejen nás, je Bábi, o které její vnuk mluví jako o příšerné hysteričce. Ale on sám na tom není o moc líp. Navíc trpí obsesivní posedlostí psychoanalýzou, která se na rozdíl od Bábi stala onou hlavní hrdinkou celé knihy.

Děj se točí ve zvláštní smyčce, kdy jsme buď s autorem a jeho pacienty nebo se vracíme do jeho mladých let, kdy někdy úsměvně a jindy zas s jistou dávkou hořkosti vzpomíná na své emočně pestré příbuzenstvo, které samozřejmě také analyzuje.

Zdroj: https://i.ytimg.com/vi/WrXCdjEii90/hqdefault.jpg

Patrick Declerck nám ve své knize Běsi, co mě sužují ukazuje, jak vypadal jeho svět, ještě předtím, než se narodil. Na přeskáčku s ním tak projdeme několik desítek let prokládaných Freudem a Jungem.

Jediný poznatek, který nám tak kniha dává, je, že se na každém z nás nějak podepíšou naši nejbližší. A mnohdy nás natolik rozbijou, že nám nestačí celá éra dospělosti, abychom se dali dohromady. Na rodině Patricka Declercka se podepsala již zmíněná Bábi, která zničila své dva syny i vnuka. A za mě i samotného čtenáře.

„Buď rozum, nebo milost. Buď rozum, nebo nic. A je to nakonec vždycky on, naše poslední vzpoura 
a nejradikálnější počin.“ str. 20

A k tomu ta mrcha psychoanalýza. Vlezlá a do značné míry nudná patronka, která rozkládá hlavně čtenáře a jeho pozornost. I proto, že se stala hlavní náplní hluchých míst, kdy autor přeskakuje ze svého osobního života do toho pracovního.

„…téměř nedokázal pracovat, byl těžce depresivní a – jednou hysterik, navždy hysterik – ochromený utrpením, které ho křivilo bolestí.“ str.15

Tady bych se vrátila na začátek. Na ono místo, které mě přesvědčilo, že si chci tuhle knížku pořídit. První vymazlená a dokonalá kapitola byla také tou poslední. Pokud jste totiž jako já doufali, že kniha bude celá v podobném duchu, tak vás zklamu. Nebude. První kapitola je čistou esencí dokonalosti. Jen ta první. Přesto ve mně celou dobu žila jiskřička naděje, že opět narazím na něco podobného. V půlce nebo možná až na konci, aby se kruh uzavřel a čtenář byl uspokojen.

„Trauma každopádně vzniká z nečekaného střetu mezi skutečností a psychikou.“ str. 31

Co si víc přát k tomu, abyste si začali pěstovat vlastní neurózy než knihu, která je plná křivd, pokřivených vztahů s otcem, kterého zase poznamenala jeho matka? Najednou se nám před očima zjevuje zvláštně zvrácený Oidipovský komplex, který vlastně ani není Oidipovský, protože problém je v matce otce. Chtělo by to antického hrdinu, který má problém se svou babičkou, abychom mohli správně pojmenovat tento „belgický“ komplex.

„Duševní vítězství. Nekonečný souhrn nejistot, muk i radostí.“ str. 38

Zdroj: http://www.vlasta.org/obrazky/maps/b.jpg

Fascinující síla jedné švihlé ženské nás pronásleduje celou knihou. Zkrátka loňský zázrak belgické literatury se tak úplně nekonal. Sice se říká „nesuď knihu podle obalu“, ale tady bychom mohli klidně praktikovat poupravenou verzi „nesuď knihu podle první kapitoly“.

„Je fakt, že jsem vycházel z podivné a ironické pozice, že jsem teoreticky velmi inteligentní, ale prakticky skoro debil.“ str. 176

Soubor neuróz a psychóz může v těch slabších jedincích klidně vzbudit jistou dávku psychického hypochondrismu. Tahle krutá 
a zároveň zábavná zpověď o jedné dysfunkční rodině, které kralovala jistá Bábi, nás najednou donutí se zamyslet nad tím, zda naše zdánlivě idylické dětství bylo opravdu takové, jak si ho pamatujeme. Nebo jsme v rámci dušení sebezáchovy podobné excesy s Bábi vytěsnili? Ta totiž poznamenala všechny členy svého rodu. Protože nějakou šílenou psychózou trpí každý z rodiny. Sám vypravěč už od raného dětství, k čemuž se hrdě hlásí.

Někdo by měl dospělým vysvětlit, jak moc a nenávratně mohou poznamenat své i cizí děti.

„…nejsem svobodný zednář. Předně snáším skupiny ještě hůř než táta. A pak pro zednářství je třeba, když se to tak vezme, přece jen malinko v něco věřit. Když ne v Boha, tak aspoň v člověka…to radši chcípnout!“ str. 209

Kniha je vlastně souborem vzpomínek na každou osobu, která Patricka nějak ovlivnila. Počkat, ta kniha je vlastně o ženách v jeho životě.

„O tom, že Hugh Hefner, zakladatel a majitel Playboye, je stejně jako Pasteur a Fleming dobrodinec lidstva, není pochyb.“ str.32



Název: Démons ne turlupinant
Autor: Patrick Declerck
Překlad: Tomáš Kybal
Vydavatelství: Host
Rok vydání: 2017
Počet stran: 237
Za mě: 5 z 10