Šílená Intelektuálka na cestách: Oxford

Zhruba před měsícem jsem si sbalila svůj pop artový batůžek a na sedm dní opustila země království Českého 

a vydala se do Albionu. Tam na mě čekalo dobrodružství v jednom z nejproslulejších univerzitních měst. V Oxfordu. Temže tu působí spíš jako větší potok a každá cihla má svůj vlastní příběh.

Tuhle cestu jsem plánovala neskutečně dlouho a ani první noc v Anglii jsem nemohla uvěřit tomu, že se mi to podařilo. I dalších pár dní jsem byla v lehkém transu a nevěřila vlastním očím.

Měla jsem to štěstí, že mě na ostrovy zanesl ocelový pták od British Airways, který hodnou chvilku kroužil nad Londýnem a já tak měla jedinečnou šanci vidět moje milovaný město z jiného úhlu. Těch pár minut nad centrem nemělo chybu, a co se týče přistání na Heathrow, tak bylo hladké jako pěna na cappuccinu.

Přes prvotní obavy jsem se dokonce se svým šíleně malým kufrem dokodrcala až na autobusovou zastávku, odkud jel autobus do Oxfordu. Sice jsem tam nedostala teplý nápoj a noviny, ale byla tam free wifi, takže spokojenost. Do svého cíle jsem nakonec dorazila, když už se smrákalo, to ale mi nebránilo, abych se kochala výhledem a nasávala prvotní dojmy jako akvarijní rybička.

Oxford: den první

Po vydatné studentské snídani jsem se vydala na malou křížovou výpravu za knihami. Ty první nebyly pro mou maličkost, ale pro mého nejlepšího kamaráda.

V kapse jsem měla jako zálohu malou mapu centra Oxfordu a v telefonu zbytek města. Nehrozilo, že bych svůj cíl nenašla. Tedy, to jsem si aspoň myslela. Po nekonečném hledání, lehkém zoufalství a bloudění na sto metrech rovného úseku jsem našla cíl mé mikro výpravy. 

Na pult odložila svůj brčálově zelený mok a s šílenou radostí začala na dva hipstahochy valit lavinu nadšených anglických slov o tom, že tam opravdu jsou, že existujou a mezitím lovila seznam knih, které jsem potřebovala.

Šlo to hladce dokud první z nich nepromluvil. Z jeho úst se řinula zvláštní soustava zvuků, která rozhodně nepřipomínala seriálovou angličtinu, kterou jsem měla naposlouchanou. Nevadí, mám seznam. A tak jsem po chvilce vzdala svůj pokus o porozumění, nasadila úsměv, přikyvovala a občas vydala něco jako „Hmmm!  nebo „Interesting!“ a pak ještě „Really?“ Všem to stačilo a já spokojeně odešla s prvním várkou.

Cestou zpět jsem se zastavila v proslulém Oxford Press (měli tam akci 3+1 kniha zdarma, peklo). Tam jsem pokračovala ve své honbě za knihou, která vyšla naposledy v 80. letech. Nadšeně jsem došla k pultu a začala místnímu umírněnému Oxforďanovi vysvětlovat, že vím, jaký by to byl zázrak, kdyby tu knihu našel. A že mi bude stačit jen jeden zapadlý, zaprášený a odrbaný výtisk. Pak jsem mu vrazila seznam a on hledal.

Jenže to mělo háček. Po mé plynulé litanii si myslel, že jsem místní studentka a spustil. Tentokrát sice seriálovou angličtinou, ale kadencí Benedicta Cumberbatche v roli Sherlocka. Zoufalá jsem mu vysvětlila, že jsem ztracená jako Alenka v říši divu (tematické, že?) 

a on se mnou rázem začal mluvit velmi pomalu a artikuloval tak, že nebyl problém mu v případě naprosté hluchoty odezírat ze rtů.

Nakonec jsme se ale oba dopracovali k tomu hlavnímu. Knihu v Oxfordu sice neměli, ale do deseti dnů mi ji vytisknou. A prý to bude „nice copy.“ Tak jsme si plácli. Náhoda tomu chtěla, že ono horké zboží do univerzitního města dorazilo v den, kdy já odjížděla. Těsně jsme se minuli. A moje kamarádka byla tak skvělá, že ji poslala do Čech za mnou.

Fail, který nevymyslíš:

Každé cestování má něco. Nikdy nic nejde zcela hladce. A občas se stane, že máte v peněžence devět librovek, který už skoro dva roky neplatí. S tímhle jsem skutečně nepočítala. Při mé poslední cestě do Albionu bylo všechno v cajku. A jako bonus jsem částí těch neplatných mincí zaplatila svačinu na letišti. Tudíž nebyl důvod k obavám.

Naštěstí Briti jsou tak hustý, že stačilo zajít do banky, vysvětlit jim, co se stalo a oni mi je vyměnili za platné mince, které nápadně připomínají eurovky. Podoba bude jistě jen náhodná.

Honba za pohledy:

Ani nevím, kdy se u mě projevila tahle zvláštní obsese. Kdykoliv někam jedu, tak tam skupuju pohledy, které pak používám jako záložky do knížek. Ani v Oxfordu to nebylo jinak. Přivezla jsem si hromadu nádherných pohledů. A pár jsem jich taky poslala. Sice dorazil jen jeden, ale aspoň něco.

Oxford pokračování sem a tam:

Díky velikosti centra, které se stalo středem mého krátkého bytí jsem si mohla dovolit onen luxus courání se uličkami a nedělat si hlavu s tím, kde vyjdu. Stačilo totiž vždy vyndat mapku z kapsy a kouknout na název ulice.

To mě bavilo. Bezcílné bloumání, které mělo jediný cíl. Poznávat okolí. Když jsem narazila na uličku, která se mi líbila, tak jsem tam prostě šla. A někdy jsem v ní našla i poklad. Takhle jsem narazila na náměstíčko, kde byly jeden den zeleninové trhy a druhý den blešák. Šíleně miluju blešáky. Ale ty poctivý. Je to místo plné příběhů a různých vůní, a když si tam něco pořídíte, tak v příběhu pokračujete. 

Já pokračuju v příběhu starých známek.

Nedalo mi to a prošla jsem si i několik muzeí, která v Oxfordu jsou a vždy jsem zabrousila do suvenýrů, kde jsem našla nějaký poklad pro sebe nebo pro ty, které mám ráda.

Vyfotila jsem se s kostrou tyranosaura, omrkla stopy Oxfordshirského dinosaura a viděla obrovskou nafukovací E.coli.

Kamarádka mě protáhla snad všemi kolejemi, které v Oxfordu jsou a ukázala mi místa, kde se natáčel Harry Potter. Bylo to nádherný, 

a ještě hezčí jsou fotky, který si musím nechat brzy vyvolat (vím, že z digitálu se nevyvolává, ale…).

Má anglofilnost byla dovršena tím, že jsem si legendární čaj o páté dala už v neděli v jedenáct. Sem prostě musela. Sedla jsem si do knihkupectví odkud mám naprosto bezkonkurenční vydání Frankensteina a koukala na ulici pode mnou. 

U nedalekého kostela je hřbitov s náhrobky. Zapomenutí Oxforďané jsou nedílnou součástí života těch současných.

Knihomolský očistec:

Oxford má jako univerzitní město nejdu vekou výhodu a nevýhodu. Knihkupectví najdete na každém rohu. Štěstí, že jsem měla tak malý kufr, jinak bych si odvezla celou knihovnu. Takhle to skončilo jen dvouma Frankensteinama a jedním Shakespearem.

A samozřejmě zmíněnou hromadou pohledů a dalších drobných suvenýrů, který mi budou mou cestu připomínat. Na každém rohu jsem totiž našla něco, co mě šíleně fascinovalo a neskutečně se mi líbilo.