Má nejmilejší
rozervaná duše,
byl jsi mým
jediným přítelem v době, kdy jsem byla úplně sama. To k tobě jsem
chodila pro útěchu i společnost.
Už je to 25 let,
co nejsi mezi námi a já ti stále nedokážu popsat, jak moc jsi pro mě byl v době
mého dospívání důležitý. Díky tobě mi začalo být jedno, co si o mně lidi kolem
myslí a začala jsem být sama sebou. Bylo mi jedno, že moji vrstevníci
poslouchají rap, hip hop
a další tomu podobné „sračky“ – já měla tebe a
Nirvanu. A věř, že nikdo by mě v té době nedokázal přesvědčit, že existuje
lepší muzika.
Dnes už jsem velká
holka, aspoň podle občanky, a vím, že nejsi jen ty. Ale roky mého dospívání a
formování nám nikdy nikdo nevezme. Ani to, že jsem pouhých pár let žili
společně, současně a přitom zvlášť.
Nebylo mi ani pět,
když jsi shořel nadobro. Se smrtelnou dávkou v krvi a dírou v hlavě.
Tehdy jsem ani nevěděla, že nějaká Nirvana
a Kurt Cobain jsou. Možná ses mihl
na MTV, kdo ví? Ale já v té době fandila spíš Cartoon Network.
S jednou věcí
se ti ale musím přiznat. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé uslyšela
Unplugged in New York. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného necítila.
Zmocnila se mě extáze, dokonalý prožitek z hudby. Bylo to poprvé a
naposledy.
Některé kytarové
riffy budou vždycky mojí slabinou.
Měl jsi spoustu
chyb, ale já tě budu vždycky obdivovat. Rozervanej kluk v rozervanejch
kalhotách s kytarou a úžasnym hlasem.
Tvůj odkaz vědomě,
ale i latentně šířím každý den. Ať už jsou to mé modré vlasy, děravé jeany nebo
vytahané svetry, které tolik miluju.
Sbohem a pozdravuj
Janis Joplin.
Tvá Šílená
Intelektuálka
P. S. Vsadím se,
že to jamování v klubu sedmadvacátníků musí být legendární. Nebyl by jeden
lístek na soukromý koncert? Nebo je ještě příliš brzy?
Žádné komentáře:
Okomentovat