Nebyl by to festival ve Varech, kdyby nepršelo. A dneska
tomu nebylo jinak. Dokonce to skončilo tak, že jsem se zakempila u Domu České
televize, kde jsem si našla židličku a prakticky celou besedu si držela nad
hlavou deštník. Ale i tak to byl krásnej a vyčerpávající den.
Ale od začátku, jo? Tady je slíbený ohňostroj. Předtím než
jsme se ho dočkali, tak nám (myslím všechny, kdo chodí pravidelně na zahájení)
Český národní symfonický orchestr zahrál slavné filmové melodie a odstartoval
své vystoupení opravdu stylově. Víte jak? Hned v úvodu tam šoupli znělku od MGM. A pak spustili ty nejznámější
filmové melodie. Tenkrát na Západě, Star
Wars a nebo Takoví jsme byli (nebo
Muž a žena?).
Jednou z klasických festivalových tradic je fakt, že
ohňostroj začíná vždycky s hodinovým zpožděním. VŽDYCKY. Takže tam už
jedete s tím, že to bude o půlnoci. Dává to dokonalý smysl. O půlnoci je
největší tma. Jen ten ohňostroj trval letos pouhé čtyři minuty. Ale i tak byl
krásnej. Duněl mi hrudník a vzduch byl cítit po střelném prachu.
No a ráno jsem směle vyrazila udělat repku ze stanového
městečka na Rolavě. Nakonec to šlo jako po másle a cestou k autu jsem
narazila na tenhle páreček, kterej mi okamžitě evokoval Mechanický pomeranč.
Možná byste se divili, ale festival není jen pro zlatou
mládež, celebrity (tohle slovo nemám ráda, ale tady to prostě jinak nejde), studenty
nebo filmový maniaky. Užívají si ho i starší generace. A to stylově.
To bych nebyla já, abych si nevyblejskla kachny. Jsou tak
krásný a celý dění kolem festivalu mají úplně na háku. Jsou prostě boží.
Ach ano, málem bych zapomněla na každodenní festivalové
periodikum. Vždycky ho rychle projedu u kafe a pak ho narvu do batohu s tím,
že během dne si dočtu zbytek. Nemusím dodávat, že to nikdy neudělám!
Po bujarých večerech se dají nalézt lecjaké poklady. A občas
se dokonce najdou hrdinové, kteří dorazí zbytky obsahů některých lahví.
Jedny z mála, které si užívají, když jim do tváře
padají dešťové kapky. Ano, jsou to naše festivalové nahotinky. A taky já.
A pak jsou tady ti, co vytasí deštník a čekají v tak úžasnym
úhlu, že by byl hřích je nevyfotit.
Nemůžu si pomoct, ale tenhle plakát mi evokuje Velkého Gatsbyho nebo Něžnou noc od Francise Scotta
Fitzgeralda.
Hraju si ráda, hraju si dost často, no a někdy taky pěkně
blbnu.
Letos jsem konečně dorazila i na Fashion Market a byla jsem
z něj nadšená. Chytla jsem ho hned na začátku, kdy tam bylo jen pár lidí.
A pak mě tam chytl liják. Dneska už druhý, ale rozhodně ne poslední.
Vyřezávanej vinyl je krásnej na pohled, ale když jsem si
položila otázku, který bych si koupila, tak mi okamžitě vyvstanulo na mysl, že
žádný. Bože, co bych s ním dělala? Kam bych ho dala? Na gramci ho
nepřehraju. Tak k čemu by mi byl. Takže asi tak.
Na co jsem se od začátku těšila, byl stánek LoveMusic a
jejich dokonalý náušnice, protože vězte, že holka (já a snad i pár dalších)
nemá nikdy dost knížek a náušnic.
A k svačince (ne není mi pět, ale to byla opravdu jen
malá sváča) jsem si dala úžasnou levandulovou palačinku, která byla navzdory
mým obavám fantastická a navíc lahodila nejen mým ústům, ale i mému oku.
Dokonalost.
Aaa, tohle bylo super. Pán Paellista žil rok a půl ve
Španělsku, tam se naučil vařit fantastickou Paellu a dneska mi vyprávěl jednu
ze svých úžasných historek. „Nejlepší
paellu, co jsem kdy jedl, mi uvařil Mexičan Pedro, který žil dlouhé roky ve
Francii a byl dobrým kamarádem Jeana Paula Belmonda.“ No tahle byla taky
fantastická.
Trochu jsem si připadala jako stalker, když jsem je tam
fotila, ale mě to prostě nedá. Hoši tam něco strašně důležitého řešili a ani je
nenapadlo, že by někoho napadlo se podívat dolů na ně místo toho, aby šli
nahoru do Thermalu. No mě to napadlo!
Ha ha ha, zase jsem si hrála. No vážně, to že pracuju, ještě
neznamená, že si to nemůžu užít, ne?
Další hrací. Tu jsem ulovila cestou na vernisáž ve Varské
galerii.
A tady už je galerie. Já z ní už odešla, ale byla to
opravdu plodná hodinka. Až na pár vyjímek jsem tam byla nejmladší a tak jsem si
řekla, že vyzpovídám několik slečen, proč tam vlastně přišly. A ta jedna mi
říká „My jsme vnučky pana Balcara.“ A já na ní. „Ha ha ha, jasně. Tak co vás na
tom tak zaujalo? Proč jste sem dnes přišly?“ Po nano chvilce trapného ticha se
potvrdilo, že jsou to opravdu vnučky zesnulého výtvarníka. No jo, i to je práce
vyčerpaného redaktora. Někdy sarkasmus není sarkasmem.
Cestou z galerie k autu jsem si zase trošku hrála.
Fajn, tohle jsou moje dnešní poslední kachny. Umí chodit po
vodě?
Tenhle fešák si to šinul neskutečnou rychlostí na chodník,
kde se mohl stát obětí vražedné podrážky. Naštěstí pro něj narazil na mě. Já si
ho nejdřív vyfotila a pak otočila, aby si to šinul zase zpátky do zahrady.
Zítra zase ...
Žádné komentáře:
Okomentovat