Už se tu zase rok nic nebude dít

V sobotu skončil 51. ročník Mezinárodního filmového festivalu a ve Varech je zase úplně mrtvo. Je pravda, že rok od roku se stává festival větším a větším zklamáním, ale i sem tam nabízí možnost náhodné anglické konverzace se zatoulaným baťůžkářem. Už nebudou žádné besedy, ice tea ani napruzený lidi, co si stěžujou na to, jak jsou Vary přecpaný. No nevadí, ono se to za rok bude opakovat. Díky bohu za to!

Přestože se jednalo o poslední den festivalu, kdy se všechno utlumilo, a začalo se unaveně uklízet, tak bylo pár takových, co  přesto muselo makat.

Poslední festivalová snídaně. Ta poslední palačinka byla nejlepší, jakou jsem za celej festival ochutnala. Nostalgie je prostě nejlepší surovina.

Poslední festivalová borůvka. Teda ony začnou za chvilku dozrávat na zahradě, ale tohle byla festivalová borůvka. To je úplně jiná borůvka, než jakákoliv jiná.

Odposlechnuto během festivalu:

Levné knihy

Voprsk: „Neberte si toho Smetanu, jestli chcete klasiku, tak si vemte Čajkovskiho a jeho Labutí jezero.“ (zaujatě)

Paní: „Ten Rusák se nedá poslouchat!“ (dotčeně)

Voprsk: „To si pletete se Stravinským.“ (trpělivě)

Paní: „Ale já chci Čecha.“ (trvala tvrdošíjně na svém)

Voprsk: „Tak si vemte Dvořáka.“ (rezignovaně)

Vzala si nakonec toho Smetanu. (a ten Voprsk jsem byla já)

Bageterie Boulevard

Tak si tam čekám na večeři, když v tom se mi za zády ozve. „Kluci, máme konečně koule.“ Upřímně jsem jim to přála. Konečně jsou hoši kompletní.

Krásné setkání

Crazy man: „Nazdar Milhousei.“

Milhouse: „Neříkej mi Milhousei, toho nemám rád. Říkej mi raději pane Burnsi.“

Crazy man: (podívá se na Milhouseovo společnici a trpělivě jí vysvětluje) „My mu říkáme Milhouse.“

Zmatená dáma: „Já vůbec nevím, o čem je řeč?“

Milhouse: „To je ze Simpsonů.“

Má v tom jasno

Brácha: „Oni neví, že se tady holubi nesmí krmět?“

Sošky se zase na rok zašijou někam do skladu, kde se na ně bude prášit a ony se budou těšit na festivalovej déšť jako na smilování boží. Chudinky! Sláva se jim dávkuje po malých, zato intenzivních dávkách. Ty dojezdy musej hrozně bolet.

Pohled do zákulisí festivalu ukázal, že se tam vlastně vůbec nic neděje a vlastně tam ani nikdo nic nedělá. Tak nevím, že bych to za rok zkusila taky. Nic nedělat a tvářit se důležitě?

Poslední den nemohla chybět fotka kachny. Vlastně čistotnýho kačera, kterej si probíral pírka na bříšku.

Krásná, vzácná a ručně dělaná socha. Tenhle skvost vyrobili borci ze studia Barrandov. Pracně sochali tuhle krásku z polystyrenu. Jo jo jo, je to polyš. Kouzla barrandovskejch dílen nemají chybu. Co tam všechno nedokážou vyrobit. Viděli jste někdo Ztraceni v Mnichově? Tam je to tak krásně vidět.

A pak tu máme poslední letošní besedu. S bráchou jsme zašli na Pata a Mata. Teda já je jako malá nikdy neměla ráda (a ani teď se na tom nic nezměnilo), ale brácha z nich byl nadšenej. Tak aspoň jeden z nás měl radost. Škoda, že to nebyli Bob a Bobek nebo Křemílek a Vochomůrka, to bych si to užila i já.

Poslední den jsme chytli i ty úžasný (naprosto odporný) kokosy. Tolik si ho přál a pak z něj byl tak zklamanej. A já s ním držela za jedno. Není nad pravej kokos a tu úžasnou, svěží a dokonalou kokosovou vodu. Tohle je ale trága.

Tak nám zapadlo slunce nad festivalem. Vyjde zase až za rok. Čekají nás nové zážitky, nová zklamání, ale i nové besedy a nové filmy.