U Šílené Intelektuálky: Ve Varech věrozvěsti nikoho nezajímají

Děti tenhle den absolutně nevnímají, protože už mají prázdniny, zato my, co pracujeme, jsme z něj nadšení. Nicméně samotnou podstatu svátku mají všichni na háku. Ano, máme. Místo toho jsme dnes jeli na festivalovou snídani a jen tak lehce korzovali po tradiční festival trase. Pár festivalových propriet nesmí nikdy chybět. Charakteristický klobouk mají prakticky všichni (ano, i já ho mám) a od loňska i tradiční filmová placka s Bageterie Boulevard.

Na Vodafone pláži jsou letos naprosto úžasný lehací pytle. Na jeden jsem se zakempila a když jsem tak zevlila a okouněla kolem, tak jsem si všimla toho krásnýho pohledu na bejvalou pojišťovnu. Jen na ty hodiny se nedalo spolehnout.

Dnešní beseda v Domě České televize byla ve znamení dokumentů. A já se jako malá těšila na Helenu Třeštíkovou. Zkázu krásou jsem viděla třikrát, z toho jednou v kině. Bylo to úžasný. Helena a spol. neměly chybu.

Pokud jste jako já a z každého ročníku festivalu si chcete za každou cenu odnést festival foto, tak i přestože radiožurnál svůj koutek nemá, tak je tu kavárna Nespresso, kde se můžete vyblejsknout.

Letos trošku voayeřím a okukuju lidi víc, než je zdrávo. Ono to není zas tak špatný začít je pozorovat. I když narazit na někoho, kdo provádí hloubkový průzkum svých nosních dírek, není nic, po čem byste toužili. Jsou ale i momenty, kdy je docela zajímavý se porozhlédnout. Mě osobně se ale nejvíc líbí odraz toho balkónu ve skle než cokoliv jinýho.

Tohle je jedna z nejúžasnějších fotek z balkónovek z Varů. V lidech budí různé vášnivé emoce. Dokonce i u nás doma. Já jsem z ní naprosto nadšená. Ten jeho pohled, který vám říká, že zažil úplně všechno a nic ho nepřekvapí. Do toho ty vrásky. A ležérní pokuřování. Já jsem z ní prostě nadšená.

Trošku jsem se bála, že nebudu mít ani chvilku. Že si letos ani nelíznu Aperol spritzu, a že si nepřečtu ani řádku ze Stínu větru. No a dneska jsem zvládla obojí.

Co mě ale dneska opravdu namíchlo, byla toaletová byrokracie ve Vřídle. Brácha potřeboval akutně na malou a já ho s klidem poslala na místní WC. Po chvilce se vrátil totálně vyřízenej, že musí platit. Tak mu říkám, že je to blbost. Děti jsou přeci zdarma. No možná v jiném vesmíru. Ve Varech (ve Vřídle) to funguje trochu víc jinak. Ano děti jsou zdarma, ale musí mít maximálně 120 centimetrů. A ano jsou zdarma, pokud s nimi jde minimálně jeden dospělý, který za sebe zaplatí. Ať žije toaletová byrokracie. Ta ženská se v tom vysírání lidí musí neuvěřitelně vyžívat.

Ale zpět k těm hezčím zážitkům. Pouliční muzikanti ovládli ulice Varů. A tohle kvarteto je bezkonkurenčně nejlepší. Mám takové tušení, že tajemstvím jejich úspěchu je ten saxík a basa.

Už jste si říkali, že jsem si dneska nehrála? Omyl! Hrála.

O festivalu jsou všichni paf z hvězd, jejich doprovodů, jejich honosných rób a jejich možných i nemožných trapasů. Ale jsou tu i další malé hvězdy a hvězdičky, bez kterých by to nikdy nešlo. Ano, vždycky víte, kdo byl hlavní hvězdou filmu, kdo ho natočil a občas i kdo napsal scénář, ale nikdo už neřeší, kdo dělal zvuk (tak úžasnej, že máte ještě týden po zhlédnutí filmu husí kůži za krkem), kdo připravil světla, a kdo vlastně držel kameru. To nikdo z nás neví. Tak pro ně je tahle fotka, malá upomínka toho, že bez nich by ty filmy prostě nešly.

Jo jo jo, já vím. Ale tohle je kachano-ježíš. Spí na vodě. By mě zajímalo, jestli dokáže, aby se rozestoupila řeka. Promění vodu ve víno?

Přestože je červenec, tak se vám může stát, že na Masaryčce narazíte na ledního medvěda, který je natolik zmatený z varskýho počasí, že tu pobíhá v tričku.