Londýn, London … město snů a nekonečných možností

Na malou chvilku jsem se odmlčela, ale i tak jsem posílala drobečky z cest. Po dvou letech jsem se na kratičký týden vrátila do Londýna a musím se přiznat, že mi to rozhodně nestačilo. Jsem nenasytná. Chci víc Londýna, víc té úžasné atmosféry a víc těch lidí (když pominu dva buřtíky, co mě vysírali poslední den před odletem).

Ale trošku popořadě, ne?

Vždycky, když vlezu do letištní haly, tak mě posedne duch Cosmopolitus a já jsem v sedmém nebi. Těch možností, těch dobrodružství, co čekají na někoho, kdo je prožije. Tolik různých lidí, dojmů a radostí.

No a jeden z těch krásnejch dojmů na mě čekal, když jsme si šli pro letenky. Slečna se tvářila značně napruzeně a pak na mě koukla a rozzářila se. Občas tak na lidi asi působím, ale většinou jen na ty, co mě znají a opravdu se na mě těší (a že jich je jako šafránu). Ale zpět k slečně. Chvíli na mě koukala a pak najednou vyhrkla. „Já vás někde viděla!“ s takovou jistotou, že neexistovala možnost, že by si mě s někým spletla. Přiznávám se, že mi hned naskakovala hláška typu „To se vám zdá, mám jen běžnou tvář.“ Ale ona si byla fakt jistá. Na malý nano-okamžik jsem si řekla, že mě možná zná díky blogu. No, neznala mě z internetu. Ale i tak to bylo krásný. Potkávala mě o festivalu ve Varech vždycky, když jsem si šla do Boulevardu pro Ice Tea. Ten svět je opravdu malej a Vary jsou ty nejmrňavější, což je vlastně neuvěřitelně super.

A teď už hurá do Londýna. Pamatujte, že na to, abyste si užili Londýn nestačí ani celý život. A týden je žalostně málo. Ale pořád je to lepší, než jen se slzami v očích koukat na starý fotky.

Už tradičně mi Angličani a Angličanky chválili vlasy, což miluju (jo… jsem marnivá, ale co…někdo musí být…aspoň trošku). Miluju tu spontánnost, kdy vám řeknou „Oh, nice hair!“ nebo rovnou vypálí „I Love Your Hair!“ Nikdo na vás nekouká jako na exota, naopak se všem líbí,  jakej úžasnej originál jste. Takže, kdo potřebuje trochu zvednout sebevědomí, tak šup, šup,  Londýňani to fakt umí.

Mraky a nebe. Asi jste si už všimli, že mezi nespočet mých úchylek patří bezmezný obdiv k mrakům. A nejkrásnější nebe je právě nad Londýnem. A ty úžasný mraky, co všechno dovedou vykouzlit. Jeden by brečel radostí, když zvedne hlavu.

Po příjezdu do Londýna jsem měla několik hlavních cílů:

    

      1)     Zajít do Hyde Parku

      2)    Jet na King´s Cross

      3)    Vlítnout do krámku Doctor Who

      4)    Sehnat dokonalý trsátko

      5)    Projít se po pláži na břehu Temže

      6)    Nasát divadelní atmosféru cestou kolem National Theatre a Globe

      7)    Jo a ochutnat anglický pivo

Nebudu dělat drahoty, nakonec jsem to všechno stihla a mnohem víc.

Začněme s Hyde Parkem. Jak už jsem se svěřila, bojím se, a někdy mám až panickou hrůzu z holubů. A nemusím ani říkat, že každej park v Londýně, ale i jakákoli jiná plocha je plná těchhle opeřenejch sviní. A Hyde Park není výjimkou. Takže nezbývalo než zatnout zuby a vyrazit. Marble Arch je krásnej, ale zakempení se v parku je ještě lepší.

Jenže to mělo malý háček. Paradoxně ne holubi, ale havrani.  Nejdřív jsem byla dost nervózní, ale pak se ukázalo, že stačí, když se jenom otočím (a to jsem byla tak 3 metry od havrana) a ten drobeček se bál tolik, že odhopkal pryč. A pak pro větší jistotu i uletěl.  Přiznám se, že tímhle si havrani získali moje sympatie. Nejsou to moji milovaní rackové, ale vzala jsem je pro jejich strach, kterej naprosto chápu, na milost.

Prakticky neexistuje, abych jela do Londýna a nezajela na King´s Cross do krámku Harryho Pottera. A ukazuje se, že jako celoživotní fanoušek příběhu chlapce, který zůstal naživu, se nemůžu dospěle chovat ani v krámku na King´s Cross. Jop, byla jsem tam jako malá holka. Mám přívěsek Zlatounky a propisku Bezovou hůlku. Takže bacha na mě, mám jednu ze tří Relikvií smrt nebo se mám bát, že na mě v noci vlítne Vy-víte-kdo? Že nevíte kdo? No přeci Voldemort. Jo, jsem jako malá. To se snad ani nebudu zmiňovat o těch potterovských ponožkách z Primarku, spacím tričku s logem Bradavic a normálním tričkem s logem Bradavic. Už se těším, až půjdu pracovně na nějakou tiskovku a vyprsím se tam s tímhle tričkem. By The Way, raději budu sama sebou než někým jiným.

Podobná poťouchlost mě popadla i v krámku Pána času (Doctor WHO shop). Jako vážně, my co ho zbožňujeme, jsme tam v sedmém nebi. Začne nám tam bít druhé srdce, protože tam jsou dvě TARDIS v životní velikosti s tím, že jedna si i zahrála v jednou z dílů Doctor Who. A co je úžasnější, než když vlezete do krámu a místo „Hallo“ řeknete „Allons-y Alonso!“ Všichni, kdo jsou tam, se na vás otočí a s úsměvem na tváři vás absolutně chápou. Tu iracionální potřebu to ventilovat. Prostě DOKONALOST!!!

Jedním z nejdůležitějších úkolů pro mě bylo sehnat dokonalý trsátko. Jeden dokonalej krám jsem měla v záloze. Je hned naproti muzeu Sherlocka Holmese na Baker Street. Ale i tak tu bylo tolik zákoutí, že jsem tam občas na nějaké narazila, a i když bylo hezký, tak nebylo dokonalý. Nemusím snad ani říkat, že moje vysněné trsátko jsem nesehnala, ale našla jsem jedno, které se mu aspoň blíží, tak uvidíme, jaký bude mít úspěch!

Od poslední návštěvy jsem chorobně toužila potom, projít  se po břehu Temže a podívat se, co všechno tam ta kalná kráska vyplavila. Nemusím snad ani říkat, že jako klasickej smolař jsem k řece dorazila během přílivu, takže jsem ze začátku propadla totálnímu zoufalství, ale nakonec se ukázalo, že je jedna plážička částečně suchá. Hned jsem shodila boty a šla si ráchat nohy do Temže a jako bonus jsem dokonce našla fragment mušle. Takže se mi vlastně splnilo to, po čem jsem toužila. Byl to úspěch a neuvěřitelná spokojenost.

Nešlo by, být v Londýně a nepokusit se nasát trochu té divadelní atmosféry, A tím nemyslím jen pouliční herce na Coven Garden, ale hlavně druhý břeh Temže, kde stojí National Theatre (kde hráli Frankensteina a letos tam hrají hned třikrát Čechova a to mýho milovanýho Racka a pak Platonova a Ivanova). Vlítla jsem dovnitř, nasála atmošku a koupila si aspoň propisku National Theatre. A pak jsem rázným krokem vyrazila ke Globu. Protože Globe je klasika a ten, kdo se na něj nejde aspoň podívat, je zkrátka barbar. Ale ne nějaký Něžný barbar, prostě nekultura nejvyššího levelu.

No a nakonec se mi dokonce podařilo smočit sosáček v pintě poctivýho londýnskýho pivka. A víte, co? Ono mi fakt chutnalo.

Jo, málem bych zapomněla, že jsem zabrousila i do Waterstones. A jako, povím vám, že úžasnější knihkupectví jsem už dlouho neviděla. Tak zaprvé, měli tu nejkrásnější výlohu Harryho Pottera jakou jsem kdy viděla. Zadruhé, to knihkupectví mělo tři patra. V prvním byla kavárnička s posezeníčkem a hromadou knížek. Přízemí bylo plný knížek a knihomolskejch blbinek, bez kterej se nikdo z nás neobejde. No a v suterénu měli kromě knížek taky hromadu vinylovejch desek. A všechno bylo obložený světlým dřevem. Bylo tam tak krásně, že by jeden brečel.

A už poslední věc. Během své honby za Jelly Belly (což jsou jelly beans) jsem zašla do Hamleys a jak jsem si myslela, že mě hračkářství už dávno neberou, tak tady jsem pochopila, že mě pořád berou, a že kdybych měla plonkovej 20 liber, tak si koupím tu krásnou sadu kouzelných fixů. Tak někdy příště.

A teď už opravdu končím. Pamatujte si, že fotek Big Benu není nikdy, ale nikdy dost.