pondělí 25. ledna 2016

Bratr ve zbrani

Evropě řádila válka a já, stejně jako mnoho dalších, narukoval. Myslel jsem si, že zachráním svět. Byl jsem přesvědčen, že jen má přítomnost pohne osudím a válka skončí do několika měsíců. Mládí mě drželo v krásné iluzi. V té době jsem byl idealista a romantik. Jenže Hitler měl jiný plán. Chtěl strávit celý svět svým nacistickým morem.

Nikdy by mě nenapadlo, že je válka tak špinavá a krvavá záležitost. Ale i v téhle době se kromě zoufalství a krutosti dalo nalézt něco, co si ve svém srdci nesu dodnes. Opravdové přátelství. Takové, které nezažene sniper ukrytý na střeše ani bombardování a čekající smrt v mělkých ručně vyhrabaných improvizovaných úkrytech. Dokonce ani hlad a neskutečná zima, která zabíjí jeden prst na noze za druhým, o životech dalších z mé čety nemluvě. Bylo to přátelství, o kterém jsem jako kluk čítával v dětských knížkách.


S Eddiem jsem se poprvé setkal v Londýně. Byl to ten typ kluka, který přitahuje holky a maléry, aniž by se musel snažit. Rebel, který každého dráždil a navíc jako bonus Hitlerovi to byl Žid. Byli jsme tak rozdílní, jak jen dva lidé mohou být. On hnědooký Žid s nepoddajnými vlasy a já. Vyplašený hoch, který jen svým zevnějškem připomínal své temperamentní irské předky. Na vše jsem se díval dost vyplašeně, ale před ostatními jsem se tvářil jako světák.

Eddieho jsem ale neoklamal. Vyrostl v Soho mezi básníky a spisovateli. Každého, na koho se jen podíval, měl okamžitě přečteného. Byl dítětem ulice. Ošlehaný životem už ve svých dvaceti letech. Prošli jsme společně výcvikem, a když nastal den D, vylodili jsme se v Normandii. Bylo to peklo na zemi. Dodnes mě pronásledují noční můry plné kulek a krve.
Normandie. Chaos, voda, ta zatracená voda, kterou jsme měli všude. Křik, létající kulky, které systematicky kosily jednoho vojáka po druhém s nebývalou přesností. Dodnes nechápu, že mě ani jedna kulka nezasáhla, že jsem přežil den D.

V noci jsme obsadili několik nacistických zákopů. Velitel se dmul pýchou nad tím, jak jsme to zvládli. Mrtvé hochy neřešil, prý obětina války.

Já jen s hrůzou čekal na to, až se někdo zmíní o tom, že můj nejlepší přítel zemřel. Že jeho krk proťala zkurvená nacistická kulka.

Nikde nikdo, žádná zpráva. Zoufalství střídala nebývalá únava. Přišla na mě řada. Musím jít hlídkovat. Přicházím ke klukovi s obvázaným ramenem. Snažím se dělat trochu hluku, aby do mě z leknutí nenašil zásobník. Ani se na něj nepodívám. „Ty vole, Benny. Si celej chlape? To bylo šílený.“  Byl to Eddie s kruhama pod očima, ale s radostí, která na chvíli zahnala tu beznaděj. Nevěřícně jsem na něho hleděl, nechápal jsem to. Byl naživu a stál přede mnou. Eddie ten kluk s nepoddajnými vlasy.

V příštích měsících jsme postupovali od jedné francouzské vesnice ke druhé. Už jsem se ani nesnažil zapamatovat si jejich jména. Stačila jména kluků, kteří umírali kolem nás.

Jednou v noci jsme zaútočili na nácky. Byl úplněk. Vše se vyvíjelo podle plánu, dokud čtyři z nás nedostal sniper. Hajzl nacistickej. Já to dostal do ruky. Ta rána se mnou praštila o zem. Všichni se na mě vykašlali. Nechali by mě tam chcípnout, ale Eddie ne. Vrátil se pro mě. To byl ten moment, kdy se naše přátelství utvrdilo v něco víc. Už jsme nebyli jen přátelé. Stali se z nás bratři ve zbrani.

Ležel jsem Eddiemu v náručí. Ani jeden z nás netušil, jak moc je mé zranění vážné. Byl jsem smířen s tím, že do rána nevydržím. Už jsem se viděl. Bledé bezvládné tělo. Eddie na mě zoufale hledí a já mám ten prázdný mrtvolný výraz. Už svítá, za chvilku nás přijde dorazit nějakej nácek. Ozývá se palba. Křik a rány. Eddie zůstává u mě. Kam by spěchal. Kulka si nás stejně najde sama. Nemusíme jí jít naproti.

Palba utichla. Slyšíme kroky. Je to náš velitel. Tak oni se pro nás nakonec vrátili.

Chvíli jsem doufal, že do Vánoc budeme zpátky v Londýně. Zima roku 1944 byla asi to nejhorší, co mě za války potkalo. Byli jsme odříznutí v lese, bez jídla, oblečení a přikrývek. Velitelství slíbilo, že pošle zásoby. Pořád samá byrokracie. V jednom kuse něco nešlo a hlavouni se předháněli v důvodech, proč nám to nebo ono nemůžou poslat. My umírali v zimě a oni si váleli šunky v teple a pohodlí.

Aby toho nebylo málo, tak nás začali náckové bombardovat. Kdo se popral se zimou a hladem musel čelit hrozbě, že právě do jeho díry padne německá bomba. Tady jsem ztratil veškeré ideály. Nebýt Eddieho, tak neváhám a ukončím to utrpení jednou pro vždy. Bylo by to snadné. Kulka v hlavě, rychlé, bezbolestné a hlavně konečné. Ostatně to bylo nacistické krédo „Konečné řešení“.

Už v této době se k nám dostávali kusé informace o koncentračních táborech, kde se vyhlazují Židé. Někdo tomu věřil a někdo ne. Eddie o tom nerad mluvil. Jednou v noci, když byla taková zima, že jsem měl kosti v jednom ohni z mrazu, se mi Eddie svěřil s tím, že část jeho rodiny žila v Polsku. Nikdy je neviděl, neznal je, ale i tak ho to sžíralo. Jen ta představa. Věděl, že Treblinka nebo Osvětim-Březinka jsou konečnou. Já jsem mu zase vyprávěl o mé rodině. Drkotajícími zuby jsem mu vyprávěl o mé matce. Milující ženě, která si vzala opilce a tyrana. Naštěstí pro nás se otec uchlastal k smrti, když mi bylo dvanáct. Matka zemřela několik měsíců před mým nástupem do armády. Rakovina.

Usnul jsem, když v tom vedle mě bouchla bomba. Bylo to tak blízko, že mi zvonilo v uších. Neslyšel jsem vlastní myšlenky. Tentokrát jsme to přežili, ale zemřel Luigi. Mladý Ital, který to chtěl nandat nejdřív Hitlerovi a pak Mussolinimu. Teď už to nenandá nikomu.
Na jaře roku 1945 jsme se dostali jako druhá vlna do Dachau. Před námi tam jako první dorazili Amíci. Stejně jako nikdy nezapomenu na Den D, tak nikdy nezapomenu na hromadné hroby vychrtlých Židů v Dachau.

Tehdy jsme poprvé viděli opravdový důvod, proč jsme šli do války. Najednou to mělo smysl. V ten okamžik, když jsem viděl ta mrtvá těla, jsem chtěl osobně zabít tu svini Hitlera. Srab, spáchal sebevraždu. Neměl ani koule na to, aby se postavil čelem k tomu, co provedl s Evropou. Možná je to lepší. Amíci by ho zastřelili, ale možná že by to vydrželi a našli by nějakýho psychopata, kterej by toho hajzla umučil.

V Dachau jsem viděl v Eddiem opravdovou temnotu. Ta nenávist v jeho očích, v jeho pohybech, v tom jak pohnul obočím. To všechno vypovídalo o jeho zoufalství. S naprostou jistotou jsem věděl, na co myslí. Zemřela tak i jeho polská rodina?

Během prohlídky jsme se dozvěděli, že jeden esesák zdrhnul do lesů. Měl kliku, že se nedostal do rukou nikomu z tábora. Při první příležitosti se na Němce pustili Židé a bušili do nich lopatami. Člověk jim to ani nemůže mít za zlé.

Velitel nás pověřil, abychom ho šli se zbytkem naší čety hledat. Pročesávali jsme lesy celé dny. Už jsem si myslel, že ten zmetek někam zdrhl. Povolili jsme na ostražitosti. Nebyla velká šance, že ho najdeme. Eddie už byl relativně v klidu. Rozdělili jsme se a po dvou jsme ten den naposledy pročesávali les. Začali jsme se bavit a smát vtipům o Hitlerovi. Když v tom zazněla rána. Eddiemu zmrzl úsměv na rtech a z čela mu stékala krev. Jeho bezvládné tělo se sneslo na zem jako hadrový panák.

Vše se odehrálo, tak rychle. Skoro nic už si z toho nepamatuju. Jen ten šok a touhu, nezkrotnou a divokou touhu po pomstě. Kryl mě strom. Esesák se pohnul a já ho střelil do břicha, pak do krku a nakonec jsem vytáhl nůž. Běžel jsem k němu a bodal a bodal a bodal do jeho mrtvého těla.

Zlost mě přešla. Už nebyla třeba. Vrátil jsem se k Eddiemu. Měl šťastný výraz. Najednou byl spokojenej. Jen v jeho hnědých očích už netancovaly ty jiskřičky, jako když žil.
Nevím, jak jsem se dostal do tábora. Nevím vůbec nic. Mám naprostý výpadek. Jediné, co si pamatuju je, že držím Eddieho a nechci ho pustit. Někdo mi ho rve z náruče. Chci ho zastřelit, ale už nemám čím.

Probouzím se na ošetřovně. V jednu chvíli si myslím, že válka byl jeden velkej zlej sen. Pak si ale vzpomenu na Eddieho. Všechno mě to zasáhne jako kulka. Nemůžu dýchat. Přichází doktor, něco mi říká. Neposlouchám ho. Proč taky.

Po týdnu na lůžku se vracím do Londýna. Spolu se mnou jede několik Židů. Je mezi nimi i jedna dívka. Má nádherný oči, jako Eddie. Nemám chuť si s někým povídat. Přichází ke mně. Sedá si a bere mě za ruku. Nic neříká, jen mě drží a v tichu se mnou sdílí můj žal. Jediné, co je slyšet je hučení motorů.

Ze všech hrůz války jsem si nakonec přivezl zpět do Londýna spřízněnou duši, která přesně věděla, jak se cítím. Nikdy jsme už o válce nepromluvili, stačilo se podívat jeden druhému do očí a věděli jsme.







4 komentáře:

  1. Povedené. Škoda, že tu nemáš volbu hodnocení hvězdičkami, protože bych ti štědře dala 4 z 5 (jsem prostě kind heart, co si budeme nalhávat :D). Čtivé. Sem tam to má nějakou chybku, ale nic, co by se nedalo vyladit. Well done.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) jsem moc ráda :) s těma chybkama je to mor. Čtu to já a mám i někoho dalšího, kdo mi to kontroluje, ale pak, když to pověsím, tak tam stejně něco najdu. Ale jsem moc moc moc ráda, že se ti Bratr líbí. Hvězdičky ještě doladím. :)

      Vymazat
  2. Odpovědi

    1. Děkuju :) Jsem jenom ráda, že se Bratr líbí. ;)

      Vymazat