 |
| Zdroj: http://www.maxibydleni.cz/pic/1300877-87823766.jpg |
„Už zase trávíš holuby? Kdo to má pořád uklízet?“ Spustila, když ho viděla vcházet do dveří jeho apartmá.
„No dovol?“ Ohradil se. Byla to jejich oblíbená hra.
„Nedovolím. Já chápu, že ti tu vadí, ale nemůžeš je trávit jako krysy.“
„Ano? A proč ne?“ Vždycky nahodil pohled malého rošťáka, který opravdu neví, co tak špatného provedl.
„Protože se jejich mrtvolky povalují všude.“ Její odpověď lehce utlumilo prostěradlo, které přehazovala přes jeho postel.
„Kde všude?“
„Na terase, na parapetech, na zahradě. Dokonce i v okapech. Víš ty vůbec, jaký je to svinstvo?“
„Netuším.“ Nevinnost sama.
„A čím ty potvory trávíš? Nikdo nechápe, jak je možný, že tak rychle odpadají.“
„Můj vlastní recept. Jsou to sice svině opeřený, ale trpět u umírání nemusí.“ V tohle byl opravdu zarputilý jako malé děcko.
„Ty altruisto.“
Gerda na něho nedávno uhodila. Z nějakého nepochopitelného důvodu si procházela seznam nejhledanějších mužů světa a on tam byl. Sice o hodně mladší, ale i tak ho poznala. Nemělo cenu zapírat. Ano, mohl ji zabít a nikdo by na to nepřišel, ale proč. Měl tu dívku otcovsky rád a ona po něm nic nechtěla. Nebo aspoň skoro nic. Krom toho, aby ji učil.
„Buď mým mistrem. Supervizorem. Učitelem. Prosím, Harolde.“ Nemusela ho dlouho přesvědčovat. Představa, že své umění předá dál byla až příliš lákavá. A tak začalo jejich netradiční, ale o to hlubší přátelství.
„Nauč mě to.“ Chtěla, aby to vyznělo jako prosba, ale jemu to připadalo jako rozkaz.
„Co?“
„Jak být ten nejlepší nájemný vrah. Jak vydělat hodně peněz. Jak to udělat, aby mě nikdy nechytili, jako tebe.“ Tímhle ho naprosto zaskočila. Jak si to dala dohromady? Měl ji rád, to ano, ale pokud by ho nějak ohrozila musel by se jí zbavit. Ale něco v jejím pohledu ho přimělo pokračovat.
„Jak být nájemným vrahem? To není jako se učit řídit auto!“ Vpíjeli se do sebe očima. Ani jeden nechtěl ustoupit a Harolda to začalo bavit.
První to vzdala Gerda. „Harolde, no tak. Copak chceš, aby všechno, co umíš umřelo s tebou?“ Na to jí neodpověděl.
„Jestli chceš být elita mezi nájemnými vrahy, nesmíš do té práce plést emoce. Začneš zabíjet pod vlivem emocí a začneš dělat chyby. Začneš dělat chyby a chytí tě.“ Škoda že se sám svou vlastní radou neřídil. Ušetřilo by mu to spoustu nepříjemností.
„Takže mám zabíjet chladně?“ Stále tomu nemohla přijít úplně na kloub.
„S rozvahou. Nejsi sériový vrah. Žádný psychopat. Nemáš jasnou viktimologii ani stálý modus operandi. Každá zakázka je jiná a ty se musíš umět přizpůsobit. Každý klient má jiné potřeby. Hraj si s obětí, propracuj způsob, jak ji sprovodíš ze světa, jen do toho nepleť emoce. Chladná hlava. Skvělý nájemný vrah. Časem si uděláš jméno.“
Být nájemný vrah není práce pro každého, to ne. Ale je to práce jako každá jiná. Někdo lidi sešívá dohromady a někdo do nich pálí kulky. To ale není žádné umění. Dělají to i vojáci nebo policajti. On byl profesionál. Špička v oboru. Šel po něm Interpol, Scotland Yard i CIA, ale nikdy ho nedostali. Jak by mohli, když se dobrovolně zašil v tomhle bohem zapomenutém městě.
Gerda byla chodící esencí života. Mladá, energická, plná entuziazmu. Mohla být trochu vyšší, to ano, ale na jejím půvabu to nijak neubíralo. V zelených očích jí jiskřilo a občas kolem ní poletovaly zrzavé vlasy uvolnění z drdolu, který nosila téměř pořád. A který nikdy ani na okamžik nezvlnil její od přírody rovné hřebíky. Její drobné ruce zvládly práci, kterou jinde dělali jen silní muži. I díky této houževnatosti Harolda zaujala. Vydržela jako kůň. Jako prostřední ze tří sester nikdy neměla nic zadarmo a uměla se rvát s nepřízní osudu.
. . .
Harold nikdy neměl rodinu. Teda kromě té hordy padělatelů a překupníků. Málokdy propadl sentimentu, ale od té doby, co je v sanatoriu se v něm něco láme. Poprvé si toho sám všiml asi po prvním půl roce pobytu v tomhle domě přízraků.
Od počátku ho něco táhlo k Doře. Něco nepopsatelného ale o to intenzivnějšího. Ta mlčící, možná němá žena zírající celé dny z okna ho fascinovala. Několik měsíců ji pozoroval a pak se vydal přímo k ní. V podpaždí složené noviny. Sedl si na židli a prostě začal luštit křížovku. Nahlas. Povídal si sám se sebou, a přitom s ní. Díval se na ni při každé otázce a čekal na nějakou reakci. Trvalo to celý měsíc, než se na něho podívala a další měsíc, než ji rozesmál. Zrovna se schylovalo k večeři a on se pomalu zvedl ze svého místa u Dory.
A najednou to přišlo, zkrat. Bláznivej nápad. V půli kroku sebou řízl, jak dlouhý, tak široký na zem. A to ji rozesmálo. Smála se od srdce. Krásnější zvuk nikdy předtím neslyšel. Věděl, že to byl laciný trik, ale i tak to zkusil a zabralo to. Od té chvíle mezi nimi vzniklo neviditelné pouto.
. . .
Sanatorium u svatého Lazara bylo často pro jeho hosty konečná. A dost často v tom měl prsty právě Harold. Nedokázal s tím definitivně přestat. Samozřejmě šlo vždy o názorné ukázky v rámci Gerdiny výuky. A někteří lidé byli natolik nesnesitelní, že si o smrt vlastně říkali sami. Přeci jen i nájemný vrah je jenom člověk, a trávení holubů ho nemůže uspokojovat donekonečna.
Poslední dobou mu pije krev místní Don Juan. Tristan byl rádoby umělec, který si i ve svých pětasedmdesáti letech barví své řídké
a zplihlé vlasy. Pořád si něco čmárá a pěstuje si svůj kulatý alkoholický pupek.
A právě Haroldův vztah s Dorou v něm opět probudil něco, o čem si myslel, že bude do konce jeho života jen podřimovat a vyžívat se jen na holubech. Až do toho osudného dne, kdy se Stín smrti vrátil ve velké stylu. Neplánovaně, nečekaně, a přesto v plné síle.
Stačilo tak málo. Jeden otrapa. Ne že by jich v sanatoriu nebylo dost, ale někteří jsou zkrátka jiní. Stejně jako mnozí i tenhle samolibej parchant pil jako duha. To by nevadilo, kdyby pořád neprudil a neobtěžoval nebohou Doru. Tu čistou duši skrytou ve vlastním světě, do kterého nemůže skoro nikdo proniknout.
Jednoho dne se chtěl Tristan družit právě s Haroldem. Kdo ví, co ho to po těch letech popadlo. „Taky umělecká duše?“ Dech mu páchl kořalkou. Harold k němu zvedl své bouřkově šedé oči rámované vráskami a nechápavě se na něho zadíval. Jeho vědomí bylo stále
u luštění křížovky. Jak zní celé jméno francouzského dramatika Moliéra? Jsou to tři slova.
„Prosím?“ zeptal se nevraživě.
„No, když se podívám na ty tvoje ponožky a boty, tak je mi to úplně jasný. Jsi umělec.“ Tristan nebyl daleko od pravdy. Umění má různé podoby. A Harold své umění zabíjet dovedl do dokonalosti.
„My si tykáme?“ Tristan nikdy nebyl sociálně zdatný. Nechápal, že o jeho společnost někteří nestojí, a že to defilé kurev s ním bylo vždycky jen pro peníze, a ne pro něho samotného. Nicméně díky tomu získal mylný dojem, že ho vlastně všichni zbožňují.
„Hele, mně nemusíš nic vykládat, kámo.“
„Kámo?“
„Se podívej kolem. Roj nadrženejch stařenek, co se nemůžou dočkat, až je někdo zahřeje.“ Mlsně hodil okem po mlčící Doře, a přitom si oplzle olízl rty.
S Haroldem to začalo cloumat. Bože, jak rád by po tom praseti skočil a zardousil ho vlastníma rukama. Bouřilo se v něm úplně všechno, ale navenek se tvářil klidně. Nevzrušeně.
Možná by ho v tuto chvíli uspokojilo i pero vražené do oka. Ano, neužil by si sice požitek z vraždy, z toho, jak mu mezi jeho prsty pomalu vyprchává život z těla, ale aspoň by zmlkl. Bylo by to rychlé a taky dost špinavé.
„Tu dostanu.“ A odešel. Haroldem toto sdělení otřáslo. Jemu je evidentně jedno, jestli s ním jde žena dobrovolně nebo ne. Najednou bylo rozhodnuto. Tristan musí zemřít. Přišlo to tak rychle a bylo to tak jasné, že nad tím ani nemusel přemýšlet. Prostě to tak bylo. Probudil se v něm ochranářský instinkt, který mají starší bratři opatrující své mladší sestry.
Pokračování 15. července!
Žádné komentáře:
Okomentovat