 |
| Zdroj: https://cdn.pixabay.com/photo/2017/11/24/20/51/eye-glasses-2975691_960_720.jpg |
Musí se přiznat,
že mu to šlo báječně. Nikdo by nevěřil, že tenhle lehce extravagantní muž v
černých lakýrkách s červenými ponožkami ještě minulý týden popíjel rum v Havaně
a tančil salsu. Jenom Nora. Tam byl milovník překypující životní energií. Ale
tady je senior, který se vrátil z horského pobytu v Alpách. Přeci jen
za ty roky své „čisté“ práce na to měl peněz dost.
Původně chtěl vzít
Noru do Argentiny, ale nakonec si to rozmyslel. Chytili tam jeho největšího
konkurenta. A on ve svém věku neměl náladu stát se zářezem na pažbě nějakého
lačného mladého vyšetřovatele, na kterého by omylem narazil někde v baru.
Byli spolu na Kubě
jen týden. Chtěl si užít trochu svobody, kdy si nemusel na nic hrát a být sám
sebou. Samozřejmě v přijatelných mezích. Nora věděla, že není tím, kým se
navenek prezentuje. Dokonce věděla o jeho minulosti tolik, že ho to až děsilo.
Ne, že ví, ale že
i přesto, že ví, je s ním. A tak jeli na dovolenou.
Popíjeli rum a tančili. V jejich věku už to nebylo s takovou lehkostí
jako když mu bylo čtyřicet, ale to bylo jedno. Na ničem nezáleželo. Jenom na
Noře. A teď i Gerdě. Ale to je složitější.
Jenže teď je zpět
v bolestné realitě. Mezi všemi těmi bohatými troskami, které mu někdy až
moc ztrpčují život. Nakonec si tady ale zvykl. Chodil si pro noviny, krmil
holuby a miloval Noru. Jediný smysluplný důvod, proč zůstával na místě, které
je pro ostatní konečnou zastávkou jejich žití.
. . .
„Zdravím,
pane Loyde. Co to dneska bude? Páni, vy jste se nám na těch horách pěkně
opálil.“ Místní trafikant byl někdy až moc vlezlý, ale i na to už si zvykl.
Přeci jen šlo o drobného mužíčka, který měl klid jenom v práci. Doma vládla
pevnou a tyranskou rukou jeho dominantní žena. Občas se zarazil nad tím, jak si
mohl člověk jako on vzít takovou dračici.
„Lázeňský věstník
a jedny doutníky.“ Harold neměl náladu si povídat. Ne dnes. Musí si zase
zvyknout na panoptikum umírajících plné šedi a chladu.
Mužík se ale nedal odbýt. „Jaké byly hory?“ Člověk ho za to musel trochu obdivovat, ale jenom
trochu.
„Ušlo to. Však to
znáte. Povinná dovolená s rodinou.“ S každým, s kým mluvil, upevňoval svůj
obraz muže, který celé roky budoval firmu, kterou předal svým dětem a jednou za
čas s nimi jede na dovolenou. Bylo úplně jedno, že je nikdy nikdo neviděl.
Letmé zmínky, narážky nebo vymyšlené vzpomínky stačily k tomu, aby potvrdil
svou pozici opuštěného otce.
. . .
Místo,
které si vybral pro svůj nový život, bylo lázeňské město s pohnutým osudem
a zajímavou historii. Možná právě pro bývalou pompéznost a následný pád až na
dno si tohle místo vybral i on. Každý den tady byl stejný. Vydal se do údolí
pro noviny a zpátky jel lanovkou. Stačilo mu, že ten kopec vyšplhal každý den
ještě před rozedněním. V jeho věku se mu nechce do takového stoupáku hned
dvakrát za den.
Tady si užívá
důchodu bez obav, že ho někdy chytí. Nebo si to aspoň myslel. Nikdy by ho
nenapadlo, že by se dostal až sem. A i dnes vede dvojí život. Nikdo ze
sanatoria totiž netuší, že se prakticky každou noc tajně vykrade z pokoje
a vrací se až nad ránem. Stín smrti je minulostí. Současnost patří Haroldu Loydu Newtonovi.
Muži, kterého on sám vytvořil.
Přes veškerou svou
snahu se nedokázal zbavit své zabijácké podstaty. Jenže tady nebylo koho
zabíjet. Kromě holubů, které systematicky trávil vlastní směsí. Čistá práce,
jako ostatně vždycky.
Poslední roky si
myslel, že vyzrál nad životem, ale místo toho život vyzrál nad ním. A jemu to kupodivu ani moc nevadilo. Ve své podstatě mu tady nic nechybělo. Sanatorium
svatého Lazara bylo vlastně luxusním domovem pro seniory, jen to nikdy nikdo
neřekl nahlas. Ale všichni si to mysleli.
Sanatorium mělo ve
svých obyvatelích vybudovat iluzi svobody. Nikdo neměl tušení, že svatý Lazarus
je jejich jízdenkou na druhý břeh řeky Styx. Dokonce ani Stín smrti to netušil,
když se sem přijel schovat. Přesto ke svému velkému překvapení našel právě tady
ženu svého života, a když štěstí dá, tak i svého nástupce.
Přesto všechno to
byla Nora. Ten pravý důvod, proč tady zůstával. Často vzpomínal na jejich první
setkání. Poprvé se vydal na průzkum města. Do toho nenápadného starobylého
mraveniště, které se tvářilo, že jde s dobou. Přitom po několik staletí
jeho rytmus udávala řeka, kolem které vyrostlo.
Nora seděla na
zahrádce kavárny Zlatý páv hned u vody a četla si. Bujné hnědé kudrny jí vlály
ve větru. Byla tak zabraná do knihy, že si poslepu brala hrnek s kávou a
upíjela ji. Díval se na ni asi půl hodiny, než si ho i ona nevšimla. Podíval se
jí do očí. Těch velkých, hnědých, smutných očí a prostě si k ní přisedl.
Od té doby se od sebe neodtrhli. A její oči už nebyly smutné. Místo toho její
tvář zdobil široký úsměv.
Většina jeho času
u svatého Lazara byla jednotvárná a jediné, co mu bránilo v tom, aby všechny
zabil jako soudce v Deseti malých černoušcích byla Nora a mladičká
ošetřovatelka Gerda. Kdyby měl dceru, byla by jako ona.
Pokračování příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat