neděle 29. července 2018

Stín smrti "část 5."


Bylo to poprvé, co u Nory nezůstal až do rána. Nemohl. Měl ještě práci. Nač odkládat nevyhnutelné. Navíc dnešní noc byla jako stvořená pro vraždu. Celé sanatorium spalo a Stín smrti se blížil.


Zdroj: http://media1.webgarden.cz/images/media1:51063ec92cc0c.jpg/m%C3%A1k.jpg


Potichu se vkradl do křídla pro zaměstnance a našel si Rubenův pokoj. Nebylo to nic složitého. Všichni měli na dveřích jmenovky. Copak by nestačila čísla? Pomocí šperháku si otevřel zámek a vešel do malého potemnělého pokoje.

Práce ošetřovatele byla vyčerpávající a Ruben každou noc ulehl do postele a padl do kómatu, ze kterého ho každé ráno probudil až budík. Harold si chvíli prohlížel spícího muže a uvažoval, jestli by nebylo lepší u něho medikamenty vyvolat spontánní infarkt. Jenže to by pak přišel o veškerou legraci. Tuhle smrt si chtěl užít. Přistoupil k posteli a pozoroval krční tepnu. I to by byl způsob, ale té krve. Měl rád čistou práci. A tak přisedl Rubenovi hrudník. Muž se najednou probral. S děsem v očích nechápal, co se děje. Snažil se vyprostit ze sevření, ale Harold mu seděl celou svou vahou na hrudi a ramenou. Už se chystal nabrat vzduch do plic, aby mohl volat o pomoc, když mu Stín smrti položil dlaň přes nos a ústa.

Udušení nakonec netrvalo tak dlouho, jak si Harold myslel, ale i tak to byla docela dřina. Ruben sebou slušně házel a nevzdával se. Přesto mu ale časem došel vzduch a on se udusil. Harold mu viděl v očích, jak z něho vyprchává život.

Už bylo po všem. Naposledy se podíval na mrtvého. Upravil mu přikrývku a vyklouzl oknem ven. Rubenův pokoj byl v prvním patře. Harold se prošel po širokém parapetu a pak slezl dolů po mřížce, po které se pnul břečťan. Když neslyšně doskočil na zem byl sám na sebe hrdý. Rostlina byla nepoškozená.

Ze Stínu smrti se tak stala slepá spravedlnost. Nebo zaslepená?

. . .  

Celé ráno bylo zmatené. Gerda nestíhala a v devět byla natolik ve stresu, že už to nevydržela a vlítla na vyspávajícího Rubena. Lomcovala mu klikou od dveří, ale nic se nedělo. Bušila a volala jeho jméno. Nic.

Nakonec vytáhla univerzální klíč, který pasoval do všech dveří v sanatoriu, a který měl každý zaměstnanec. První, čeho si všimla bylo otevřené okno, které automaticky zavřela a bezmyšlenkovitě otřela z kličky své otisky. Až potom se otočila k posteli, kde ležela mrtvola jejího kolegy. Vytřeštěné oči a modré pootevřené rty mluvily za vše. Trvalo jí asi sedm minut, než ji došlo, co vidí. Vyběhla z pokoje, aby zavolala moc, která byla už zbytečná.

 . . .

Do sanatoria dorazil šéf inspektor Dreyfus. Bylo překvapením i pro něho samotného, že právě sem jede vyšetřovat vraždu. Kdo by na tomhle místě zabíjel ošetřovatele? A hlavně, kdo z těch staříků měl na takový čin sílu. Vrtalo mu to hlavou celou cestu k svatému Lazarovi.

Venku foukal vítr a pár pacientů už několik minut stepovalo u oken, aby viděli, kdo přijede vyřešit ten mord. Dočkali se. Z oprýskaného auta, které přijelo k sanatoriu, vylezl muž s týdenním strništěm na tváři a rozcuchanými vlasy. Jeho baloňák byl prožraný od molů a propálený od cigaret, které si sám balil. Absence ženské péče způsobila, že byl cítit jako kulička proti molům. Už z dálky bylo vidět, že šéf inspektor Dreyfus je zlomený muž, ale ty jeho oči. Ty dokázaly stále propálit i pancíř. Dokonalý detektiv. Bylo to zvláštní, ale Harolda od první chvíle fascinoval. Jeho divoké vlasy a ty oči, které vidí všechno.

Závěry koronera byly jasné a důkazy nevyvratitelné. Šlo o udušení. Petechie v očích, otlaky kolem úst a zvláštní modřiny na hrudi, které se pomalu vybarvují. Vražda. Jenže dveře do pokoje byly zamčené a okna zavřená. Jestli vrah nebyl duch, tak Dreyfus zatím netuší, jak se tam dostal a hlavně, jak pak zmizel nepozorovaně ven.

 . . . 

Harold byl zvláštní člověk. Každý dne si chodil pro noviny, které si přečetl a pak si vytáhl pero a začal vyplňovat křížovku. Patřilo to k jeho krytí. Psal perem, jehož inkoust měl barvu vlčího máku. Dreyfus to poznal hned na první pohled. Možná to bylo jeho zabijácké podvědomí, kterému chyběl pohled na krev. Nebo touha se lišit od ostatních těmito drobnostmi.

Po výslechu všech možných i nemožných svědků zamíří Dreyfus právě do zahrady, kde seděl Harold se svou čerstvou křížovkou. Ale místo toho, aby se hrbil nad novinami byl uvelebený na lavičce a krmil holuby.

„Svině opeřený. Jsou všude.“ Ani nečekal na otázku. Bylo jasné, že Dreyfus už od ostatní obyvatel sanatoria ví o jeho nevšední zálibě. Zatím jen o téhle.

Dreyfus prošel přes hladové ptáky a sedl si vedle Harolda. „Proč je krmíte, když je nesnášíte?“ Tak přeci jen mu to nikdo neřekl.

Harold si vdychne. „Já je nekrmím, ale trávím. Umírají ve spánku, netrpí. Jen občas někde smrdí jejich mršinka.“

Seděli mlčky a odhadovali jeden druhého. Dva lovci na stejném místě. Jen kořist byla jiná. A zase tu byl ten hlas vzadu v hlavě, ale tentokrát byl dost hlasitý na to, aby ho Harold zaslechnul. Od začátku mu připadal Dreyfus povědomý a teď už konečně ví. Byl to ten záhadný milovník obyčejné vody s nešťastnýma očima.

 . . .

Po odjezdu šéf inspektora Dreyfuse našel Harold Alessandru, jak sedí ve společenské místnosti jako hromádka roztřeseného neštěstí. Celá opuchlá si otírala oči a popotahovala. Trochu ho to vyděsilo. A pak se rozpohybovala kolečka v jeho hlavě a zoubky pomalu naskakovaly do sebe. I přesto mu to podstatné unikalo.

Zvedla k němu mokré oči a zašeptala. „Přišla jsem o syna.“

„Dostala jste dopis?“ Stále nechápal. Kolečka nedojela do konce.

„Před hodinou odvezli jeho tělo.“

„Jak to myslíte? Chcete říct, že Ruben byl váš syn?“

„Byl to můj malý chlapeček. Konečně jsem s ním mohla být. Poznala jsem ho okamžitě. Ty jeho oči s jantarovými skvrnkami měl po svém otci. Jak já milovala ty oči a teď už se nikdy neotevřou.“ Říkala to téměř bez emocí, dívala se z okna do zahrady a pomalu se ztrácela.

Nakonec se zvedla a odešla. Harold zůstal otřesen stát. Najednou na něho plně dopal obsah jejích slov. Zabil jí syna. Pletl do toho emoce a udělal chybu.

Doufal, že se z toho vyspí. Tu noc nešel za Norou. Neměl sílu ani odvahu se jí podívat do očí.

„Harolde, děje se něco?“ Gerda ho ještě nikdy neviděla v takovém stavu.

Zavrtěl hlavou a odešel. Tohle se nemělo stát. Byla to chyba. Velká chyba.

. . . 

Smrt jejího syna Alessandrou otřásla. Nemohla to pochopit. Drogy už ji útěchu ani otupělost nepřinesly. Co má dělat? Její život byl syn a teď je mrtvý.

Roztěkaně pobíhala po pokoji a ztrácela se ve svém zoufalství.

Rupert si znovu tajně přihnul z placatky, když v okně viděl obrovského fialového ptáka.

Prázdný pohled ve tváří zjizvené vráskami. Její tělo leželo jako hadrová panenka, které z hlavy vytékala lepkavá kapalina. Ta skvrna bude na terase vidět ještě další tři měsíce, dokud ji déšť úplně nesmyje. A ona se nepromění v popel.

 . . .

Rupert se spiklenecky naklonil k Doře a pošeptal ji do ucha. „Obchází tady stín smrti.“ Významně se na rozcuchanou ženu podíval 
a přihnul si ze své odrbané placatky. Ryšavec si vždycky myslel, jak je trefný, ale tentokrát měl výjimečně pravdu. Opravdu tady obcházel Stín smrti. Jen ne takový, jaký myslel on.

. . . 

Sebevražda. Stará závislá žena nesnesla svůj životní úděl a skočila. Viděl ji v sanatoriu. Položil jí pár otázek, ale nakonec ji nechal, když viděl, že je tak rozhozená ze smrti toho ošetřovatele. Z jeho pohledu šlo o neadekvátní reakci. Byla to umělkyně. Zřejmě hysterička. Ale proč by si sahala na život zrovna teď. Nedávalo to žádný smysl a on se musel opět vydat do sanatoria. Navíc mu pořád v hlavě strašila myšlenka odchodu vraha z pokoje toho ošetřovatele. Byly jen dvě cesty. Okno a dveře. Obojí zavřené. Něco tu nehrálo, ale co to bylo. Žádné otisky na kličce u okna. Ani oběti. A teď sebevražda.

. . . 

Byl to den jako každý jiný, až na to, že dnes nešlo nic tak hladce. Bolela ho záda, klouby, hůř se zvedal a poslední dobou se rychle unavil.

„Ty ses zbláznil. Proč jsi ji zabil? Ještě tak blbě. Vyhodit ji z okna. Copak jsi mě sám neučil větší originalitě? O ona byla tak snadnou obětí. Sama by se ušňupala k smrti. Stačilo ji nechat čistší dávku na umyvadle a bylo by. Proč to melodrama?“ Gerda pomalu ztrácela nervy. Nechápala, co to do Harolda vjelo.

„Nezabil jsem ji.“

„Cože? Tys to nebyl?“ Vypískla.

„Ne. Byla to ona.“ Klidněji znít už snad ani nemohl.

„Sebevražda? Proč?“

„Byl to její syn.“

„Kdo? Ruben? Tak proto se tolik změnilo jeho chování? Od té doby, co sem přijela byl nervózní, podrážděný a nesvůj. Ledacos to vysvětluje.“

„Nesnesla pomyšlení na jeho smrt. Znovu ho ztratila, ale tentokrát nadobro.“

 „To mi chceš říct, že to byla sebevražda? Tomu Dreyfus nikdy neuvěří.“

Za dveřmi zavrzala parketa.  Ve škvíře zahlédli záblesk rudých vlasů. „Sakra.“ Ulevila si Gerda.

„Buď v klidu. On není nebezpečný. Je to násoska a žvanil.“

„Že není? Pořád tady čmuchá a chlastá.“ Gerda už skoro křičela.

„Gerdo, on je neškodný.“ Oči jí plály vzteky, ale přikývla.

Kdyby ten den neměl dorazit šéf inspektor Dreyfus, možná by k ničemu nedošlo. Možná.


Pokračování 5. srpna.

Žádné komentáře:

Okomentovat